Literatura – Zamyšlení
Egon Wiener: K putovní výstavě starých pohlednic z Libereckého kraje | Pocta a poděkování | Na dobrou noc
Je až k nevíře, jak jsou ti mí spoluobčané, dnes už dvojměstí Liberce a Jablonce, hrdí na své domovy. Na město, kde žijí, pracují i relaxují. Plně a bez zábran vyjadřují své názory na mé výstavě starých pohlednic z naší oblasti. Mají mne za svého arbitra, když se přou s manželkou, popřípadě s dětmi o tom, co vidí na pohlednicích starých sto let. Co v reálném životě zmizelo, co postaveno jest, co je špatné, co ošklivé a co je dosud krásné, radost pohledět. Pak tu stojím a mám je rozsoudit. Přiznat, že části měst ztratily svého genia loci, svůj prapůvodní styl, své úzké cestičky mezi domy, své lavičky, parčíky, zákoutí průchody, obchůdky, nároží, chodníčky…
Ivan Kolařík: Úvaha o umění a tetování
Jako důchodce mohu s hrdostí říci, že od pradávna jsem byl vášnivým vyznavačem umění. Již jako malý chlapec jsem zaníceně deklamoval básničky polospícím penzistům v domově důchodců, k údivu rodičů jsem se sám bez říkání dal zapsat do hudební školy do houslí, na které jsem při každé přiležitosti oblažoval rodinu takovým způsobem, že i alkoholem opovrhující maminka se náhle vydávala s tatínkem na pivo, údajně aby umělecký zážitek prohovořili a náležitě vstřebali.
Antonín Bajaja: DEVLA, DEVLA
Měl jsem zážitek, který bych nevyprávěl, kdyby později samovolně nepokračoval. Stal se v ruchu zlínského tržiště Pod kaštany. Osahávám hlávky salátu, zkouším, která má pod zelenými suknicemi nejsvůdnější buchétku, jsem z toho celý rozjařený, a zčistajasna slyším: „Pane, dejte si pozor na peněženku.“
Egon Wiener: Housle | Táta – kus životopisu
Mám právo vůbec o nich psát? Já, ten, který nemá hudební sluch a ví, že hrát na ně není jen dřina, ale od kohosi nahoře – dar. Poprvé jsem uviděl housle v první třídě při zahájení školního roku v září roku 1953 v Machníně. Pan řídicí učitel měl dlouhé štíhlé prsty a sako na rameni odřené. Obratně vyndal cosi z pouzdra – to cosi byly housle – založil je pod bradu a začal hrát. Vsadím se, že všem nám vesnickým dětem v tom okamžiku srdce zůstalo stát.
Tomáš Zářecký: Těžký život literáta II.
O čem chci psát? No o tom, že my literáti máme vskutku těžkou práci. Docela mě totiž štve, že často kolem sebe slýchávám názory, že na tom „psaní“ vlastně není vůbec nic složitého. Že jde akorát o takové to ťukání do klávesnice. Že neděláme nic pořádného. Nebo dokonce, že si hrajeme, zatímco ostatní tvrdě dřou.
Osud jedné pamětní desky
Šmatlava narukoval asi v roce 1951, v době, kdy vítězná socialistická ideologie byla na vzestupu a slibovala šťastné zítřky, zatímco v kriminálech byla potlačena svoboda národní elity. Pocházel z východního Slovenska, a tehdy bylo obvyklé, že každý voják po narukování byl poslán na opačný konec republiky, než měl stálé bydliště.Pocházel z východního Slovenska, a tehdy bylo obvyklé, že každý voják po narukování byl poslán na opačný konec republiky...
Milan Turek: Vánoční vzpomínání na léta dávná (dávná...?) (1/2)
Když stárneme, vzpomínáme, čím víc stárneme, tím víc vzpomínáme. Snad nejvíc příležitostí ke vzpomínání poskytuje čas adventní, kdy už zas ne tak často praská v kamnech žárem rozpálené poleno, jehož mihotavé světlo v kuchyni vytvářelo podivuhodnou atmosféru. To spíš se rozsvěcuje obrazovka anebo doutnavky matně připomínají čas dávných večerů vyprávění při svících a petrolejkách.
Kamila Urbanová: Zastav se na chvilku (zamyšlení)
Žijeme v hektické době. Všichni máme naspěch, i když ušetříme spoustu času rozličnými vymoženostmi. Nádobí nám myje myčka, prádlo pere pračka, suší sušička. Jezdíme auty, létáme letadly. Vzdálenosti se zkracují, monotónní práce zastávají automaty a výrobní linky. Čas, jakým se šíří v dnešní době informace je srovnatelná s rychlostí myšlenky. A přitom pořád něco nestíháme, času máme stále nějak málo...
Luba Skořepová: Medicína
Stejně to byla odvaha od Stvořitele, vymyslet a zhotovit ČLOVĚKA, připravit mu SVĚT a povolit mu samostatnou činnost. Něco mu napověděl, ale tvůrčí volnost mu ponechal. Ale ten nápad s Evou, to bylo riziko, i když to bylo nutné kvůli rozmnožování. Už v pubertě na náboženství jsem si říkala: Ženská marnivá, to se dalo čekat!
Egon Wiener: Slevomat | Školní výlet do 18. století
Já bláhový si myslel, že všechna cizí slova znám a že si s nimi potykám. Přesto „Slevomat“, jak had vnikl mi do podvědomí a ráno v osm, když zapnu počítač, jako první mě osloví a hned si poroučí: umejt auto, pizzu pro dva, zákožku svrabovou vyléčit, hotelová okna do parku, masáž zadku, letní boty, zimní bundy, ženskou, co tě nakrmí... Jo, hochu, je to tady a musíš solit. Ze soucitu ti nikdo nic nedá, a když k tomu nemáš – tintili-vantili, tak se koukej snažit nebo počítej s tím, že všechno kolem je drahý, a když nezaplatíš, budeš cvrlikat... A to jsem se jen snažil neutopit mlynáře…
Milan Dubský: Svatební střípky
V salónku pro uzavřené společnosti společenského domu, jak se teď dost často říká restauracím na sídlištích, se zábava svatebních hostů pěkně a živě dostávala do proudu. Svatebčané i hosté byli po dobrém obědě, při němž nevěsta a ženich jedli z jednoho talíře, když předtím u vchodu jeden z pikolíků rozbil talíř a hned dával do ruky ženichovi lopatku a smetáček, aby smetl střepy na hromádku.
Jarmila Moosová: Pošťákem bůhvíproč
Nevím, kdo je Eva. A neznám ani Adama./ Tu urousanou obálku/ jsem našla na chodníku jedné ztichlé ulice,/ když jsem časně ráno venčila svého subtilního jezevčíka Tygra./ Zpočátku jsem zvažovala, mám-li ji vůbec zvednout./ Dopisy jsou přece taková ryze soukromá záležitost./ Snad zvítězila pouhá zvědavost,/ snad nutkání někomu pomoci,/ nevím./ Obálku jsem vzala do ruky,/ obsah opatrně vyjmula a četla:/ Drahý Adame!
Egon Wiener: Otec Kondelík a ženich Vejvara – zrcadlo nastavené současnosti
Píši Vám, pane Hermanne. Nestihl jsem Vám sdělit, jako mnozí jiní v lednu roku 1899, jak moc, či málo se mi Vaše kniha líbí…. Autora knih U snědeného krámu, Bodrých Pražáků a jiných lze jen doporučit, neb víc jak po stu letech nevyčpěla z jeho knih dobrota a rozmanitost všehochutí ve spleti lehounkých příhod, které se v životě průměrného měšťana mohou vyskytnout. Na paměti dlužno mít, že nebýt dnešních televizních rozinkových seriálů, nebylo by s čím srovnávat. Já za blouda byl co dítě, když Kondelíka story měl jsem za sladký limonádový sirup, tak pro kojící matky, aby jejich mléko mělo ten správný říz.
První rande
Sotva vstala, už na něho myslela. Někdy se jí o Vláďovi i zdálo. To se pak oblékala malátná a posmutnělá a roztržitá. „Marti? Holka, co je s tebou?“ máma skládala ruce na prsa, oči obracela ke stropu.„Nic,“ sykla vždycky, popuzena vytržením z doznívajícího snu. Kdekdo si všiml té změny: Marta se malovala. Rty. Oči. Nehty.