Ivan Kraus: Kdo má pravdu

Kdykoli se podívám po neobvyklé krajině svého dětství, uvidím otce s matkou, jak někomu něco vyprávějí, jak si skáčou do řeči, přou se a dohadují, a to jen proto, že oba chtějí říci, jak co vlastně bylo. „Jednou jsme spolu zabloudili v zimě v lese …,“ slyším matku a hned poté otce, který jí skočí do řeči a říká: „To se přece pleteš!“ „Jak to?“ diví se matka. „V zimě to nebylo,“ řekne otec a začne vyprávět sám, jsa přesvědčen, že historku vypráví správně. „To není pravda!“ řekne matka po chvíli a otce znovu přeruší.

Ivan Kraus: Houser

Mechanik seděl u okna a hleděl na liduprázdné náměstí. Jeho dopolední svačina sestávala jako obvykle z černé kávy a několika cigaret. Hostinský obsloužil dva zamlklé muže v rohu místnosti, přehlédl prázdnou hospodu a krátce bojoval se svým svědomím. Už tři dny dodržoval své předsevzetí, že se ničeho nenapije až do šesti hodin do večera. Teď stál za výčepem a cítil jak se ho zmocňuje zvolna deprese.

Milan Markovič: Pán hlavný, platím!

S technickými novinkami sa už dávnejšie vrece roztrhlo a stále ho ešte nikto nezaplátal. Jeden vynález strieda druhý, ľudia obdivujú a kupujú. A akou rýchlosťou sa to na nás valí! Kým sa kedysi čierno-biely televízor zmenil na farebný, prešli roky. Dnes stačí pár týždňov a obrazovku môžete mať nielen plochú, ale čo nevidieť aj plastickú či ohybnú. A keď sa vám nepozdáva veľkoplošná, stačí si nasadiť akési zvláštne okuliare, alebo vytiahnuť telefón.

Ivan Kolařík: O lásce k umění - Zazpíval jste to pěkně, Ivane!

Já improvizoval bídně a při výstupu jsem se cítil hrozně trapně. Navíc jsem se pořádně na výkon nemohl soustředit, protože jsem více a více cítil, že mám prohráno. Po etudě jsem zamumlal něco na omluvu, ale nikdo v porotě nehnul ani brvou. Nikdo nade mnou neprojevil lítost. Jen sympatický mistr Sklenčka prohodil něco o všeobecné obtížnosti úkolu a pak mě vyzval, abych něco porotě zazpíval.

Luděk Ťopka: Drama při sokolím lovu

Byl to Ahmad, jehož jsme odpoledne nenašli doma. Přijel tedy na obvyklou tajnou sklenku vína a s otázkou, o co šlo. Prozradili jsme mu to a obratem se nám dostalo upřímného pozvání na zítřejší exhibici, kterou uspořádá výhradně na mou počest. Vyslovil jsem patřičné poděkování alespoň částečně v arabštině a pak jsme ještě společně „setrvali v delším a srdečném rozhovoru“, jak říkají diplomaté, dokud ten dobrodinec neodklusal zase na svém plnokrevníku domů.

Vladimír Vondráček: Naši mazlíčci a ti druzí (1)

Přiznám se, že na rozdíl od svých dětí a vnoučat jsem ve svém dětství žádné domácí zvířátko neměl, když se nepočítá nějaká ta bleška či veška, kterou jsem si přinesl domů ze školy. Možná by se ale dali započítat už zmínění chrousti nebo housenky, které jsme „odvážně pěstovali“ z nejrůznějších důvodů v krabičkách od sirek.

Michal Čagánek: Sumec v trenýrkách

Chytil jsem sumce. Dobrý metr sedmdesát, osmdesát kilo živé váhy. Jak? No, docela jednoduše, za límec. Abyste tomu rozuměli. Původně jsme se s dědečkem vypravili k Olšavě nachytat drobné rybky, abychom mohli políčit na štiku. Jednou kdosi dědovi řekl, že čas strávený u vody se nepočítá, snad proto tak rád chodil na ryby.

Danuše Markovová: Horké chvíle pelyňkové

Horké chvíle se dají zažít na vlastní kůži dvěma způsoby a vždy je konečný efekt stejný: Je nám ukrutné horko. Letos se o něj postarala rozžhavená Kréta, na níž slunce pražilo tak svědomitě, že pálilo i mou kůži, ostatními posměšně označovanou za hroší. Na vlastní kůži jsem „hroší“ přívlastek měla přilepený už od dětství tak často, že jsem uprosila rodiče navštívit zoologickou zahradu a prohlédnout si ono adjektivum pěkně zblízka.

Milan Markovič: Pestujete svoju škodoradosť?

Veľmi dobre viem, čo je to škodoradosť, ale i tak nie celkom chápem, ako sa ľudia môžu smiať až sa za bruchá chytajú, keď v televízii púšťajú „roztomilé“ domáce videá, v ktorých detičky havarujú na trojkolke, topia sa v bazéniku, v kotrmelcoch sa rútia do potoka, padajú dozadu na chrbát až im na betóne hlavička nadskočí. Vlastne ani nekarhám tých v štúdiu prítomných divákov, ktorí reagujú spontánne a od smiechu sa v pase prehýbajú...

Luděk Ťopka: Divokým Kurdistánem

Mezitím se na druhém břehu shromáždilo několik dětí, většinou kluků, kteří na mne volají a ukazují na něco na mé straně. Nerozumím, tak na ně jen zamávám, ale najednou slyším, že ryby ve vezírku sebou poplašeně mrskají, až se čeří bahno. Dojdu k nim, vytáhnu síťku a v tu chvíli chápu, co na mne ti kluci volali. Na vezírku visí dva krabi, kteří dostali na můj úlovek chuť.

Miroslav Vejlupek: Do literatury s Wagonem.cz

V redakci Wagonu, literárního almanachu on-line se čtvrtletní periodicitou, se sešla trojice - Jitka „Natasha“ Srbová (šéfredaktorka), E. Choroba a Nykos -, již vedle základního biografického data (*1976) spojuje pozoruhodně kvalitní dílo.

František Mendlík: Trestní rota výpravčího Bernáta

Výpravčí Lojzík Bernát se projevil jako smírčí soudce. Tento mírný člověk, nevyhledávající konflikty, měl jedinou vadu. Byl huba plechová. Nedával si pozor na pusu a stěny v dopravní kanceláři mívaly uši. Jako každý představený měl i náčelník svoji síť placených informátorů. Hlavní stan byl u králíkárny. Prostořeký výpravčí mnohdy pronesl výrok, který nesprávně vyložen, mohl působit jako narážka. Náčelník jej přímo nepronásledoval. Přiděloval mu ale problémové zaměstnance.

Vladimír Kulíček: Prezervativní story

Před více než 40 lety jsem pracoval v útvaru, který měl honosný vědecký název a každý v něm měl svůj odpovědný úkol, ale podnik nás využíval k hašení různých „požárů“, prostě když něco „hořelo“ - ať již ve výrobě nebo v montáži. Neměli jsme prostředky, přístroje, devizy, často ani dost zkušeností, ale je zajímavé, že jsme si obvykle nějak poradili, i když třeba na koleně.

Vyznání víry

Takových pět kilometrů východně od Kołobrzegu, hned za dunami pláží Baltského moře, leží malá obec Grzybowo. Uprostřed rašelinišť, podmoklých luk a polí dřímá a čeká na dva měsíce tepla, na chvíle své slávy, kdy nabobtná ...

strana 1 / 137

Další strana »