Tomáš Zářecký: Já a Jindřich VIII.

Nicméně podobných historek se šíří ve školních lavicích desítky a stovky. Třeba o Gaiu Iuliovi Caesarovi vyšlo bezpočet odborných publikací, přesto si žáci pamatují ponejvíce popěvek jeho vojáků „Hlídejte si ženy, Římani, už vám vedem plešatýho kance,“ popřípadě ti obzvláště hloubaví vzpomenou nějaký ten citát.

Egon Wiener: Vlastenectví | Zdeněk Burian | Obdiv k dobré práci… Obří sud

S paní Bahníkovou došla řeč i na někdejší a současný vztah k jazyku, k národu a to především v dobách ohrožení státu, kdy vlastenectví nebylo prázdnou frází. Jedním ze symbolů vztahu k českému a moravskému národu byl národní kroj. Psal se rok 1935 a paní Bahníková, tehdy mladá slečna, chtěla, jako mnozí ostatní, ukázat se na oslavách v národním kroji. Ale ten nebyl zadarmo. Doma na něj nebylo. V té době psaly noviny, že manželka prezidenta republiky dostala darem dva kroje. Napsala tedy paní Haně Benešové prosbu o jeden z nich. Rozběhlo šetření, dotazování, zakončené darem první dámy republiky.

Jan Řehounek: Zvláštní sny

Krásnější ráno si nedovedu představit. Pomeranč vycházejícího slunce nahlíží do otevřeného okna, jímž do pokoje zní tisícihlavý koncert zpěváčků nebeských. Ležím na sněhobíle povlečené posteli, mám přivřené oči a vychutnávám si až neskutečnou atmosféru okamžiku. V polospánku vnímám slabounké vrznutí dveří... vchází krásná rusovláska. Blíží se ke mně... naklání se... zřetelně cítím vůni jejích vlasů... upře na mne veliké hnědé oči... Vtom na mne namíří pistoli... zmáčkne spoušť! Výstřel se ale neozval. Suše mi sdělila: „Třicet šest sedm.“ Proč mi, proboha, sděluje ráži své zbraně?

Vladimír Cícha: Léto

Snad nejvíce poezie bylo napsáno o jaru, nejen K. H. Máchou, o jarním rašení, probouzení se země a přírody k životu, omamných vůních kvetoucích stromů, silném vzduchu, lásce v ten čas bující. Je to čas, kdy slunce svit zaplavuje města i venkov a probouzí pocity, jaké snad nejpřesněji může popsat jenom básník. Takovým pocitům probouzejícího se života a všehomíra rok co rok neunikám ani já ... začalo to už v dětských dobách kdy v prvních teplých jarních dnech vyšel jsem si v kraťasech, už v domě na kolenou cítil chlad omítky, ale pak jsem vyšel na ulici a ocitl se ve sluneční záři, město vydechovalo žábrami kanalizace svoje aroma a  já byl pojednou jako přiopilý...

Marta Urbanová: Babí léto

Emilka je v našem městě přes psy. Přes všechny psy od těch nejmenších, pudlíků bílých nebo černých, co mají srst jako astrachán a na krku mašličku, přes psy smetákovité, salámovité, hlídací až po ty největší, vlčáky a chrty. Přes psy, co štěkají kultivovaně, jako když se jedním prstem ťuká na klavír, i přes ty, co ve dne leží jako kanape, a pak celou noc vydrží štěkat.

Egon Wiener: O štokrleti a čtyřech židlích | Nemám je kam dát | Knoflíček z peřinky

Na něčem si s prominutím zadek musí poshovět. Co to zase plácám, co lovím v paměti? Mé první krůčky vedly do natažené babiččiny paže: „Tak pojď, ještě krůček -“ a spadl jsem. Čelem jsem se uhodil o štokrle. „Tak pojď, pofoukám bebíčko,“ slyším babičku a jdu ochotně rovnou za nosem. Stará paní byla od přírody malá, tehdy lidi moc nerostli. Skoro nikam nedosáhla, a tak, když si něco chtěla podat z výšky, vylezla si na židli. Jednou se jí ale zamotala hlava, ze židle spadla a byl tu precedens: Už nikdy nevylézt na židli, štokrle musí postačit.

Ivan Kolařík: Služba vlasti odrodilce

Musím se přiznat, že jsem nenapravitelný odrodilec. Chatrnou čestinu przním anglikanismy a to snad ještě více, než se dělá v Česku. A to je co říct! S manželkou konverzuji lámanou češtinou, s dětmi výhradně anglicky. Na české filmy se nemohu dívat, pakliže nejsou opatřené anglickými titulky, protože soudobé češtině zkrátka nerozumím.

Milan Čechura: Pusáč a ti druzí

„Žehlils? Nežehlils. Tak mlč.“ To je slavná odpověď manželky učitele Tkalouna z filmu Vratné lahve na jeho otázku, jak se může dívat na takové kraviny, při jejím vzdělání. Těm, kteří již snad pozapomněli, připo-mínám, že se scéna odehrávala u žehlicího prkna, při sledování nekonečného televizního seriálu. Nějak podobně jsem se zeptal své ženy, když lesklou horkou plochou přejížděla límec mé košile. Na rozdíl od filmu jsem nejedl jogurt, ale zakusoval se do klobásy.

Milan Dubský: Souznění

Člověk se často zasní a ptá se, jaké city jsou našemu srdci vlastní? Touha, naděje, přátelství, láska? Proč po sobě toužíme, proč se chceme setkávat, vidět se, milovat? Jsou to chvíle a skutečnost, kdy absentuje závist, nenávist, nepřátelství, sobectví, lstivost? Nebo mají v dané konfiguraci navrch dobro, láska, soucit, pravda, spravedlnost? Ale rovnovážných stavů a vztahů je v přírodě, ve světě i ve společnosti málo a nejsou stálé, protože všechno se mění a tak člověk je jednou laskavý, milý, dobrosrdečný a jindy hrubý, zlý, vypočítavý, zákeřný.

Egon Wiener: Zač se dříve učilo | Dětský kočárek | O humorné příběhy u nás není nouze

Kdo chtěl před sto šedesáti lety učit na vesnické malotřídce, musel začít od píky, jako pomocník, mládenec u staršího kolegy. A i na toto „povýšení“ se čekalo pět let, ale ono to ve srovnání s dneškem vlastně nahrazovalo pětileté studium na pedagogické fakultě. Takový učitelský mládenec byl vlastně měl dnešní titul Mgr. Však na to měl od vrchnosti také dekret. Jak takový život mládence vypadal, to si Vám dovolím přiblížit citací ze „Sbírky všelikerých textů Josefa Kajetána Tyla“ z roku 1844, kde autor naší hymny v dopisu školního mládence píše, co vše mladý pedagog za práci „za katedrou“ obdrží.

Jiří Vaněk: Jak jsem tančil s dcerou Červoněnka

Pracoval jsem v Karlových Varech u Pozemnich staveb, mimo jiné u závodu, který soutěžil o titul nebo nějaký řád, mělo to něco společného se socialistickou prací. A já se snažil taky. Pár let se Stalincem, buldozerem, s kterým jsem se podepsal na věky v Karlových Varech. Na louce, kde jsme odpalovali německé rakety coby mladí kluci, a pod loukou ve skále jsem se svým milovaným Stalincem trhal skálu, aby mohl být vybudován bazén Termal.

Ivan Kott: Humor i důležité informace

Knížka povídek a fejetonů JAROSLAVA HAŠKA, podle slov Vánočního fejetonu nazvaná KDYŽ BOLŠEVICI ZRUŠILI VÁNOCE, vyšla v nakladatelství Modrý stůl již koncem loňského roku a měla takový úspěch, že během předvánočního období ...

Milan Markovič: Tak kedy vlastne?

Koncov sveta sme už zažili požehnane. Len ja sám pamätám také tri-štyri celkom určite. Ale často ani netušíme, kde ktorá sekta práve čupí dakde v podzemí a čaká, kedy to praskne. A ono stále akosi nič. Nie žeby už dávno nedozrel čas, ale tak ako pri stvorení sveta zaručene museli byť určité zmätky, tak evidentne všeličo neklape ani pri jeho konci.

Ivan Kraus: Má drahá

Má drahá, nedovedeš si představit, jak mi chybíš. Čím víc na Tebe myslím, tím rychleji se smršťuje mé srdce (dutý sval v osrdečníku, který vytlačuje krev do cévního řečiště asi sedmdesátkrát za minutu). Stačí abych zavřel svá víčka a pomocí vzruchů, které se vedou zrakovým nervem do mozku (tam kde vzniká zrakový vjem) Tě vidím před sebou. V tu chvíli jsem vděčný své nervové soustavě za to, že umožňuje vnější vnímání světa a že uchovává informace v paměti. Musím myslet na to, jak je dobré, že jsme oba lidé, protože tím se lišíme od ostatních savců, a sice tím, že můžeme myslet, tvořit a pracovat.

strana 1 / 137

Další strana »