Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (28)

Rubrika: Literatura – Na pokračování

MOJE PALIČATÉ  IQ  (28)
Osmidenní pobyt v Americe na mne působil jako osvěžující koupel. Nejenže jsem si odpočinula od všech povinností ženy podnikatele a matky dvou dětí a věnovala se po dlouhém čase pouze sobě, ale objevila jsem v sobě už dávno zapomenutou chuť něco dokázat. Využila jsem svých schopností, znalostí jazyků a možná intelektu. A třeba uskutečnit sen, kterého jsem se kdysi musela vzdát!
Když jsem procházela ulicemi New Yorku popoháněna stejně jako tisíce ostatních chodců slovem WALK!, které zeleně blikalo na každém semaforu, napadlo mě, že by ten mnohotvárný a zajímavý svět, o který jsme byli léta ošizeni, mělo vidět co nejvíc lidí od nás. Ale nenechat je bezbranné a tápající v cizí zemi, naopak postarat se o ně a ukázat jim to nejlepší!
Kdo tuto službu turistovi může poskytnout, pokud se do zahraničí nedostane služebně nebo na pozvání svých přátel?!
Cestovní kancelář TIGR
Už jsem tuhle firmu v duchu viděla zářit na průčelí některého domu na hradišťském náměstí. Pochopitelně, že cestovku povedu já!!!
- Strašně by mě ta práce bavila! svěřila jsem se Lubošovi po několika dnech, kdy se vrátil z Kostariky.
- Promyslím si to! slíbil mi a vzápětí mě upozornil, že pár dní nebude doma, protože veze nějaké zboží do Hamburku.
Neviděl mne ani děti příští tři dny a dvě noci. Doma vlastně už jenom přespával. Nezajímala jsem ho ani já ani děti! Cítil se pokaždé velice unaven. Ale nikdy nezapomněl na své obvyklé gesto: než zmizel v ložnici, ukázal si svazek bankovek, které vydělal. Prý se s Viktorem spravedlivě dělili o zisk firmy. Peníze ukládal zpravidla hned druhý den na naše konto ve spořitelně. Nevěděla jsem, kolik peněz tam máme. Zvykla jsem si používat peněžní kartu, a když mi náhodou peníze došly, vybírala jsem si je přímo z bankomatu.
- Tak kdy otevřeme cestovku?! dotírala jsem neúprosně.
Obvykle přiznal, že na ni ani nepomyslel.
Teprve po několikátém upomínání mi sdělil, že provozovat cestovku by se nám nevyplatilo!
- Proč?! zajímalo mne.
 - Zaprvé každá cestovka potřebuje spoustu zaměstnanců, kteří vydělávají neúměrně málo, a za druhé…
Podrážděně jsem ho přerušila: - Ty jsi mluvil s někým, kdo v tom jede?!
- No… mluvil! přiznal nejistě.
- Můžeš mi prozradit s kým?!
Luboš se ode mne odvrátil a přitáhl si na stole blíž k sobě popelník. – Jo, s Viktorem! vyslovil neochotně jméno svého životního rádce.
Vztekle jsem zajásala: - No jistě, s kým jiným?!  Viktor má v cestovním podnikání ohromné zkušenosti! posmívala jsem se mu. – Takže ti jistě doporučil, abys mi takovou bláznivou věc rozmluvil!
Myslela jsem, že teď se bude Luboš vymlouvat a argumentovat nejapnými důkazy, ale on mou domněnku klidně připustil a potom do štiplavého kouře, který stoupal lenivě ke stropu, dodal: - Snad nám stačí, kolik vydělávám! Ale děti potřebují mámu, když já jsem celý den v práci! To snad uznáváš!
- Jenže se mi to zdá k životu dost málo! vykřikla jsem.
- Nechci, abys ze mne udělal zelenou vdovu!!!
- Koho…?! nerozuměl termínu, který jsem pro ten velice nebezpečný stav v manželství použila.
- Jo, zelenou vdovu! zopakovala jsem mu tedy velice ráda. – Ženskou, která je někde na periferii obklopena dětmi, bohatstvím a samotou, a jen čeká, až se její podnikavý, leč totálně unavený manžel na ni občas taky přijede podívat!
- Tu zelenou vdovu sis vymyslela sama?! posmíval se mi po kratším odmlčení. – Dobrý…!
- A proč ne?! potvrdila jsem mu ochotně, i když to byla drobná lež. O problémech takzvaných zelených vdov jsem četla v jednom zahraničním časopise. Dost už jsem jim byla podobná!
- Jenže ty seš snad jiná než takové rozmazlené frcinky! Máš ráda děti i mne…! pokusil se mě uklidnit můj manžel.
Já však schválně poznamenala: Být, Luboši, tebou, nebyla bych si tím tak jistá! A když se mě pokusil obejmout, odstrčila jsem ho.
Z mého plánu na založení cestovní kanceláře tedy sešlo. Dost jsem se pro to trápila. Ale nebyl vedle mne nikdo, komu bych si mohla postěžovat. Navíc všechna pozornost našich rodin se začala točit kolem Simony.
Jak už tehdy v newyorském hotelu The Aberdeen plánovala, podala opravdu žádost o rozvod.Už žádné hádky s manželem, žádné vyhrožování, prostě pouze jednání s advokátem a potom čekání na určené datum rozvodového řízení.
Máma šílela. Nejdřív si podala, samozřejmě bezpředmětně, Simonu. Ta jí odsekla tak hrubě, že pak máma dvě noci proplakala. Ráno ovšem běžela přes celé město ke mně.
- Co tomu říkáš?! vyrazila na mne, jako bych já Simoniným rozvodem byla vinna.
- Nic! odpověděla jsem jí. – Je to její věc! A ty se do toho, mami, prosím tě, nepleť!
- To znamená, že jí ten rozvod schvaluješ?!
- Ne, ale nemám právo jí něco rozmlouvat. Simona je už dospělá, což tys, mami, tak trochu přehlédla, a má právo si zařídit život podle svého!
- Každý bude říkat, že to je z její viny. Celé Hradiště ví, že se čubčí s tím mladým klukem!
- O Viktorovi ti ženské v práci nikdy nic nedonesly?! Pokud si dobře vzpomínám, sama jsi mi o jeho náhodných láskách často vyprávěla!
Máma se zarazila, pak sebou nervózně škubla a mávla rukou. – Ale… každej chlap občas zahne!
- Táta to dělal taky?! Vykřikla jsem spíš v sebeobraně a myslela při tom na svého muže. Vzápětí mi ale bylo líto, že jsem mámu takhle zbytečně přivedla do rozpaků. Dokonce trochu zrudla v obličeji, když přiznávala: - No, náš táta snad ne… aspoň o tom nevím!
- Tak neomlouvej Viktora. Je to pěknej děvkař, pokud vím! odsoudila jsem tvrdě jeho sexuální úlety a vlastně se takto zastala své sestry. Po našem hotelovém rozhovoru jsem mnoho věcí v jejím manželství začala hodnotit z jiného úhlu.
- Simona chce prostě žít jinak. A ty jí to, mami, prosím tě ještě neztěžuj! Nemá to teď lehké…!
- Bude s dětmi třít jenom bídu! pofňukávala máma stejně dál. – Co myslíš, že ten kluk u těch telefonů vydělá?!
- Simona půjde také do práce. Chce v Peklovsi provozovat kadeřnictví! Zatím tam nic takového nemají…!
- Prosím tě…! pokárala mě máma za ni. – Kdo si v takové díře nechá udělat trvalou?!
- Je prý tam velká hala, kde se tisknou obaly na léky! Tedy spousta ženských. A taky dívčí internát zemědělské školy…!
Máma spíš pro sebe zauvažovala: - No, holky by k ní chodit mohly…! A ženské z tiskárny nakonec taky, když si toho bude Simona hledět!
- Určitě bude, mami! ujistila jsem ji. Buď klidná, všechno dobře dopadne!
- Odcházela ode mne, myslím, v pohodě. Venku na schodech se ale na mne obrátila a skoro zoufale vykřikla: - Jenže já nemám co na sebe! Musím si rychle koupit nové šaty!
Hned mi to v hlavě nezapálilo. – Na co potřebuješ nové šaty…?! zakoktala jsem.
Pohlédla na mne s jasným pohrdáním. – Přece na svatbu! Doufám, že spolu nechtějí žít jenom na psí knížku!
- To určitě ne! ujistila jsem ji.
Na chodníku se potkala s Lubošem, který se odněkud nečekaně vrátil. Asi něco zapomněl doma. Stávalo se mu to často. Auto parkoval před vrátky. S mou mámou prohodil jen pár slov, spěchal.
- Co tady babička chtěla?! vyzvídal pak doma, hledaje v psacím stole, o který se dělil s Patrikem, jakási lejstra.
Stručně jsem mu reprodukovala předcházející rozhovor s matkou. – Ty víš, že Simona zažádala o rozvod?! zeptala jsem se.
- Jo! prohodil tak, aby dal najevo, že ho tyhle problémy absolutně nezajímají. – Viktor mi o tom řekl!
Nevzdávala jsem se však. – A co ty na to?!
Konečně asi našel papír, pro který přijel. – Je to ono! jásal a mával jím vítězně nad hlavou. – Teď jim teprve ukážeme, kdo měl pravdu!
Velice zřetelně jsem mu svou otázku zopakovala.
- Je to jejich věc…! zavrčel.
- To vím, ale nějaký názor snad na to máš!
Postavil se proti mně a tím nalezeným lejstrem, které mezitím už stočil do úhledné trubičky, si několikrát klepl do dlaně. – Když to chceš mermomocí vědět, tak tedy mám! prohlásil velice vážně a díval se mi do očí. – Viktor trpěl Simoně ty její odskoky dost dlouho. A něco ti povím, Martino! Kdyby ty sis náhodou začala něco s mladším klukem, dal bych ti kopačky okamžitě, to si piš!!!
- Hele, nevyhrožuj mi! bránila jsem se tónu, s jakým mi to varování přednesl.
- Chtělas slyšet můj názor! Simona přece měla všechno. Děti, peníze, krásnej barák, každej rok s dětmi na dovolené u moře! Můžeš mi laskavě prozradit, co by chtěla víc?!
- Třeba manžela! řekla jsem významně. – A tátu pro své děti!
Luboš se křečovitě zasmál. – Ne, Martinko, nemáš pravdu. Simoně nejde o nic jiného, než aby píchala s mladým klukem.
Seš sprostej!!! okřikla jsem ho.
- Možná, připustil. – A ty ke své sestřičce až moc tolerantní! Měj se, čao! loučil se a zamával mi tím stočeným papírem na pozdrav.
Týden poté mě svezl Viktor domů z města. Náhodou mě zahlédl, když jsem vycházela z pedikúry. Neměla jsem v plánu velký nákup, takže jsem se vypravila na náměstí pěšky. Viktor na mne krátce zatroubil, a když jsem se po něm ohlédla, zastavil se svým renaultem o pár metrů dál, poblíž chodníku. Sedla jsem vedle něho a šeptla: - Díky… ahoj! A na otázku, zda nejdu domů, jsem mu takticky odpověděla, že musím něco projednat s mámou. Nechtěla jsem, aby mě vezl domů. Od jisté chvíle nemám jistotu, že by se mne třeba nepokusil… no řekněme znásilnit! Byl i tak spokojen. Prohodil: - Fajn, hodím tě tam!
Schválně jel pomalu, jako by chtěl vychutnat prožitek z jízdy.
- Máš krásné fáro! pochválila jsem mu interiér vozu.
Usmál se. – Patří firmě. Máme je pár dní na leasing! Pak se mě ale s pohledem upřeným na živou ulici před sebou otázal: - Už to víš?!
Okamžitě jsem pochopila, nač se ptá, a proto jsem přisvědčila.
Přikývl a chtěl vědět: - Co tomu říkáš?!
- Je to jistě jen a jen vaše věc, ale…, zaváhala jsem.
- Mohu se tě na něco zeptat?!
- Jistě! vybídl mě.
 
Přemýšlela jsem, jak nejprecizněji teď svou otázku formulovat. Nakonec jsem se na něho obrátila s velice jednoduchým dotazem: - Opravdu jste oba dělali všechno, abyste manželství zachránili?!
- Já ano! odvětil naprosto přesvědčeně.
- Totéž jsem slyšela od Simony!
- A mám snad toho kluka, co se do něho zblbla, zavraždit?! ušklíbl se.
- Možná že by stačilo, abys jí věnoval víc času, byl víc doma, věnoval se jí i dětem…!
Přerušil mne: - Sama dobře víš, že to prostě nejde! Existují pouze dvě možnosti: buď si prodloužíme líbánky až do důchodu a budeme třít bídu s nouzí, nebo…!
- Druhá možnost je mi jasná! skočila jsem mu do řeči.
- A ty ses rozhodl pro ni!
Rád mi mou domněnku potvrdil: - Uhodlas! Mě totiž baví být v balíku, mít víc než ostatní… Myslím, že v poslední době to Luboše chytlo taky!
- Bohužel…! potvrdila jsem skepticky jeho poznámku a on se na mne stranou překvapeně ohlédl. Neměla jsem teď však v úmyslu bavit se o svém muži. – Takže vás se Simonou čekají horké dny, co?!
- Pozítří máme stání!
- Třeba vás napoprvé hned nerozvedou…!
- Teď s tím soud nedělá zbytečné průtahy, když se předem oba manželé na podmínkách dohodli!
- Bude to asi dost kruté, co?! zachechtala jsem se bez zlého úmyslu.
- A víš že ne?! Nabídl jsem Simoně, ať si odveze z bytu, co uzná za potřebné. Ovšem pod podmínkou, že mi nebude dělat potíže, když budu chtít vidět kluky!
- To si myslím, Simona, dodrží!
- Byl bych tomu rád! Přiznal Viktor a zastavil zvolna před domem, kde bydlela moje máma. Otočil sice klíčkem zapalování, ale hleděl dál zamyšleně oknem před sebe. – Víš, když o svém manželství se Simonou přemýšlím, docházím k závěru, že k němu, bohužel, jen krása ženy nestačí!
- Ale peníze taky ne! zastala jsem se své sestry.
- Možná…! vzal mou poznámku statečně.
To mohla být přesně ta chvíle, kdy jsem měla jeho renaulta opustit. Musela jsem však ještě položit otázku, o které jsem v posledním čase velmi přemýšlela. – Když půjdete se Simonou od sebe, co firma, co Luboš… my všichni? Trhneš se z TIGRA?
Viktor se opřel jedním loktem o volant, druhým o opěradlo sedadla a dívaje se mi zkoumavě do tváře, poučil mne: - Pamatuj si, Martino, že já nikdy nesměšuji kšeft se svým soukromím!
- Promiň, podezřívala jsem tě, že to uděláš!
Rozesmál se: - Ale to se nemusíš omlouvat! Být ženskou, samozřejmě, že bych to asi dokázal. Dokonce s velkým potěšením. Jenže takhle? A pak, kde bych znovu přišel k tak sympatické švagrové, jako jsi ty?!
- Přeháníš…!
Viktor zavrtěl hlavou a pravil s dřívější vážností v hlase: - Ani v nejmenším. Já si tě totiž, Martino, docela vážím. A někdy Lubošovi docela závidím…!
Možná že by pokračoval dál, ale přerušila jsem ho. Zvolala jsem zbrkle: - Tak fain! Otevřela jsem dveře a vystupovala. Když už jsem chtěla dveře znovu přibouchnout, zarazila jsem se na okamžik. Něco mě totiž napadlo. Takže jsem se naklonila dovnitř vozu a přiznala: - Myslela jsem, že to nezvládneš, promiň! A z nepochopitelných důvodů jsem ho krátce políbila na ústa.

Pokračování...

Předchozí díly najdete zde.
Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Jan Filip
Stanislav Rudolf:  MOJE PALIČATÉ IQ,  vydáno ve vydavatelství Adonai, s.r.o, 2004

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 17. 05. 2009.