Literatura – Na pokračování
Pavel Kovář: OTEC KULAK, SYN ZELENÝ BARON (4)
Stalo se to po žních v roce 1951. stále jsme hospodařili na našem statku, právě jsme mlátili, paní Andělová svým nenapodobitelným způsobem pouštěla klasy do mlátičky a stála nad hučícím strojem jako Bohyně úrody. Vše probíhalo jako obvykle, až na časté výpadky elektřiny. Nešlo však o přetíženou síť. Tehdy se totiž naplno rozhořel třídní boj.
Jan Hora: Sběratel dobrodružství (2) Ztraceni v džungli
Francouzský turista Loic Pollois měl dobrodružnou povahu. Před lety doprovázel svého známého na přírodovědné výpravě do pralesa ve Francouzské Guyaně. Sbírali hmyz do entomologických sbírek. Drželi se v blízkosti města Saulu a žádnou divokou příhodu nezažili. Loic během krátkých výletů do džungle získal přesvědčení, že má dost zkušeností na delší cestu divočinou.
Sloupky Jiřího Menzela (23)
Několik let před tím se odehrávaly v Praze majálesové události. Nebylo to nic víc, než velmi krotké studentské bouře. Ve srovnání s dnešními poměry věc totálně nevinná, leč v tehdejší době proběhla s těžkými následky. Dva naši spolužáci z divadelní fakulty, (mimochodem jsou dnes oba váženými herci, kteří prošli vrcholnými pražskými scénami) byli tehdy za svoji účast vyloučeni ze školy, několika dalším se dostalo jiného potrestání, podrobnosti si už přesně nepamatuju.
Jan Hora: Sběratel dobrodružství (1) Hledání Zlaté hory
Jmenuje se Jan Hora a je rodák z Plzně. Dlouhá léta žije v Chomutově. Když se ohlédne do poloviny osmdesátých let, vidí se v ateliéru chomutovského malíře pana Františka Žáčka. Načerpal tam mnoho cenných vědomostí a zkušeností. Bylo to místo plné malířských snů. A dnes? Díky tomu, že v ně nikdy nepřestal věřit, si dnes můžete prohlédnout jeho tvorbu také v Pozitivních novinách.
Iveta Kollertová: Jsem zase člověk
Ranní vzbuzení, odebrání krve a nastávající vizita. Páteční den se probíral jen pomalu, sluníčko se snažilo prorazit skrz žaluzie a bez úspěchu zmizelo za mrakem. Snídaně na vidličku se nekonala, sestřička mi naskládala tři misky vývaru a bylo po parádě. Upozorňuji šeptem okolí, že můj žaludek nepojme ani jednu misku, natož všechny tři.
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (1)
A už ji měla! Vystřihla jsem jí takovou facku, že se zapotácela až ke dveřím. – Tohle si ke mně dovolovat nebudeš! přidala jsem navíc a bylo mi jedno, že vzbudím Patrika i malou Lindu, která spí vedle v ložnici. Moje dcera se chytla za levou tvář, úkosem se na mne zadívala a nenávistně štěkla: – Peníze mi snad můžeš dát! Chci si koupit brýle!
Iveta Kollertová: Akce matrace
Pravda, najdou se i tací, co se takových jako jsem já chytnou jak klíště a snaží se nás vycucnout. Anonymní internet přitahuje i lidi, kteří se na vás usmívají a pěkně zezadu vrazí kudlu do zad. Ale na takové taky jednou dojde a já věřím, že žádný špatný čin nezůstane nepotrestán. Žena, které jsou tyto řádky směřovány, ví a pozná se.
Sloupky Jiřího Menzela (21)
Vrátil jsem se z Bukurešti. Byla tam přehlídka věnovaná panu Hrabalovi a mým filmům. Bylo mi tam dobře a všichni na mne byli hodní. To město je velice zajímavé, připadalo mi, jako když se probouzí z nehezkého snu. Kdysi bylo náramně bohaté se širokými třídami a výstavnými bohatě zdobenými domy. Dneska je to už ale smutná, zašlá a hodně omšelá paráda.
Zdeněk Pošíval: Vůně čerstvých pilin, chleba a medu (3)
Zatímco ty dva dny po bombardování Prahy s cestou na Vysočinu setrvaly v paměti takřka minutu po minutě, vzpomínky na probouzení v babiččině posteli už hodně vymazal čas a pokračování oněch chvilek pětačtyřicátého roku se mi slévají do střepin. Patrně mě tehdy probudil tříletý bratránek Jaroušek a cosi žvatlal, jenže pro mé vidění her byl příliš malý, ale možná mě z postele vyhnala vidina zasněžené radňovské krajiny a zamrzlý dědečkův rybník, jejž jsem do té doby neznal.
Sloupky Jiřího Menzela (20)
Nevěděl jsem, že budu mít tolik známých a přátel, kteří mají dost prostředků i snobských tužeb, a kteří by si podobný přepych - mít vlastního komorníka, sluhu, majordoma, či jak by ho pojmenovali - rádi dovolili. Telefonovali mi kamarádi, kteří to vzali jako recesi, ale taky mi volali a vyhledali mne lidé, do kterých bych to nikdy neřekl, ale kteří opravdu projevili vážný zájem mít někoho takového, kdo by jim podával poštu, ošetřoval šatstvo, uváděl hosty, naléval drinky a já nevím co všechno musí takový správný komorník dělat.
Zdeněk Pošíval: Té noci svítil úplněk (7)
Probudil mě až rozbřesk. Zubřice ještě spala, ale jistě ne dlouho, plameny totiž nestačily pohltit naposledy přiložené dřevo. Ležela na rohoži, stočená do klubka a zamotaná do tkané pokrývky. Dalmatiku měla složenu pod hlavou. Byla pod látkou patrně nahá, protože jí vykukovala obnažená noha až nad koleno, a já na ni civěl jako na nějaké zjevení a divil se, jak je jiná než mužská, navíc nezvykle dlouhá, měla hladkou a bílou pokožku, neboť na rozdíl od svých pihovatých vesničanek, se patrně nikdy nevystavovala slunci.
Zdeněk Pošíval: Té noci svítil úplněk (5)
Zamotala se mi do ruky šňůrka u krku. Připletl se k tomu navíc i vous. Došlo mi to, až když mě probudila svíravá bolest zápěstí a já rozespale zpanikařil úlekem, co se to vlastně stalo. Trhl jsem rukou, abych se oprostil od nepříjemného pouta a uvolnil paži i vousy. Šňůrka se přetrhla a váček ze škebliček kamsi odlétl i s chomáčkem ozdoby mých tváří. Probral jsem se.
Iveta Kollertová: Já věděla, že jsem prozatím zvítězila
Pak jsem dostala „andělíčka“, punčochy na nohy i injekci a jediné, co si pamatuji, je moment, kdy jsem vyjížděla ze dveří. Nebála jsem se, bylo mi to jedno. Myslela jsem si, že je to banální operativní zákrok, kterých dělají dvanáct do tuctu. Odvoz na operační sál se rozplynul až do doby, kdy jsem se probírala a kdosi mi říkal: "Paní Kollertová, vytáhneme vám podpůrné dýchání.“
Iveta Kollertová: Když mne opět navštívil strach
Měl tik ve tváři, byl to jak klasický roztržitý pan profesor ze starých filmů, držící kladívko na zkoušení reflexů. Působil uklidňujícím dojmem, a i když jsme se my pacientky culily do polštářů, zůstal mi ve vzpomínkách jako jeden z těch milých a hodných lékařů, kteří prošli mým životem i nemocemi. Prohlídky nic nového nepřinášely a doktor "Tik", jak jsme mu tajně říkaly, si se mnou nevěděl rady.
strana 1 / 20