Literatura – Zamyšlení
Jaroslav Kovaříček: Mít dobrou náladu je snadné
Stalo se mi nedávno při vaření, že se mi smekl nůž a já se řízl do prstu. Ranku jsem ošetřil, nebylo to nic vážného, ale přesto mi ta drobná nehoda přivodila blbou náladu. Ale vezme to několik dnů a můj prst se zahojí. Tak už to v životě chodí, že se nám přiházejí různé nehody, s tím nutno počítat.
Milan Markovič: Lož je predsa len zaujímavejšia
Mnoho známych príkladov veľmi výrečne dokazuje to, čo vlastne už dávno vieme: ľudia sú radi klamaní. Nie je to však len špecialita politikov – hovoriť svojim vďačným voličom o tom, ako je v krajine všetko v poriadku, akí sú spokojní a akí sú šťastní a koľko šťastia ich všetkých ešte len čaká. Ono sa to dobre počúva aj kdekoľvek inde a hoci národ za tým často aj tuší všeličo nie celkom príjemné, neprotestuje.
Anna Malchárková: Andělé mezi námi
Setkání s andělem máme všichni za sebou, a ani o tom nevíme. Nemají křídla a zlaté vlasy, ale stále jsou tu a ochraňují nás. Nikdo je nevnímá, protože neupoutávají žádnou pozornost, nekřičí, nejsou ani bohatí ani vlivní.
O vodě a o nás
Keď počúvam rádio, tak vždy len tak na pol ucha, kvôli hudbe na trištvrte teda, ale na celé ucho, to by sa z toho človek asi zbláznil, pretože je to tam samá katastrofa, samý bulvárny škandál, návod, ako schudnúť, alebo pribrať ...
Setkání
Byla sobota ráno, Honza se pomalu probouzel. Kolik může být asi hodin, napadlo ho. Otočil se na bok, aby viděl budík na stole. Bylo za deset minut šest. Zkoumavě se zadíval směrem k oknu ve snaze odhadnou vývoj sobotního počasí.
Miroslav Sígl: Jak to říkal Jan Masaryk?
Všechno má svoji historii a bylo by to proti mému myšlení, kdybych pouze ocitoval, co v současné době putuje po internetových stránkách na všech různých servrech. Společenská situace v naší zemi přivádí některé jedince, kteří sledují naši politickou scénu a všechny tzv. kauzy, k nejrůznějším činům. Jednou z těchto iniciativních a pozitivních aktivit jsou diskuse na téma, zdali se máme ještě z čeho radovat, zda existují ještě šťastní lidé, co je to vůbec štěstí, o kterém se už toho tolik napsalo?
Naši vyhráli
Štrachali jsme se po chodnících předměstí Melbourne k velkoprodejně nábytku. „Jde to?“ zeptal jsem se manželky. „Co jako?“ odvětila. Po tvářích jí stékal pot. „No, jestli ještě můžeš?“ Lékař nám pověděl, že máme zvonit kdykoliv. I v noci. „Opravdu tu postýlku musíme kupovat zrovna teď?“ zeptal jsem se. Ale ona uchopila rukojeť kočárku a vyrazila vpřed.
Egon Wiener: Věřte nevěřte, něco se děje | O úklidu | Kamenná krajka
A přece se točí! Byť jsem si myslel, že takové příhody se už nedějí, stane se a pokaždé překvapí. Mají svůj kolorit, ve světě hospodářských krizí jsou bezvýznamné, leč potěší. Potěší? Nevím, zda v nich není skrytá výzva, zdvižený prst, takové to ponaučení našich předků, kteří mívali vidění, varování před něčím, co si rozumem nedovedli vysvětlit. Ano, už podruhé mi někdo zcela anonymní vrátil ztracenou peněženku. Šrajtofli. Kasír tašku. Ať to pojmenuji jakkoli a přisadím si germanismem, pořád jde o jednu a tutéž věc. O malý zázrak přírody.
Kamila Urbanová: Noční chatování s dávným přítelem
Když nám schází pochopení od lidí blízkých, svěřme své trápení listu čistého papíru nebo blikající obrazovce počítače. To jsou totiž jediné dvě věci na světě, které snesou tíhu trápení našeho života. Člověk nejbližší by nás již tisíckrát odsoudil, člověk nezaujatý si to alespoň přečte. A TI OPRAVDU CHÁPAJÍCI SNAD VYDRŽÍ ČÍST TO I DO POSLEDNÍ VĚTY...
Člověk v sídlišti – úprk do ticha
Když uplyne vydařený červencový den, který je navíc sobotou, plný tepla a slunce, které prohřeje příbytky tak, že ani noc je nestačí ochladit, den, který vyžene téměř všechny lidi z měst k vodě na chaty a chalupy, do hospod ...
Ivan Kolařík: Vzpomínka na máj, lásku, cyklistický závod a policajty.
Máj a Petřín však nebyly spojeny pouze s probuzenými touhami po dívčích vnadách. První máj a kopec Petřín ve mně vyvolávají vzpomínky na policejní brutalitu, kdy komunistický režim tvrdě zakročoval proti komukoliv, kdo se opovážil oslavovat Majáles. Petřín…stráň lásky se stal kopcem úprku před bolševikovými obušky, které tvrdě ztrestaly studenty a vůbec kohokoliv, kdo nadšeně skandoval: “Ať žije Majáles.”
Miroslav Sígl: V Máslovicích u Prahy mají pěkné muzeum
Jak bych mohl zapomenout na mého přítele a spolužáka, Antonína Jeřábka z Máslovic?! Studovali jsme spolu v letech 1941–1945 Obchodní akademii v Praze – Karlíně. Válečná léta byla i pro nás nemilosrdná. Sám jsem dojížděl do Prahy na kole, dokud to šlo (jenom v zimě autobusem), Tonda denně pospíchal na přívoz a chytal v Libčicích nad Vltavou vlak do Prahy. Vzpomínám, kolikrát se musel omlouvat, že vlak měl zpoždění, nebo že Němci měli problémy na trati s přesuny svých vojsk, munice či zajatců.
Jana Stuchlíková: Už jsi snídal?
Malý příběh z mnoha, jimiž se čas od času ráda probírám. Láká mě na nich to, že ne vždy všemu rozumím a tak zkouším, jestli mi to sepne. A když se to stane, je to jako blesk, který spustí lavinu dalších myšlenek a souvislostí. To „AHA !“ je někdy jako rána palicí. Dalo by se říct: „Co na tom, že když posnídal, má si umýt misky.
Lucie Frejková: Jak jsem našla samu sebe
Nikdy jsem nebyla oblíbená na základní škole a urážky typu: „Zrůda jde!“ mi zůstaly v hlavě dodnes. Nikdy jsem se nepokoušela vystrčit hlavu z davu, raději a moc jsem na sebe neupozorňovala. Když jsem ve čtvrté třídě čekala se všemi spolužáky, až se otevřou dveře od jazykové učebny, přišla za mnou kamarádka. Nejdříve jsme se bavily o úkolech, o tom, co jsme dělaly o víkendu, a pak se mě zeptala na otázku: „Nemáš chuť začít se mnou chodit do dramatického kroužku?“ Moc jsem tomu pojmu dramatický kroužek nerozuměla, ale když mi kamarádka řekla, že se jedná o divadlo, souhlasila jsem.
strana 1 / 12