Jiří Suchý: Život není obnošená vesta (2)
Teď by se nejspíš slušelo, abych se zmínil i o tom, co se dělo kolem Semaforu mimo scénu. Je už to víc než pětatřicet let a znáte to, některé, mnohdy nedůležité detaily si pamatujete naprosto přesně a při tom dokážete zapomenout na to, že jste vyhořeli. My jsme nevyhořeli, ale zato byl u nás při návalu sražen jedním divákem ze zdi hasicí přístroj a znehodnotil oděvy dalším deseti. To si pamatuju.
Stanislav Moc: Mráz přichází i v srpnu - Milý Kominíče, milá komičko
Milý Kominíče, milá komičko, já jen abyste viděli, že ten češtin neovládám už nejlíp a ženský tvar od kominíka mi dělá značné potíže. Čímž netvrdím, že ten mužský tvar je správně. Přesto mi ženské tvary dávají více zabrat, což je asi přirozením, pardon, přirozené! Při rození dopisů to máme těžké všichni, neb nikdo dopisy nepíše rád, rádi je jenom všichni čteme.
Jaroslav Volf: Pocta H. Ch. Andersenovi
„Roku 1805 - v městě Odense - v ubohém pokojíku žili mladí novomanželé, zamilovaní do sebe až za kraj světa. On byl jen dvaadvacetileté švícko, však povahou vskutku básníkem byl - ona byla jen o málo starší, neznala ani život ani svět a jediným jejím majetkem bylo ryzí srdce. Manžel teprve nedávno stal se z tovaryše mistrem a vlastníma rukama zhotovil si jak vybavení pro dílničku tak i svatební jejich lože.
Ondřej Suchý: Ze začátku Semaforu (4)
Z osmi sešitků, prvních programů divadla Semafor z let 1960 až 1963, vybírám pro tentokrát jen samé kuriozitky a drobné texty. Pamětníci – pobavte se! SEMAFOR NA LYŽÍCH Výsledky závodu: První dojel do cíle Jiří Šlitr ...
Slavomír Pejčoch-Ravik: Znovuobjevení VASY
Byl srpen a psal se rok padesátý šestý, když vplul do části stokholmského přístavu zvané Strömmen mladý muž na nepatrném člunu. Už podle výzbroje – háku, který byl zavěšen na laně – bylo jasné, že nejde o žádného ze stokholmských rybářů. Přesto byl tento muž na jednom z největších lovů historie. Po několika hodinách práce se hák pod hladinou zasekl do nějakého tělesa.
Helena Jarešová: Poděkování
Jednou mi moje dcera řekla: „Mami, nerozčiluj se a piš!“ Dlouho jsem nevěděla, komu a co bych měla psát. Teprve až když jsem objevila Pozitivní noviny, napadlo mě, že nastal ten správný čas podělit se o své myšlenky s lidmi, kteří jsou naladěni na stejnou strunu, jako já. Věřte mi, že tohle je opravdu můj první dopis v životě, který píšu někomu neznámému.
Jitka Krpensky: Vyprané nervy / Krámek na náměstí
Dělali si plány, svěřovali si své tajné sny i obavy. Jako by tady bylo nějaké kouzlo, které uvolnilo všechny zábrany a ostych, a povzbuzovalo je k dalšímu společnému “mudrování“. Ale slovy se člověk nenasytí, a tak muselo dojít i k velkému zážitku, jakým byl nákup ve „Smíšeném zboží“, malý venkovský krámek, plný zajímavých vůní, a ještě zajímavějších lidí, kteří je sice zkraje okukovali trochu nedůvěřivě, ale na potřetí je vítali už jako staré známé.
Stanislav Moc: Nenávidím květiny
Eugene byl starý, žil sám, neměl rodinu a dostal mozkovou mrtvici. Dost se z toho vylízal silou vůle, ale na půl těla byl ochrnutý, tahal za sebou nohu a velice špatně mluvil. Když ho dostala na starost má žena, bydlel na svém pozemku v překrásném prostředí Yarramandi pod Modrými Horami. Ten pozemek, jak jsem zjistil později, byla vlastně farma o sto padesáti akrech s kilometrem říčního břehu.
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (17)
A tak jsme se vydali na cestu za bohatstvím! Zatímco můj muž byl Viktorovým plánem nadšen, já k němu měla výhrady. Především jsem se nechtěla smířit s tím, že my dva, profesí technici, budeme náhodným zákazníkům nabízet párek v rohlíku. Co si o nás pomyslí naši známí? Jak se budou asi na mého muže dívat jeho podřízení teď, když má být jmenován šéfem konstrukčního oddělení Multiplexu??!
Ivan Rössler: Nevtíravý zpěvák Pavel Bobek
Kdybych měl hledat synonymum, které by nejpřesněji definovalo Pavla Bobka jako člověka, pak bych asi zvolil přídavné jméno „nevtíravý“. A kdybych zase chtěl zpětně hledat argumenty, jimiž bych svoji emotivní definici podpořil, pak bych asi tvrdil, že nevtíravost Pavla Bobka se projevuje nejen v jeho celkové osobnosti, ale v každé jeho části zvlášť.
Jan Řehounek: Zkalené dobré ráno
Lidi, kteří nedovedou hezky pozdravit, nemám rád. No řekněte – k čemu to je, když někdo při raním setkání nesrozumitelně zavrčí nebo utrousí: „brýtro“, případně „brýráno“. A přitom takové jadrně, zřetelně a nahlas vyslovené „dobré ráno“ nebo „dobré jitro“ je nejen oslavou krásy českého jazyka, ale i nádherným impulsem do celého dne.
Josef Čermák: Poděkování za rok, který byl
A přece snad skoro každý z nás má za co děkovat: za nečekaný úsměv, za krajíc chleba, jaký jsme od dětství nejedli, za dopis plný něžných slov, za zasněžené ticho v bezvětrném zimním dni, za příslib jara v prvním stvolu trávy, za ranní rosu na květu, za vysoké letní nebe, za hýřivou paletu barev na stráních po prvním mrazíku, za zasněná jezera a bílé štíty hor....
Emília Molčániová: Omyl | Medovníky | Lietadlo
Vystúpila som z autobusu a zrýchlila krok. Zahĺbená do myšlienok som sa nevdojak usmiala. Spomenula som si na fantastický, vášňou naplnený večer, čo sme včera prežili s mojim Peťkom. Nebolo by od veci, keby sme si dnes dali repete. Naše medové týždne mali skutočne búrlivý milostný priebeh. Vtom mi však prišlo na um, že spomínal niečo o aute a spojke, hm, takže si dáme pauzu, lebo sa bude venovať tento krát inej, našej Felícii. Moje predtuchy sa naplnili hneď, ako som otvorila bráničku. Spod oceľového tátoša môjmu drahému trčali iba nohy, no… a ešte niečo nachádzajúce sa trochu vyššie.
Milan Turek: Facky i písemné tresty
Lavice v první třídě byly snad ještě z dob Franz Josefa, tabule zmodernizovaná se vytahovala a stahovala, takže bylo možné popsat dvě tabule a z obou číst najednou. Vlevo od tabule visel kříž, vzadu na zdi jsme měli obraz Vyšehradu s Vltavou a smíchovským železničním mostem, ne Hradčany (náhodou?). Školník zatápěl v zimě v kamnech. Každý den jsme se před vyučováním modlili. Přišel pan učitel Mikuš, nosil ještě přes kalhoty zástěru, možná, aby nevystupovalo tolik jeho břicho. Byl hodný a učil nás číst a psát.