Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (22)
Rubrika: Literatura – Na pokračování
MOJE PALIČATÉ IQ (22) |
Oba doly na peníze jsme otevřeli v neuvěřitelně krátké době, abychom stihli ještě závěr turistické sezóny. Vymyslet si soukromou směnárnu je jistě krásná věc, ale její realizaci je možno srovnat s dosažením Chomolungmy, případně s otočením toku vod Amazonky opačným směrem. Naštěstí jsem na to všechno nebyla sama. S Lubošem jsme v té době už jenom párkařili, takže jsme mohli směnárně věnovat všechen zbylý volný čas. Úkoly jsme si mezi sebou rozdělili. Zatímco můj muž se oháněl kladivem a majzlíkem v průjezdu domu paní Taťounové, ta na podnájem ochotně přistoupila!, jezdila jsem po úřadech a bankách a projednávala desítky různých povolení. Postupně jsem také celkem snadno vlastním studiem různých příruček a výnosů pronikla do směnárenské praxe. V Hradní uličce, o pár desítek kroků pod námi, rozložil mnohem dřív svůj krámek s lihovinami a drobnými uměleckými předměty Viktor. Po celý den u něho bylo rušno. Snad proto, že většinu svého zboží prodával pod cenou. Ale nevěřila jsem, že na něm prodělává. Ani já jsem si nemohla stěžovat na nezájem cizích turistů. Ve třech světových jazycích jsme je na vývěskách upozorňovali, že právě u nás vymění své marky, dolary, francouzské nebo belgické franky nejvýhodněji snad v celé naší zemi! Nikdy jsem se je nepokoušela při výměně peněz ošidit a drobné nepřesnosti ve výplatě vyplývaly pouze z mé počáteční nezkušenosti. Jak jsme se s Viktorem předem dohodli, každý večer, když se u mne zastavil, jsem mu předala hotovost našich i cizích peněz a denní vyúčtování, především takzvaný Soupis valut a cestovních šeků. Nikdy v něm neobjevil chybu. Snažila jsem se jej vést naprosto přesně a ve své obvyklé pečlivosti jsem si pro jistotu psala jen pro sebe jakýsi náhradní, kdyby snad v tom oficiálním k chybičce přece jen došlo. Pracovala jsem tak svědomitě, že jsem dokonce odevzdávala i peníze, které jsem od turistů dostala jako spropitné. Viktor mi je pokaždé vrátil. Vlastně jsem je každé ráno našla v trezoru vedle obvyklého pokladního minima. Nebyla to zanedbatelná částka. Když mi poprvé vyplácel měsíční plat, dvojnásobný, než jsem měla na svém předcházejícím pracovišti, přidal mi k němu ještě dvě tisícovky navíc. – To je příspěvek na reprezentaci! dodal. - A něco hezkého si za to kup! - Nic nepotřebuji…! namítla jsem skromně. Měla jsem s penězi jiné plány! Už dlouhou dobu na mně například Denisa škemrala, abych jí koupila wolkmena. A Patrik musí mít na zimu nové lyže, pojede se třídou na hory…! - Ale ano! potvrdil znovu Viktor. – Koupíš si něco moderního na sebe! Přece nemůžeš být za přepážkou směnárny oblečená stejně, jako když jsi prodávala s Lubošem ve stánku párky! Popadl mě neskutečný vztek! Uvědomila jsem si totiž, že to je už podruhé v životě, co mě někdo upozornil, abych se lépe oblékala! Naposledy profesorka Berková a teď dokonce i můj milovaný švagr! Měla jsem chuť zařvat, co je mu vůbec do toho?!!!, ale odhadla jsem už dopředu, že by to nebyla ta správná reakce. Viktor se jenom choval jako zkušený obchodní společník, který dobře věděl, jak na zákazníka působí image personálu. A tak jsem jenom zahučela: - Jo, kouknu se po něčem! A chystala se od něho vypadnout. - Ale ne tady, prosím tě! Čímž myslel Hradiště. – Jeď si něco koupit do Prahy, tam ti jistě poradí…! - To snad vím taky! utrousila jsem opovržlivě místo pozdravu na rozloučenou. - Viktor má pravdu! souhlasil pochopitelně s názorem svého velikého vzoru Lboš, když mě večer v ložnici zastihl, jak vztekle vyhazuji ze skříně jedny šaty za druhými. - Ale co mám s tímhle dělat?! vztyčila jsem obě ruce před sebe k horám šustivých šatů, které už dávno vyšly z módy. - Dej to všechno do sběru! radil mi. Vždycky takhle přeháněl! Vrhla jsem se k hromadě hadrů a vyrvala z ní jedno ramínko, na němž visel můj krátký letní kabátek. – Tohle paletko mám necelé dva roky! Skoro jsem je nenosila… a teď bych je měla vyhodit?!!! Luboš si mých nářků moc nevšímal. S opovržením se zadíval na mou současnou garderobu a podotkl: - Chováš se už přesně jako tvoje máma! Vzápětí odešel do kuchyně, aby dohlédl na Denisu, která tam psala úkol z matiky. Zůstala jsem ve svém hadrovém království sama. Jak jsem postupně znovu ty věci brala do rukou a věšela zas vzorně na ramínka do skříně, došlo mi, že se opravdu v té šetrnosti začínám podobat mámě. Dost mě to naštvalo. A tak, když jsem byla s neplánovaným úklidem hotova, vkročila jsem do kuchyně s otázkou: - Kdy jede ráno první autobus do Prahy?! Směnárna v Hradební uličce zůstala toho dne zavřena, protože jsem se vypravila do Prahy na nákup. V autobusu mě napadla, myslím, vynikající věc! (IQ 128, ne?!!!) Takže když jsem z něho po dvou hodinách drkotavé jízdy na Florenci vystoupila, nehnala jsem se rovnou do Kotvy a Bílé labuti, abych co nejdřív měla tento úkol za sebou, ale vydala jsem se do centra města a vcházela do různých bank a peněžních ústavů, kde jsem si důkladně obhlížela, jak tam jsou jejich zaměstnankyně oblečeny, jak chodí, jak jednají s klienty. K mému velkému zklamání byly všechny oblečeny moderně, elegantně, dokonce i ty, za nimiž se těžko nějaký chlap ohlédne! V bance poblíž Václavského náměstí jsem zahlédla mladou ženu, která měla se mnou přibližně stejnou postavu. Dokonce i hnědé vlasy jsme měly podobné. Nepracovala u přepážky, ale cosi vzadu hledala v kartotéce. Počkala jsem, až se bude vracet ke stolu, a v té chvíli jsem jí zamávala. Neznámá zachytila mé znamení a přišla k přepážce. Bez dlouhých zábran jsem jí vyklopila, proč ji chci vyzpovídat! Prostě jsem řekla, že jsem z venkova, že mám pracovat ve směnárně, a protože obě máme stejné postavy, což si také ve vteřině uvědomila a potvrdila to souhlasným úsměvem!, byla bych ráda, aby mi poradila, kde mne obléknou stejně vkusně, jak to dokázali v jejím případě. - Znáte butik Kreace? Zeptala se mě chápavě. To už obešla přepážku a hovořila se mnou v prostoru pro veřejnost. Opravdu jsme si byly dost podobné. Kdyby nás někdo pozoroval, jistě by ho napadlo, že jsme sestry. - Možná sestry. Ale každá jiná. Ta první elegantní, načinčaná, skoro sexy, druhá: venkovská husička oblečená jako neteř Polednice! Viktor měl stoprocentní pravdu!!! opakovala jsem si už tam v bance. Pochopitelně jsem neznala butik Kreace, ani žádný další. Přiznala jsem se k tomu, takže mi pověděla, jak nejsnadněji se tam dostanu. – Jo, mimochodem, připravte se, že vás to bude nějakou korunu stát! upozornila mě ještě. Vděčně jsem jí potom poděkovala a vydala se za svým krásnějším obrazem. V butiku Kreace se mě ujaly dvě ženy. Starší tvrdila, že je majitelkou. Neměla jsem důvod jí nevěřit. Když jsem jim prozradila své přání vypadat ve směnárně moderně, rozzářily se, vykřikovaly, že jsem nemohla zvolit líp než služby v butiku Kreace, a pak si mě začaly ze všech stran prohlížet, oškubávaly mé šaty a přitom drmolily cosi, čemu jsem příliš nerozuměla. Posléze mladší z obou přinesla krabici, z níž vyndala ostře modrý kostýmek a žlutou halenku. Přinutily mě, abych si na sebe všechno oblékla! Když jsem vyšla z kabinky, přivítal mě jejich obdivný jásot. Otáčela jsem se před zrcadlem, také jsem se nepoznávala. Kostýmek mi perfektně seděl, ale zneklidňovalo mne, že mám sukni minimálně o dvanáct centimetrů kratší, než obvykle nosívám, což znamenalo vysoko nad kolena. Ne, tak v tomhle se v žádném případě v Hradišti nemohu objevit! Řekla jsem si. Prodavačky na mně asi zpozorovaly jistou nervozitu a hned se zajímaly o její příčinu. S jistým studem jsem je na ty šíleně krátké mini upozornila. Starší znovu zaječela: - Ale ne, vůbec ne!!! Vy musíte, dámo, odhalit přece to, co je na vás krásné! Máte dlouhé, štíhlé nohy, proč z nich neudělat přednost?! Uznejte, že vám ten model sedí…! Takže mě ukecaly. Při placení jsem byla blízko k mdlobám. Majitelka butiku se za to doprovodila s přemrštěnou úslužností skoro až na chodník. Když se mnohomluvně se mnou loučila, prohodila už jakoby zbytečně: a teď ještě do kadeřnictví a pan manžel vás doma nepozná! Podruhé to udělejte obráceně, ano?! Poučila mě navíc taktně. Chtěla jsem znovu namítnout, že nemám v úmyslu v Praze utrácet peníze, když mě moje dvorní holička Monika doma nakadeří za pár korun, ale potlačila jsem v sobě vzpouru genů a chladně s tou dámou souhlasila. Pravila jsem: - Jistě, udělám to, jak mi radíte! Můžete mi nějaké, co není odtud daleko, doporučit?! Šéfová butiku mi párkrát zašermovala pažemi před očima a mně bylo okamžitě jasné, jak se k nedalekému kadeřnickému salonu Exkluziv dostanu. Vydala jsem se tam. Během příštích dvou hodin mě tam za astronomický peníz skoro ostříhali dohola! Ale doma jsem sklízela obdiv. Denisa byla z mého kostýmku nadšena, stejně jako Patrik. Když se vrátil pozdě večer Luboš, prohlásil, že jsem kočka! -Jo, teď jseš přesná! Shledal druhý den Viktor, když se zastavil u mého stánku. - Jedině naše matka si mne s opovržením prohlédla a hned mi přísně vytkla: - Ty nevíš, kolik ti je let?! Zapomnělas, že jsi máma od dvou dětí? - Ne, proč?! Tázala jsem se schválně naivně. - Strojíš se jako děvka! Nepokoušela jsem se jí její názor rozmluvit. Byla opravdu jediná, komu se můj kostýmek a účes nelíbily. Nevím, zda právě tahle vylepšení mého image nějak přispěla k obratu naší směnárničky, ale v každém případě jsem se cítila dobře. A od začátku prázdnin jsem Viktorovi odevzdávala stále více peněz. |
Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Jan Filip |
Stanislav Rudolf: MOJE PALIČATÉ IQ, vydáno ve vydavatelství Adonai, s.r.o, 2004 |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 05. 04. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
Plk. JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D. | |
RNDr. Vladimír Vondráček | |
Jan Krůta | |
Ivan Rössler | |
Ladislav Gerendáš | |
Karel Šíp | |
Rudolf Křesťan | |
Milan Markovič |