Zdislav Wegner: Růžový sníh
„Doktor Mlha, chirurg,“ řekl s důrazem na hrdelním ‚ch‘. „Jiří Mlha.“ Byl v béžové košili s krátkými rukávy, paže mocné tenisem a opálené sluncem Středozemního moře, rovná záda, široká ramena, na klasicky tvarované hlavě kštice plavých vlasů. To vše se nade mnou tyčilo do výše. Vteřinu tak setrval a mně nezbývalo, než hledět do jeho pevných hýždí.
Zdislav Wegner: Odvaha
„Co budeme dělat?“ promluvila do tmy pokoje. „Marku, co budeme dělat?“ Odpovědělo jí jen jeho pravidelné oddychování. Nahmatala Markovu tvář, dotkla se zubů v otevřených ústech a ucukla. Zachroptěl, otočil se na záda a ze spánku řekl: „Co je?“ Ruku položil na její břicho. Byla těžká jako kláda. Nechala ji tam. Ulehla na polštář a obě ruce si zasunula pod hlavu.
Jan Hora: Sběratel dobrodružství (24) Lovci dinosaurů
Na jaře roku 1876 přijeli do městečka Franklin ve státě Idaho tři muži. Vystoupili z vagonu úzkorozchodné železnice a vydali se k nejbližší stanici dostavníků. Byl to paleontolog Charles Sternberg se svým přítelem Isaacem a profesor Edward Cope. Měli namířeno do divokého a téměř neprobádaného kraje Bad Lans. Chtěli prozkoumat povodí řeky Judith, kde se údajně nacházely kosti předpotopních zvířat. Přes holé a nehostinné pláně Idaha cestovali dostavníkem. Byla to krušná a ne právě pohodlná cesta. Dostavník, tažený koňským spřežením, zvedal oblaka žlutého prachu a ctihodní lovci fosílií ho měli v šatech, v ústech i v očích.
Milan Markovič: Negramotným na stará kolena
No a už se zase obávám, doslechl jsem se, že na jakési výběrové základní škole pro mimořádně nadané děti se už neučí psaní. Psaní rukou. Písmem psacím, ne tiskacím, abych byl pochopený. Bojím se, že při vší upřímné snaze to nepochopím a budu nadosmrti zhlížet na ty, kdo dopustili, abychom zase šmahem ruky zrušili, co tady bylo po staletí.
Ivan Kolařík: Atom na ně!
V práci se moc nic vzrušujícího nedělo, a protože se nikdo z kolegů nepřišel pochlubit rozbitým frňákem, podlitinou pod okem nebo přeraženou sanicí, měl jsem dost času jedním prstem konečně doklepat pracovní zprávu a přitom nadávat na nekonečné papírování, které je každodenní součástí práce u policie.
Pavel Vrána: Vzpomínky s vůní moře (4) Každodenní život na palubě
V minulém díle jsem popsal život námořníků, strojníků a důstojníků obou oddělení, kteří vykonávají na lodi strážní službu, tedy vachtu. Ti však představují pouze jednu z několika skupin, na které je posádka námořní lodi rozdělena. Slovo „námořní“ je ve větě vsunuto záměrně, protože na říčních lodích je oganizace života posádky, její zvyky a rozdělení trochu jiné. Další samostatnou skupinou v lodních posádkách jsou dejmani (z anglického „daeman“). Stejně jako vachtoví, vyskytují se dejmani na palubě i ve strojovně. Palubním dejmanům velí bocman – česky loďmistr, a těm strojním, kdo jiný než strojmistr.
Luděk Ťopka: Astrální síly
Jednou, když v hospodě Franta i Honza chyběli, přišel náš předseda na nápad, jak si z obou vystřelit, a vysvětlil svůj plán. Všichni jsme slíbili, že nic neprozradíme a těšili se na tu srandu. Tejden nato se k tomu naskytla krásná příležitost. Náš tajemník vypil tehdá víc než snes a u stolu usnul.
Vladimír Kulíček: Odpozorováno ze života
Říkali jsme jí babča. Byla vrátnou v podniku, situovaném v obyčejném obytném domě, kde byly kanceláře, a který byl součástí rozlehlého obytného bloku, svírajícího veliký dvůr. Tam byla kovozpracující výrobna. Babča měla k dispozici malou telefonní ústřednu a místní rozhlas, který vydatně ozvučil nejen celý dvůr a kanceláře, ale celou nejméně desítku dalších domů v okolí.
Michal Čagánek: Na houbách do Prahy / Za války v lásce / Zpět do nekonečna
Připravil proutěný koš, zavírací nůž a šlo se. Nejprve chodníkem mezi paneláky, potom chodníčkem mezi zahrádkářskými domky, dozadu k rybníku, pak takovou kamenitou cestičkou podél potůčku pořád nahoru do polí, přes pole a pořád dál, až už jsme byli dočista v lese. Byly tu úzké pěšiny a maliní a velká mraveniště s rušným provozem.
Ivan Kolařík: Vzpomínka na máj, lásku, cyklistický závod a policajty.
Máj a Petřín však nebyly spojeny pouze s probuzenými touhami po dívčích vnadách. První máj a kopec Petřín ve mně vyvolávají vzpomínky na policejní brutalitu, kdy komunistický režim tvrdě zakročoval proti komukoliv, kdo se opovážil oslavovat Majáles. Petřín…stráň lásky se stal kopcem úprku před bolševikovými obušky, které tvrdě ztrestaly studenty a vůbec kohokoliv, kdo nadšeně skandoval: “Ať žije Majáles.”
Petra Haasová: Nákupy, nákupy
„Já nevím, co vy ženské na tom neustálém nakupování vidíte,“ zahájil jednoho dne konverzaci v kanceláři kolega. „To my, chlapi, vždycky víme, pro co jdeme. Prostě – potřebuju chleba a máslo, zamířím si to v supermarketu ke dvěma regálům a za pět minut jsem zase na čerstvém vzduchu.“ Pozorovala jsem ho, jak vybaluje svačinu z domu a spokojeně žvýká, a pomalu mě popadal vztek.
Libuše Čiháková: Rafan | Naše sluníčko | Dynek
Od malička pusu od ucha k uchu, vtípky rozdával na všechny strany, brečet snad ani neuměl. Když mu byly tři roky, propuklo u něho silné sociální cítění. Každé návštěvě, která se u nich v té době objevila a byla podle něho chudší než oni, podstrčil nějaký dárek. Tu mámin zlatý prstýnek, tam zase tátovy stříbrné hodinky, kilovku kakaa či kafe.
Radek Laudin: Nejznámější filmová místa křížem krážem po Česku
V této knize Nejznámější filmová místa křížem krážem po Česku se píše mimo jiné o tom, kde se natáčel slavný film Vojtěcha Jasného Všichni dobří rodáci, kde stála plovárna u řeky ve filmu Rozmarné léto, kde stála chalupa ve filmu Na samotě u lesa, kde žila Popelka z pohádky Tři oříšky pro Popelku, kde je Soví hrad ze seriálu Nemocnice na kraji města, kde žila rodina Homolkových ze známé filmové trilogie a řadu dalších tipů.
Emília Molčániová: Adopcia | Skleróza | Kým nie je neskoro
„Prišli sme ohľadom adopcie.“ „Vy ste… manželia Krhličkovci?“ „Áno.“ „Posaďte sa, prosím. Iste viete, že musíme s vami absolvovať niekoľko pohovorov, kým dôjde k samotnej adopcii. Takže, vy ste manželia už dvadsať rokov, ako tu v žiadosti čítam… A doposiaľ nemáte žiadne vlastné dieťa.“ „Preto si chceme adoptovať cudzie.“ „Takže, máte nejakú bližšiu predstavu o tom, aké dieťa by to mohlo byť? Najčastejšie sa osvojujú dojčatá, novorodenci.“ „No, viete, na novorodenca si netrúfnem, nikdy som také malé dieťa nedržala na rukách,“ povedala pani Krhličková.
strana 1 / 137