Literatura – Zamyšlení
Jana Stuchlíková: Už jsi snídal?
Malý příběh z mnoha, jimiž se čas od času ráda probírám. Láká mě na nich to, že ne vždy všemu rozumím a tak zkouším, jestli mi to sepne. A když se to stane, je to jako blesk, který spustí lavinu dalších myšlenek a souvislostí. To „AHA !“ je někdy jako rána palicí. Dalo by se říct: „Co na tom, že když posnídal, má si umýt misky.
Lucie Frejková: Jak jsem našla samu sebe
Nikdy jsem nebyla oblíbená na základní škole a urážky typu: „Zrůda jde!“ mi zůstaly v hlavě dodnes. Nikdy jsem se nepokoušela vystrčit hlavu z davu, raději a moc jsem na sebe neupozorňovala. Když jsem ve čtvrté třídě čekala se všemi spolužáky, až se otevřou dveře od jazykové učebny, přišla za mnou kamarádka. Nejdříve jsme se bavily o úkolech, o tom, co jsme dělaly o víkendu, a pak se mě zeptala na otázku: „Nemáš chuť začít se mnou chodit do dramatického kroužku?“ Moc jsem tomu pojmu dramatický kroužek nerozuměla, ale když mi kamarádka řekla, že se jedná o divadlo, souhlasila jsem.
Antonín Bajaja: DEVLA, DEVLA
Měl jsem zážitek, který bych nevyprávěl, kdyby později samovolně nepokračoval. Stal se v ruchu zlínského tržiště Pod kaštany. Osahávám hlávky salátu, zkouším, která má pod zelenými suknicemi nejsvůdnější buchétku, jsem z toho celý rozjařený, a zčistajasna slyším: „Pane, dejte si pozor na peněženku.“
Vladimír Kulíček: Jak Liška v psychologii exceloval
Oldřich po řadu let působil jako instruktor Sportturistu pro výuku plavání v mořských podmínkách na černomořském pobřeží. Pro tuto činnost jej kvalifikovalo dlouhodobé působení jako špičkového otužilce a plavce na dlouhých tratích, nazývané běžně plavecké maratóny, kterých absolvoval celé desítky.
Sport a já
Sport posiluje tělo i ducha, já vím. A také se podle toho řídím. Ovšem ne vždy s úspěchem. Začalo to už v první třídě, při nástupu v tělocvičně, jako nejmenší - poslední v řadě, to mi tedy ducha nepozvedlo. Během školní docházky se to bohužel jen jeden rok změnilo – a potom se ta prťavá holka zase odstěhovala, což bylo k zlosti. Ale do cvičení jsem se pustila s vervou a velkou chutí. Kdo by neměl tělocvik rád? Ale už při pochodu to nějak skřípalo, – levá, pravá, levá, pravá.
Egon Wiener: Houby pořád rostou | Na vesnici u Nisy
Když takovéhle zprávy čtu, rozčílím se. Opravdu musel praotec Čech zastavit tam, kde nerostou? Jinde rostou a smutné je, že rostou odtud víc, jak dva tisíce kilometrů na východ, v lesích okolo Kovrova, města v Rusku, východně od Moskvy. A je jich tolik, že je průmyslově zpracovávají v manufakturách, kterým říkají gribovary.
Austrálie - můj osud (3)
Emigrantský lágr Trajskirchen praskal ve švech a lidé spali na matracích položených na zemi. Protože to bylo zadarmo, bylo téměř nemožné dostat v lágru místo. V širokých prostorách těchto nocleháren se odehrával život ...
Příhody strýce Františka (1)
Na obzoru se blýskalo - blížila se anglická fronta. Dva vojáci wehrmachtu, jeden ještě bez vousů, ten druhý šedivý a shrbený, stáli u hromádky hořících polínek na dvorku selského stavení v Normandii. Už dávno si zvykli a nevnímali ani ...
Jan Werich: O vánocích ....
... Já bych chtěl být Ježíšek. Já myslím, že nikoho neurazím z věřících, to bych nechtěl, ale já bych chtěl být Ježíšek. Měl bych hezkou maminku, hodnýho tatínka, truhláře, no a pak by mi vrtalo hlavou, co to je impérium, co to je útlak,, co to je drzost římská a co to je patolízalství, a tak bych proti tomu mluvil a lidi by mě poslouchali a někteří by nadávali a křičeli by na mě a házeli po mně kamením, já bych si toho nevšímal a říkal bych si, co si myslím, a dostal bych spoustu lidí na svou stranu, no a pak by mě museli ukřižovat.
Hana Karolina Kobulejová: Co všechno může znamenat čas (3)
Dvakrát do roka posouváme ručičku hodinek s letním a zimním časem. Možná jednou do roka obměníme účes. Denně si užíváme volný čas. A stále přemýšlíme o tom, kdy už je ten správný čas učinit to a ono. Přemýšlíme místo toho, abychom vše kolem zařídili tak, aby ten správný čas byl právě teď.
Kateřina Hubertová: Rodiče pro radost i pro zlost
Mám mámu, mám tátu. Mám rodiče. Já jsem já a jejich potomek. Ale co s tím, že má jeden rodinu? K čemu je mít rodiče? Rodiče jsou zajímavý element. Jejich nálada je proměnlivá jako počasí, a předpověď je asi stejně spolehlivá jako u počasí skutečného. Samozřejmě je jasné, že když uděláte něco strašně nemorálního, tak se naštvou.
Egon Wiener: Otec Kondelík a ženich Vejvara – zrcadlo nastavené současnosti
Píši Vám, pane Hermanne. Nestihl jsem Vám sdělit, jako mnozí jiní v lednu roku 1899, jak moc, či málo se mi Vaše kniha líbí…. Autora knih U snědeného krámu, Bodrých Pražáků a jiných lze jen doporučit, neb víc jak po stu letech nevyčpěla z jeho knih dobrota a rozmanitost všehochutí ve spleti lehounkých příhod, které se v životě průměrného měšťana mohou vyskytnout. Na paměti dlužno mít, že nebýt dnešních televizních rozinkových seriálů, nebylo by s čím srovnávat. Já za blouda byl co dítě, když Kondelíka story měl jsem za sladký limonádový sirup, tak pro kojící matky, aby jejich mléko mělo ten správný říz.
Jitka Dolejšová: Škrt, škrt
Moje kamarádka má malou dceru a velké starosti. Pětiletá Katka si vymyslela takovou zvláštní hru. Když se jí něco nebo někdo nelíbí, naznačí rukou velké „X“ a pronese: Škrt, škrt. Poprvé to prý udělala, když ji babička hubovala za počmárané linoleum v předsíni. „Škrt, škrt. Babi, teď jsem tě škrtla, protože se na mě mračíš.“ Moudrá přeškrtnutá babička se usmála a nabídla Katce, že jí pomůže podlahu umýt. Vnučka byla spokojená a svoje škrt, škrt vymazala imaginární gumou. Katka takhle dočasně přeškrtla i přísnou paní učitelku ve školce, zvědavou sousedku a dětského lékaře chtivého jejího krevního obrazu.
Egon Wiener: Dřeváky | Chmel-kam s ním | Mít kliku, kličku
Jsem z rodiny, kde se až tak moc nenosily. Vlastně neznám nikoho kolem mne, kdo by je kdy nosil. Vím, že se říká, že je na tom jako Baťa s dřevákama, ale co vím, tak Baťa dřeváky nevyráběl, spíše jim pomohl do kamen. Dřeváky společně s tulipány, to je motiv Nizozemí. Klapot dřeváků jsem u nás na ulici, co živ, neslyšel. Viděl jsem je na Hurvínkovi. Nebyly v žádné známé pozůstalosti, natož v kredenci s míšenským porcelánem. Snad, že se za ně lidé styděli. Ono když se o někom řekne, že je dřevák, myslí se o něm, že je prosťáček, hlupák.
strana 1 / 12