Christian Heinrich Spiess: Krásná Olivie aneb Strašidlo z bílé věže (7)
Když vojvoda zvěděl, že Mamert mrtev jest, velmi slavně do města přijel. Olivie byla v komonstvu jeho a vykázal pro ni na svém paláci nejpěknější obydlí. My jako lidé můžem snadně pomysliti, že Olivie, když bývala sama, začasté na svého manžela vzpomněla a pro něj dosti slz vylila; veřejně ale byla mysli veselé a všickni úředníci i jiní, již u vojvody v službě byli, ctili ji velmi jako by vojvodova byla, nebo skrze ní a přímluvou její u pána svém všecko obdržeti mohli. Vojvoda ji na čest držíval slavnosti a hlučné hostiny.
Eva Vlachová: Nekonečný příběh
Nedávno jsem volala do „své“ knihovny. Nějak jsem totiž nestihla vrátit čtivo a chtěla jsem prodloužit lhůtu. Knihovnice byla chladná jako arktický ledovec. Přineste, zaplaťte pokutu a pak se můžeme bavit dál. Chápu, jsou určitá pravidla, ale stejně mi to přišlo trochu líto. Do knihovny totiž chodím už několik desetiletí (i když ne právě do této), a stalo se mi poprvé, že bych půjčené knihy nevrátila včas.
Egon Wiener: O drátenících a nejen o nich | Kaluž u nás v lese na Bedřichovce | Darré-Souš v Jizerských horách
V Machníně, v Chotyni, ve Smržovce, v Turnově nebo v Písku, po celých Čechách, v Rusku, v Americe či v Německu jsme mohli ještě v padesátých letech minulého století potkat dráteníka. Já se s ním potkal kousek od Liberce, v Machníně pod hřbitovem, v bývalé německé hospodě Severní záře, kde jsme tehdy s rodiči bydleli. Co já, jako kluk, věděl o drátování? Jo, sdrátovaný hrnec stál na plotně obou babiček v Hrádku nad Nisou i v Mníšku pod Brdy. Doma ne. Maminka si potrpěla na nové.
Už ani nevím
Už ani nevím, jakými cestičkami jsem se dostala na tohle místo… Kdysi jsem byla krásně čistá, stála jsem v přepravce, na těle měla přilepenou barevnou etiketu s nápisem: ”Dej Bůh štěstí!” a uvnitř mých zelených stěn bylo to nejlepší pivo…ale teď?
Jana Stuchlíková: Ráno
Pípání budíku ji probralo z doznívajícího snu. Pootevřeným okem mrkla na číslice. Šero v místnosti a ověřený čas ji ještě na chvíli ukolébaly do slastného zdřímnutí. Teplíčko pod peřinou hladivě zpříjemňovalo poslední minuty před drastickým předělem mezi nocí a dnem. Očekávaný okamžik nastal a nezbylo, než opustit vyhřátý pelíšek.
Luděk Ťopka: Jak mne les „chytil“
Druhý den přijeli policajti se psem, ale stopy končily u potoka, a tak byl pejsek se svým čichem v koncích. Dům byl prohledán, ale nezmizelo nic než nástěnné hodiny a můj dlouhý gumový kabát. V koutě přístěnku pak zela vykopaná, asi půlmetrová díra. Bůh ví, co v ní kdo hledal a našel. Esenbáci usoudili, že šlo patrně o původního majitele domku, který se pro něco vrátil.
Josef Blažek: Existuje ostrov (11)
Muž s třeskem postavil petrolejovou lampu na prkna mola. Nevěnoval pozornost tomu, že se cylindr rozsypal a sama lampa se převrátila. Zvedl chlapce a přitiskl si ho k hrudi tak pevně, až ten zanaříkal a upustil na molo krabici, kterou držel v ruce. Hned nato se stařec zaklonil a vrhl chlapce přesným hodem k nám. Zachytil ho Silver, který duchapřítomně přiskočil a dítě měkce spočinulo v jeho náručí.
Jitka Dolejšová: Záda
Kristýna s manželem Liborem se věkem již blížili k šedesátce, ale svůj vztah si stále ještě s radostí zpestřovali intimními chvilkami. Pravda, už ne tak často, tak bouřlivě a na tak rozmanitých místech, ale to jim tolik nevadilo. Jejich zamčená ložnice se stala dostatečně diskrétním a příjemným ostrůvkem pro něžná slůvka, tiché vzdechy i zrychlený tlukot dvou srdcí. Oba byli poměrně zdraví a fyzicky zdatní, a tak jim nic nebránilo střídat různé polohy. Až jednou…
Vlastimil Marek: Soutěž o Knihu roku 2004
Vzhledem k tomu, že moje knihy mí dva nakladatelé nikdy nepropagovali (nevycházely jiné recenze než které jsem sám zadával), tak ač vycházejí každoročně v dalších dotiscích (Tajných dějin hudby a Nové doby porodní se prodalo již ...
Stanislav Moc: My Češi, ale hlavně Češky nestárneme
My Češi, ale hlavně Češky, nestárneme jako jiné národy. Tedy pomalu a důstojně, bez obav, že bychom ten proces přežili. Naopak, my jednáme, jako kdyby stáří bylo jen další fází nekonečné legrace, kde ovšem ti slabší, ne my, pochopitelně, najednou zestárnou a umřou. O těch se pak s úlevou říká... víte, já vám řeknu, von stejně posledních pět let vypadal, jako kdyby utek‘ hrobníkovi z lopaty...
Jitka Dolejšová: Minipříběhy všedních dní (3)
O ztracené faktuře. Pečlivá manželka třídila faktury firmy. Na první hromádku skládala faktury za vodu, na druhou za elektřinu, na třetí za telefony… Když se manžel chtěl podívat na účty za telefon, manželka ne a ne najít tu správnou fakturu. Hledali společně, až ji, mršku jednu, našli: Ležela v hromádce s fakturami za vodu. Manželka ji tam intuitivně položila, když viděla záhlaví: Vodafone.
Jana Pilátová: Milý deníčku... (6)
Posledních pět let je na naší stařence vidět únava z let, které už prožila a ještě prožít má. Jsme rodina, kde jsou ženy přes všechny genetické neduhy dlouhověké. Babičky maminka se dožila požehnaných 89 let a je tedy důvod domnívat se, že babička se i přes svůj nelehký a dlouhý život, dožije stejného ne-li vyššího věku.
Divoká jízda
Pomalu jsem se loudal cestou z práce. Celodenní služby na oddělení první pomoci byly vždycky vyčerpávající. Z receptů, plných léků na právě vrcholící chřipkovou epidemii, mi šla dnes již hlava kolem. „Klídek a vana s horkou vodou únavu smyje“, na to jsem se těšil. Automaticky jsem po otevření dveří domu zamířil do poštovní schránky. Bílá obálka od neznámého odesílatele.
Radovan Lukavský: Bojare, Bojare!
Při jedné takové výpravě jsem narazil na psa, přesněji řečeno na zatoulané štěně – běloučké s černými skvrnami. Snažilo se přede mnou utéci, ale nebylo kam. Běhalo z jedné houštiny do druhé, až nakonec – buď mě poslechlo, nebo to vzdalo – mě pustilo k sobě, nechalo se vzít do náruče a odnést k nám domů. Maminka i moje mladší sestřičky pejska přivítaly, nakrmily a ustlaly mu na noc v takové bedýnce.
strana 1 / 137