Literatura – Zamyšlení

Jaroslav Volf: Osobnost

Žáci vědí, že je po několika hodinách učení Pan učitel Paur odmění vyprávěním děje některého strhujícího díla české nebo světové literatury. A sice v nádherně a osobitě zjednodušené a přeformulované podobě, není to hlasité předčítání z dotyčné knihy (jemuž ve vyšších ročnících sám říká trochu posměšně služba negramotným), je to svébytný útvar, který je pro žáky nejen přijatelný, ale magicky přitažlivý.

Ivo Fencl: O jednom dětství, v kterém se četlo

Ne každé dětství je nebe. Za války mohlo být dětství i peklo. Taky dnes se války vedou a mnohde děti umírají hlady, ale to naprosto nic nemění na tom, že by dětství mělo být jako nebe. Nadoblačné. Jaksi květnově ukryté uvnitř tůní a zahrad. A proč? I z toho důvodu, abychom si ho dnes, už jako dospělí nejsnáz připomněli: vůněmi. A abychom z něj těžili - z těch dávných jiter prožitých - třeba - v táboře pod hradem Radyní. Anebo pod jiným hradem.

Ivan Kolařík: Úvaha o umění a tetování

Jako důchodce mohu s hrdostí říci, že od pradávna jsem byl vášnivým vyznavačem umění. Již jako malý chlapec jsem zaníceně deklamoval básničky polospícím penzistům v domově důchodců, k údivu rodičů jsem se sám bez říkání dal zapsat do hudební školy do houslí, na které jsem při každé přiležitosti oblažoval rodinu takovým způsobem, že i alkoholem opovrhující maminka se náhle vydávala s tatínkem na pivo, údajně aby umělecký zážitek prohovořili a náležitě vstřebali.

Vladimír Kulíček: Jak Liška v psychologii exceloval

Oldřich po řadu let působil jako instruktor Sportturistu pro výuku plavání v mořských podmínkách na černomořském pobřeží. Pro tuto činnost jej kvalifikovalo dlouhodobé působení jako špičkového otužilce a plavce na dlouhých tratích, nazývané běžně plavecké maratóny, kterých absolvoval celé desítky.

Milan Prokš: Malá domů...

Karel se ještě ve dveřích trafiky v rychlosti podíval na mince ve své dlani. Dvacka a padesátikoruna, to je... „Slečno, já jsem vám ale dával dvoustovku.“ „Co má jako bejt?“ ozvalo se znuděně přes vehementně zpracovávanou žvýkačku. „Ste měl štyry známky za sedm pade, to sou tři pětky. Sedumdesát zpátky na kilo, ne?“

Egon Wiener: Houby pořád rostou | Na vesnici u Nisy

Když takovéhle zprávy čtu, rozčílím se. Opravdu musel praotec Čech zastavit tam, kde nerostou? Jinde rostou a smutné je, že rostou odtud víc, jak dva tisíce kilometrů na východ, v lesích okolo Kovrova, města v Rusku, východně od Moskvy. A je jich tolik, že je průmyslově zpracovávají v manufakturách, kterým říkají gribovary.

Drobná srdečně adventní

Bylo to v noci. V hluboké prosincové noci před mnoha lety. Ležel jsem doma v posteli. Zničehonic jsem se tehdy probudil, aniž bych sebeméně tušil, co se kolem mě děje. Dva dny předtím jsem se setkal s jedním svým známým - výtvarníkem

Egon Wiener: Lodní turistika v Libereckém kraji

Dobrý den, pane kapitáne… Začínám, jako bychom si esemeskovali, nebo psali e-mailem. Ještě jsem na Vaši loď nenastoupil, nejsem si docela jistý… Ne, nemyslím, že bych Vám psal, že se bojím, že má příprava na setkání s Vámi a Vaší lodí je mých pár minut plavby na kanoi. Že nejdál jsem plul na nafouknuté pneumatice od traktoru po Nise od mostu v Machníně k Pfeiferově fabrice. Ta Vaše loď je velký parník.

Jarmila Moosová: Pošťákem bůhvíproč

Nevím, kdo je Eva. A neznám ani Adama./ Tu urousanou obálku/ jsem našla na chodníku jedné ztichlé ulice,/ když jsem časně ráno venčila svého subtilního jezevčíka Tygra./ Zpočátku jsem zvažovala, mám-li ji vůbec zvednout./ Dopisy jsou přece taková ryze soukromá záležitost./ Snad zvítězila pouhá zvědavost,/ snad nutkání někomu pomoci,/ nevím./ Obálku jsem vzala do ruky,/ obsah opatrně vyjmula a četla:/ Drahý Adame!

Egon Wiener: Dřeváky | Chmel-kam s ním | Mít kliku, kličku

Jsem z rodiny, kde se až tak moc nenosily. Vlastně neznám nikoho kolem mne, kdo by je kdy nosil. Vím, že se říká, že je na tom jako Baťa s dřevákama, ale co vím, tak Baťa dřeváky nevyráběl, spíše jim pomohl do kamen. Dřeváky společně s tulipány, to je motiv Nizozemí. Klapot dřeváků jsem u nás na ulici, co živ, neslyšel. Viděl jsem je na Hurvínkovi. Nebyly v žádné známé pozůstalosti, natož v kredenci s míšenským porcelánem. Snad, že se za ně lidé styděli. Ono když se o někom řekne, že je dřevák, myslí se o něm, že je prosťáček, hlupák.

Egon Wiener: Výjimečné podstávkové domy

Tak jsem uvažoval o tom, kam a do jaké školy marketingu chodili takoví obři obchodu a výroby, jako Baťa, Ford, Rotschildové, a desítky dalších veleúspěšných businessmenů, bez kterých by to prostě ve světě nefungovalo. Došel jsem k závěru, že tihle pánové do žádných škol obchodu, ba do vůbec žádných škol moc nechodili. Většinou se jim nedostávalo peněz na vzdělání, nebo školy typu "jak úspěšně prodávat, vyrábět a pracovat s lidmi" vůbec neexistovaly. Pak se ovšem naskýtá otázka, odkud věděli, jak na to…

Egon Wiener: Co všechno uvidíte z okna vlaku jedoucího z Liberce do Žitavy

Starýmu Reichlovi shořelo všechno. Ruda mi přeříkával, co všechno si včerejší požár Schwabovy textilky v Machníně - Hamrštejnu vzal. „No a co mu zbylo?“, chtěl jsem Rudu zastavit. „Holinky, fakt jenom holinky,“ chrlil ze sebe Ruda. A pak jsme se smáli a smáli, jako dva blázni. Bylo nám pět a vůbec nám nedošlo, jaká významná továrna právě vzala za své. Byli jsme zvyklí na to, že kolem nás stále někde hořelo, umírali lidé, stále nás někdo před něčím varoval. Marně. Válka skončila před pár lety a všude číhalo na zvědavé kluky nebezpečí.

Jan Řehounek: Nejkrásnější prázdniny

Tehdy, na konci padesátých let, byla na českém venkově v plném proudu kolektivizace. Když těsně po Novém roce přišli za mým dědou agitátoři z národního výboru, kteří s sebou vzali souseda Štefana – sedláka, který už podepsal, strašně se rozčílil. „Ne a ne! Do žádnýho kolchozu mě nedostanete!

Nemoc je jen špatná písnička

Tvrzení, že „každý zvuk je hudba“ ocení a docení jen ten, kdo se promeditoval a možná i protrpěl ke zjištění, že ucho slyší vždy jen v dokonalých intervalech (tzv. hudba sfér), ale mozek současníka ty dokonalé frekvence „překládá“ ...

strana 1 / 12

Další strana »