K putovní výstavě starých pohlednic z Libereckého kraje

Je až k nevíře, jak jsou ti mí spoluobčané, dnes už dvojměstí Liberce a Jablonce, hrdí na své domovy. Na město, kde žijí, pracují i relaxují. Plně a bez zábran vyjadřují své názory na mé výstavě starých pohlednic z naší oblasti. Mají mne za svého arbitra, když se přou s manželkou, popřípadě s dětmi o tom, co vidí na pohlednicích starých sto let. Co v reálném životě zmizelo, co postaveno jest, co je špatné, co ošklivé a co je dosud krásné, radost pohledět. Pak tu stojím a mám je rozsoudit. Přiznat, že části měst ztratily svého genia loci, svůj prapůvodní styl, své úzké cestičky mezi domy, své lavičky, parčíky, zákoutí průchody, obchůdky, nároží, chodníčky…

Svět starých litografií a „dlouhých adres“ vzbuzuje respekt, někdy úžas, často rozpaky. Čí to byla doba? Svět rozhleden, zahradních slavností, svět otevřených tramvají, kašen a rybníčků, topolových alejí, různých byst a polosoch? Co jen bylo těch malých hospůdek a výčepů, lihovin, kde si k sobě nacházeli cestu čeští i němečtí sousedi, jejich děti a manželky! Svět ztracených lásek, opadaných květů ze stromů rozkvetlých v máji, studentů, skládajících zkoušky. Maminek, co v kočárcích vezly své děti ulicí, kde dámy v širokých kloboucích klábosí a klábosí. Kde spolu zápasí stará otevřená auta s kočáry o to, kdo v tomhle století zvítězí.

Nad tím vším se, na té staré krásné litografii, do rozzářené oblohy vznesl tetřev. Výhledy nad Chrastavou, Vysoká na kopci, odkud je vidět do dáli k Liberci. Co všechno je tady na kopcích a pod nimi! Řeka, cesty, domky, lidé. Na všech těch pohledech jsou lidé v oknech či mezi vchodovými dveřmi. Děti si hrají na chodnících, psi štěkají a trhají řetězy. A ptáci na starých pohlednicích? No, to je ornitologův ráj! Zpívají tam, jak o poutích, tak na manévrech císařské armády, v korunách kaštanů, platanů, na březích řek i potůčků tak, jako hostinští s kytarou a ženou po boku pějí před svou hospodou.

Ta „středověká“ pohlednice, která tak bezprostředně okouzlí současného člověka, je básní, krásnou písní. Třešničkou, jahodou i sklenkou sektu na počest Josefa, Aničky či dělnického svátku. Upřímné přání k svátku, vánocům, k novému roku…

Pohledy na tu naši Českou Besedu, českou menšinu v moři sudetských Němců. Pozdrav z vojny, z libereckých kasáren, z mnoha nesčetných krás v našich Jizerkách. Ze secesního Jablonce, Tanvaldu, Brodu. Z rozhleden, kterých je podle mne nejvíc na světě.

Nejkrásnější na pohledech jsou děti, zamilovaní, co se drží za ruku. Švábovky páně Švába, který na pohled uměl vykreslit cokoli, co vás napadlo. A smát se musel každý, protože tohle jste prostě ještě neviděli, tohle jste netušili.

Celé to století začalo velmi slibně pro pohledy a pohlednice, jako by mělo začít i končit plesem. Kdyby tak tehdy věděli…. Zatím jen naše město rostlo do krásy, bohatlo a stavělo. Počátek minulého století představoval ohromný skok kupředu. Město mělo, na co si ukázalo a v nejlepší kvalitě. Potom se to nějak zvrtlo a bylo po slávě. Svět začal zbrojit a chystat se na válku. Zůstaly nemovitosti i krásné secesní litografie, pohledy na to, co zůstalo.

Pak, po mnoha letech přišli do kraje Češi. Dlouho trvalo, než pocítili závan něčeho velikého, co tu po Němcích a vyhlazených židech zůstalo. Kamenná krása místních hor a téměř nedotčené město Liberec i Jablonec. Okolí se stalo hymnou i skanzenem obrovské práce těch, kteří si tato místa zamilovali. Bylo po válce.

Žel, nic z toho, co s válkou zmizelo, nelze vrátit. Židovská komunita téměř zanikla, Němci nás občas navštěvují. Dnes jsme tu doma my a mě moc těší, když nám všem mohu připomenout krásu, která tu vznikla a zůstala, a která stojí za to být připomínána a obdivována. Je symbolické, že v loňském roce byla výstava starých pohlednic prezentována v německém Augsburgu. Letos zamíří do izraelského města Naharia.

Nezapomínejme, že naše generace staví tam, kde naši předchůdci byli přinuceni se zastavit. Je na nás, co postavíme, co obnovíme, čím se pochlubíme, co budou obdivovat naše děti a ti, kteří přijdou do těchto míst v příštích generacích.

Děkuji vám všem, kteří jste se na této výstavě zastavili.

Egon Wiener, publicista a sběratel starých pohlednic

Pocta a poděkování

Nabyl jsem jedné zkušenosti, která až s léty dozrála v poznání a pojmenování. Teprve léta, snoubící se s praxí, mi dala vidět věci, které jsem tehdy neviděl. Jenom mládí a nedostatek zkušeností mě omlouvá. Oči má člověk jenom jedny, přesto jimi vnímá stejnou věc pokaždé v jiných barvách a jinak.

Stává se, že se člověk stane hrdinou. Hrdinou synovi se táta stává jen těžce, přesto jsem to zažil, jenom jsem to, jako mladík, nepochopil. Šel se mnou podél domů, seděl se mnou v autobusu, pak si sedl do vlaku a odjel. Ledabyle jsem mu mávnul rukou a zapředl řeč s cizím pánem o počasí a zíval nudou.

Jsou hluchá místa v historii, jsou věci v čítankách, které při vlastní četbě nevnímáme, a přesto jsou tu a bez nich bychom byli slepí. Jsou místa, která jsme neviděli, kam jsme nedohlédli, a přitom jsme u nich stáli. Jen zvednout ruku a sáhnout si… Ach, tatínku, stydím se, že jsem tě tehdy nedržel za ruku a neřekl ti slova, která šeptá jen chlapec děvčeti.

Ten den jsme oba jeli do Prahy. Autobus zdolal Záskalí a zastavil v Mladé Boleslavi, aby si ulevil každý, kdo potřeboval. Na to jsme měli plánovaných deset minut v jízdním řádu ČSAD. Tátovi nebylo dobře. Už ráno mě vyhnal z koupelny, kde pak zůstal nezvykle dlouho. V autobuse nemluvil, potil se a otíral si stále čelo, které měl studené jako kus ledu. Ach, tatínku, já jsem si četl!

Bylo mu střídavě líp a hůř, a když jsme v Praze vystoupili, byl jsem rád, že tátovi do odjezdu vlaku do Spolkové republiky Německo zbývá jen pár minut. Na peróně mi ještě zamával z okna a stačil říct, že se vrátí, abych nezlobil a učil se a další hlouposti. Znáte to: jedním uchem tam, druhým ven. Už jsem se viděl v dovezených džínách a s elektronikou, kterou si budu na úkor sousedů pouštět na plné pecky…

Táta se v Hannoveru snažil sloupnout z těla leukoplast, kterou si na tělo přilepil obálku se vzácnými známkami, aby je později mohl prodat a za utržené koupit vše, co jsem si tehdy tak hloupě dětsky přál. Jak se později svěřil, byly známky z toho horka kolem jeho těla slepeny jedna s druhou a tedy značně znehodnocené. Ale i tak dělal táta, co mohl, aby je prodal a domů přivezl všechno, co si kdo naporoučel. Opravdu přivezl téměř vše. Věci tak zbytné – tak to vidím dnes já a je mi z toho smutno. Jak jsem se choval já i druzí. Omlouvá mě tak trochu ona hloupá doba, kdy jsme si mysleli, že co je ze západu, je vrcholem elegance a kvality.

Jak jsme se mýlili! Všechno to odnesl čas. Možnost koupit si tyhle věci normálně doma přinesl později čas. A pak, když už tady tatínek nebyl, bylo mi hrozně při pomyšlení, že když jsem ho tehdy doprovázel, že jsem neviděl, jak hrozně špatně mu tehdy bylo. Jak se se svou zkušeností z vězení v padesátých letech bál, že při prohlídce na hranicích u něj najdou známkový kontraband a znovu ho zavřou do vězení.

Když jsem se pak dozvěděl, co pro mne a pro jiné i v jiných situacích byl schopen obětovat a jak při tom trpěl. Stal se mým pozdním hrdinou.

Tatínku, táto, odpusť mi mladickou nerozvážnost. To jen mé oči neviděly. Když prozřely, už jsi tu nebyl a to mě mrzí nejvíc. O to víc, že už ti nemohu říci, co bych dnes chtěl, tatínku. Táto.

Na dobrou noc

„Honzíku, zhasni a spi!“ „Dědo, vyprávěj! Jel kolem nás opravdu ten generál Laudon, co měl velkou čepici z té známé písničky?“ Ani mně se nechtělo spát.

Odeon Ernst Laudon (1717–1790) byl ze známé rodiny, kde těch generálů bylo více, ale ten z písničky byl v mládí i ve spolku s pandury, s nehezkou vojenskou cháskou. Když tehdy projížděl tou naší vesnicí, byl už generálem s vlastní hlavou a vlastní čepicí. Zvláštní bylo, že se moc nepřátelil s ostatními veliteli, ale i tak byl velmi úspěšný a dějiny a lidé ve vesnicích na něj nezapomněli.

Ještě slavnějším rodákem z našeho pomezí byl generalissimus všech vojáků v rakouské říši Albrecht z Valdštejna. Těch slavných Čechů – generálů velkých vojsk vlastně ani moc nebylo. Zato císařů, králů, knížat a sjednotitelů, co si kolem Liberce rozestlali postel, těch bylo víc: hezkých pár knížat královské pruské rodiny i sám pan král Wilhelm I., sjednotitel Německa Otto von Bismarck (1815-1898), saští členové panovnického rodu, hrdá polská šlechta, ruská velkoknížata, Napoleon a jeho maršálové, švédští generálové, pobaltští magnáti, kozáčtí atamani. Žoldnéři celé Evropy, Vlaši, Chorvati, Francouzi, Jihoslované, ti všichni se zastavili v Jablonném, Chrastavě, ve Frýdlantu, v Liberci či Turnovu a chtěli zde spát, nakrmit koně, markytánky, vyprat prádlo a někam uložit raněné, okovat koně, spravit boty, najíst se a odskočit si na záchod. Ani se moc neptali a koho asi taky. Panstvo ze zámků ve Frýdlantu, z Liberce, ze Sychrova, z Grabštejna i Turnova odjelo do Prahy a do Vídně a doma zůstala jen čeleď, aby topila, vařila a hlídala, co se před těmi urozenými kobylkami uhlídat dalo.

Lze říct, že se tu cizí chlapi procházeli jako doma, a německým kolonistům přibylo v našem kraji spousta děcek, majících své tatínky rozeseté po celém světě. Kdo tady u nás křičí, že je Čech, je velký trouba věřící na pohádky. Jaký Čech? Možná tak ještě prapradědeček si o tom mohl nechat zdát. Čechů tu pár zůstalo, ale je jich jako šafránu, asi jako v Německu Lužických Srbů.

O to víc mě mrzí, že pokud jsme měli významné Čechy, dovedeme se k nim nehezky obracet zády, byť by to byl velký český polní maršál, který stojí za řeč, člen starého šlechtického rodu Radetzky z Radetze (Radče). Jeden z příslušníků tohoto rodu byl na konci 14. století správcem stavby Chrámu sv. Víta, ale i další sloužící v armádě byli úspěšní. Nejvíce proslul Jan Josef Václav, slavný rakouský vojevůdce. Bojoval v napoleonských válkách, například v bitvě u Wagramu i u Lipska. Později se stal velitelem rakouské armády v Lombardii a Benátsku, který byl u svých vojáků byl mimořádně oblíbený. V roce 1858 mu byl na Malostranském náměstí v Praze vztyčen pomník ulitý z ukořistěných italských děl. Pomník byl po vzniku Československé republiky odstraněn. Řada lidí se dnes snaží vrátit sochu na původní místo, ale drhne to. V Čechách to ani jinak nejde.

Dobrou noc, Honzíčku, ať se ti zdá o princezně a princích, o Šípkové Růžence. Brzy dojde na příběhy, které jen z dálky připomínají pohádky. Někdy jsou to spíš horory o podivné lidské schopnosti zapomínat to, co by se nikdy zapomenout nemělo.