Petra Haasová: Když odpočívat, tak aktivně

Někde jsem četla, že každý má v sobě vzorec, podle kterého podvědomě jedná. Můj vzorec zní jednoznačně: můj nápad jak strávit dovolenou + jeho realizace = velký průšvih. Pravdou je, že mi můj vzorec občas někdo ukradne a já potom, se špatně skrývaným zadostiučiněním, pozoruji jeho důsledky na okolí.

Luděk Ťopka: Kňour jako kráva a Hubertův zázrak

„Jednou mě zavolali do kanceláře, kde mi vrchní vyřídil befél Jeho Jasnosti, že Na Poustkách řáděj prasata, zválely tam už lán kukuřice a rejou brambory. Ukládá se mi zjednat tam pořádek a zatnou jim tipec. Tak holt jsem večer naládoval kulovnici a vypravil se na Poustka. Byla taková teplá noc, měsíc vejral jako rybí voko a já seděl na posedu, kterej tam loni postavil hajnej Kořán s chlapama z pily.

Egon Wiener: Vlastenectví | Zdeněk Burian | Obdiv k dobré práci… Obří sud

S paní Bahníkovou došla řeč i na někdejší a současný vztah k jazyku, k národu a to především v dobách ohrožení státu, kdy vlastenectví nebylo prázdnou frází. Jedním ze symbolů vztahu k českému a moravskému národu byl národní kroj. Psal se rok 1935 a paní Bahníková, tehdy mladá slečna, chtěla, jako mnozí ostatní, ukázat se na oslavách v národním kroji. Ale ten nebyl zadarmo. Doma na něj nebylo. V té době psaly noviny, že manželka prezidenta republiky dostala darem dva kroje. Napsala tedy paní Haně Benešové prosbu o jeden z nich. Rozběhlo šetření, dotazování, zakončené darem první dámy republiky.

Stanislav Rudolf: Chystáte se na dovču?

Myslím tedy už na dovolenou! Chápu, že vy, kdo máte doma školáky, pochopitelně ještě pár týdnů počkáte, ale pro nás ostatní je květen možná tím nejkrásnějším měsícem, kdy dovolenou strávit. Většina z nás pochopitelně pálí na jih za sluníčkem a mořem. Už se nemůžeme dočkat, až se po dobré snídani typu švédského stolu rozvalíme na pláži a dáme sluníčku možnost změnit moučnou barvu naší pleti na zářivý bronz, ááách!

Paul Verlaine – Zdenka a Věroslav Bergrovi: Ty děvko andělů

Skončil veletrh Svět knihy v naší Praze a vedle renomovaných již dnes vyprofilovaných nakladatelských domů jsme se tu mohli setkat i s malými regionálními podnikateli v knižním oboru. Překvapilo nakladatelství OFTIS z okresního města Ústí nad Orlicí. Od roku 1992 vydalo již přes stovku knižních titulů a na veletrhu předložilo na pult odvážnou novinku: verše francouzského básníka Paula Verlaina (1844 - 1896) ...

Pavel Vrána: Vzpomínky s vůní moře (4) Každodenní život na palubě

V minulém díle jsem popsal život námořníků, strojníků a důstojníků obou oddělení, kteří vykonávají na lodi strážní službu, tedy vachtu. Ti však představují pouze jednu z několika skupin, na které je posádka námořní lodi rozdělena. Slovo „námořní“ je ve větě vsunuto záměrně, protože na říčních lodích je oganizace života posádky, její zvyky a rozdělení trochu jiné. Další samostatnou skupinou v lodních posádkách jsou dejmani (z anglického „daeman“). Stejně jako vachtoví, vyskytují se dejmani na palubě i ve strojovně. Palubním dejmanům velí bocman – česky loďmistr, a těm strojním, kdo jiný než strojmistr.

Petra Haasová: Léto je super, když…..

Letos jsem opět svým hodinovým pobytem v trafice uvedla prodavačku do transu, takže jsem odcházela nejen s půlkilovou náloží krásně barevných časopisů, ale navíc s návodem, jak zničit nenáviděnou celulitidu pomocí mačkaných brambor smíchaných s hoblinami. Doma jsem se s tužkou v ruce uhnízdila na gauči uprostřed té záplavy informací a receptů a soustředěně jsem vypisovala všechny nezbytné kosmetické přípravky a modely, které mi toto léto určitě nesmí chybět, abych dobyla když ne svět, tak alespoň pláž Copacabanna.

Ivan Kolařík: Neúspěšný hráč

I přesto, že jsem důchodce, tak se na úterní obědy v klubu vojáků, kteří sloužili vlasti na různých bojištích a přežili, vždycky těším jako malý kluk. A to z několika důvodů. Předně jako penzista dostanu na oběd velikou slevu deseti procent a potom tam vaří báječné ryby, které jsou bez kostí a tak křehounké, že se v bezzubé puse přímo rozplývají na jazyku.

Martina Pfeffer: Pan Hrabal by mě miloval

„To je moje, kupovat lacino krásný věci. S kazem třeba. Ale nekupte to, když je to tak výhodný!" praví ve Slavnostech sněženek pan Leli alias Jaromír Hanzlík. Pan Leli byl tak trošku můj tajný vzor, protože i já výhodně nakupuji, sbírám a kramařím. Už jako malá jsem byla označena za vetešníka. Nejraději jsem krámovala na obrovské půdě u babičky.

Jaroslav Volf: Osobnost

Žáci vědí, že je po několika hodinách učení Pan učitel Paur odmění vyprávěním děje některého strhujícího díla české nebo světové literatury. A sice v nádherně a osobitě zjednodušené a přeformulované podobě, není to hlasité předčítání z dotyčné knihy (jemuž ve vyšších ročnících sám říká trochu posměšně služba negramotným), je to svébytný útvar, který je pro žáky nejen přijatelný, ale magicky přitažlivý.

Milan Čechura: Pusáč a ti druzí

„Žehlils? Nežehlils. Tak mlč.“ To je slavná odpověď manželky učitele Tkalouna z filmu Vratné lahve na jeho otázku, jak se může dívat na takové kraviny, při jejím vzdělání. Těm, kteří již snad pozapomněli, připo-mínám, že se scéna odehrávala u žehlicího prkna, při sledování nekonečného televizního seriálu. Nějak podobně jsem se zeptal své ženy, když lesklou horkou plochou přejížděla límec mé košile. Na rozdíl od filmu jsem nejedl jogurt, ale zakusoval se do klobásy.

Stanislav Moc: Healthy diesel knock

Já jsem vlastně vždycky byl takový malý český šetřílek. Koupit raději šmejd, ale za málo! Však proč kupovat třeba BMW, když se dá jezdit za zlomek ceny se starším Nissanem, ne? A ono mi to celkem vycházelo, dokud technologie všech aut byla celkem stejná. Ach Bože, jak ta technologie bývala jednoduchá!

Ivo Jahelka: Kdo nepracuje, ať nejí

„Kdo nepracuje, ať nejí“, praví lidové pořekadlo, a taky „bez práce nejsou koláče“ a „práce matka pokroku“ (to už ovšem není přísloví, ale budovatelské moudro). Někteří z vás jistě pamatují dobu, kdy občan měl sice právo na práci, ale zároveň také povinnost pracovat. Kdo nepracoval, byl darmojed a trestní zákon na něho měl paragraf 203, v němž byla skutková podstata trestného činu příživnictví upravena následovně:

Vladimír Kulíček: Jak jsme vstoupili do NATO

Naštvali jsme se strašlivě! Kdo? No přece Ferda Ajnfach, jeho příbuzní, všichni Ferdové, já a naši kamarádi. Proč? Zjistili jsme, že je nás přesně tolik, jako členských států NATO, včetně těch nových! A přitom nás nikdo nepozval do Independence ve státě Missouri, kde se konala velká vstupní sláva. Dobrá, říkáme si, pozvání přijde na slavnostní ples na Hradě, také ke stejné příležitosti.

strana 1 / 137

Další strana »