Petra Nachtmanová: Bílé čertisko

„Začertím si, Zuzko,“ spustil na mě Majk hned po ránu čtvrtého prosince. „Ty?“ prohlížela jsem si téměř kostnaté bílé tělo a divila se nešťastnému rozhodnutí. „Myslíš, že někoho dáš do pytle?“ „To nevím, ale jsem si jistý, že už nejsem anděl. Deset let jsi měla, Zuzanko, pravdu. Nikdy jsem se neměl pouštět do andělů a loňský rok mne za to potrestal tragickým osudem.

Antonín Suk: Muškaření

V tažnějších proudcích pod Němčicemi, v místech kde se Sedlický potok tulil ke stráni vyzrálé kmenoviny Říhového lesa a ponenáhlu přecházel do stávku Zelenkového mlýna, se čas od času zablýsklo živé stříbra a rubíny nad leskem peřejí. Přitom se pravidelný běh vlnek zrozených z kmenů ležících v korytě potoka nějak zmateně porozběhl. Tam kde se to stalo, se často udělalo na hladině kolečko.

Jitka Dolejšová: Pozitivní zpráva o podzimu

Je podzimní odpoledne. Jsme venku, zachumlaní v teplých bundách a hledáme tu pomyslnou hranici mezi podzimem a zimou. Neboť, jak psali v novinách, „paní Zima už přebírá žezlo od Podzimu a chystá se vládnout“. Tak dobře. Zde podávám zprávu o našem pátrání:Trávě už je zima a oblékla si šaty z jinovatky.

Ivan Kraus: Televizní zajíc

Pokud si někdo myslí, že psát televizní programy pro děti je snadné, pak se velice mýlí. O tom, co se dětem líbí a co je pro ně vhodné, totiž nerozhodují děti, ale redaktoři. I když mnozí redaktoři byli kdysi aké dětmi (někteří se zřejmě narodili rovnou v redakci) a měli v ústech dudlík místo cigarety a v ruce nejprve chrastítko, které později zaměnili za telefon, na své dětství zřejmě už zapomněli. Svědčí o tom skutečnost, že si neustále ověřují vhodnost programů v odborných příručkách.

Vznešení cizinci zírali / Doktor a jeho návštěvník

Počátkem šedesátých let panoval v Československu zvyk nepouštět prostý lid zbytečně za hranice. I do bratrské NDR se dalo vycestovat jen s mnoha povoleními a na velice krátkou dobu. Patrně proto, abychom neměli možnost děsit se pohledem. Jenomže jsme si byli všichni rovni a tak potíže s cestováním za pracující lid s ochotou přebírali vybraní soudruzi ze stranických aparátů.

Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (5)

Rozsadili nás cik cak v lavicích, abychom neopisovali, rozdali papíry s otázkami a my pak na ně ve vymezeném čase písemně odpovídali. O týden později se objevili ve škole znovu. Naše odpovědi měli zpracované, teď už nás měli seznámit jen s výsledky měření a pořadím mezi ostatními. S naměřeným IQ 128 jsem byla třetí ve třídě.

Egon Wiener: Lodní turistika v Libereckém kraji

Dobrý den, pane kapitáne… Začínám, jako bychom si esemeskovali, nebo psali e-mailem. Ještě jsem na Vaši loď nenastoupil, nejsem si docela jistý… Ne, nemyslím, že bych Vám psal, že se bojím, že má příprava na setkání s Vámi a Vaší lodí je mých pár minut plavby na kanoi. Že nejdál jsem plul na nafouknuté pneumatice od traktoru po Nise od mostu v Machníně k Pfeiferově fabrice. Ta Vaše loď je velký parník.

Antonín Suk: Černí kujóni | Namyšlenost

V Kulaté pasece u Bludova jsme obeznali prasata. Ani ta paseka, ani ti divočáci nebyli nijak velicí, a tak – jde se na ně! Dělba práce byla prostá. Přece jen bylo uznáno, že na hozenou ránu už nejsem tak nemožný. Strýc Jirka tedy sledoval ve sněhu šlak štětináčů a já šel vedle něho s flintou v ponosu, připraven k okamžitému výstřelu. Už několikrát se nám tento způsob lovu vyplatil.

Zdeněk Huspek: Na prahu dospělosti

Když před osmnácti lety skončilo budování lepších zítřků, jedním z těch pozitivnější důsledků změny režimu bylo otevření hranice na Západ. Zboření železné opony, obrazně řečeno. Neprostupnost hranice jsme my, obyvatelé západních Čech, nesli obzvlášť nelibě. Televizní signál německých programů opona zadržet nedovedla, a tak jsme mohli sledovat, jak žijí lidé na druhé straně.

Stanislav Moc: Austrálie můj osud (30)

Rozhlédl jsem se po restauraci. Nová servírka stála za pultem, ale zády ke mně a mučila expresso mašinu na kávu. Slyšel jsem, jak to syčí a bublá, když dělala pěnu na cappuccino. Měla dlouhé, tmavé vlasy do půli zad a přes hlavu nějakou stuhu, která vlasy podvazovala. Nita k ní přistoupila, něco jí řekla a převzala dělání kávy.

Zdeněk Pošíval: Vůně čerstvých pilin, chleba a medu (8)

Konečně začínalo být v Radňově tepleji. Dědeček říkával, že jaro si s příchodem na Vysočinu dává pokaždé načas, ale mě na tom hlavně zajímalo, že si konečně můžu natáhnout kraťasy bez punčocháčů. Přitom se už vůkol všechno zelenalo, rozvinuly se kalichy květin, ze spánku se probudily hejna much a otravných ovádů a já se těšil na slavnost »májky«, poněvadž to byla jediná sláva, kterou tu Němci a úřady povolili.

Egon Wiener: Kočky | Svět pod paneláky

Nemám rád chlupatá zvířata a taky hady, ještěrky, žáby a mloky. Mnozí páchnou, jsou slizcí a nechtějí si hrát. Nekomunikují. Má přítelkyně jednoho z těch živočichů vlastní. Kocoura. Kočka, kocour, myš nebo fretka, to je jedno, snad jenom, že tenhle kocour vůbec nesmrdí. Čím mě však uráží, je to, že mě přehlíží. Já pro něho jednoduše neexistuji. Když mě vidí, mizí. Kam? Nevím. Proč? Nevím.

Kristina Janů: Někdy i jedna cigareta stačí...

Kouření cigaret dalo by se nazvat zlozvykem, slabostí i slastí, uklidňovačem nervů a urychlovačem metabolismu. Není nad první potažení z cigarety, kdy emoce s hlubokým výdechem odchází z těla společně s dýmem vypuštěným z úst. A ranní cigaretka s kávičkou dokáže pěkně nastartovat nový den. Někteří si bez tohoto rituálu nedokáží začátek dne představit.

Blanka Kubešová: Dárek pod stromeček - Spisy Františka Langera

Je to už čtyři roky, co přišel nadační fond Fr.Langera°° a jeho duchovní otec PhDr.Vladimír Justl se záslužným projektem, jak přiblížit širší veřejnosti dílo tohoto časem polozapomenutého spisovatele a dramatika.

strana 1 / 137

Další strana »