Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (27)
Rubrika: Literatura – Na pokračování
MOJE PALIČATÉ IQ (27) |
Tři dny jsme procházely městem společně s našimi muži, ti ve čtvrtek odletěli za svými obchody do Kostariky. Přestěhovala jsem se pro zbytek pobytu do pokoje k Simoně. Měla tam šílený nepořádek, jaký mívala doma. Máma se jí kvůli tomu něco nadomlouvala! Nemínila jsem ji zde převychovávat, naopak, zatoužila jsem prožít zbývající dny v naprosté shodě, abych mohla co nejvíc vnímat fascinující atmosféru města, o němž jsem se v průvodci dočetla, že je v něm všechno možné. Začínala jsem tomu postřehu věřit. Když jsem vstoupila se dvěma kufry k Simoně do pokoje, byla ještě v posteli, kouřila a sledovala televizi. Programům pochopitelně nerozuměla. Pochopila jsem, že mi bude patřit druhá část manželské postele. Beze slova jsem svlékla všechny lůžkoviny, ve kterých spal Viktor a na chodbě požádala uklízečku, aby mi vydala čisté prádlo. Chudinka mulatka byla z mé prosby tak vyplašená, že mi vnutila do náruče prostěradla a povlaky na dvě postele a navíc přidala hrst voňavých šamponů. Asi se jí často nestávávalo, že si host sám povlékal postel. Když jsem měla lůžko pro následující noc připravené, zeptala jsem se sestry, půjde-li se mnou na procházku ulicemi. – Počkej, neruš, teď je to tam, ukázala na obrazovku, kde se milovali dva lidé, - zrovna dost zajímavé! Nemínila jsem ji rušit. – Fajn! řekla jsem stručně. – Zastavím se pro tebe tady po obědě. Řekněme v jednu?! - Stačí ve tři. Měj se…! zatřepala ve vzduchu rukou na pozdrav. Nechápala jsem ji. Chtěla jsem ji nejprve upozornit, že v životě se jí třeba nenaskytne další šance být pár podzimních dní v New Yorku, že by měla…! Vzdala jsem to. Byly jsme sestry, ale tolik rozdílné! Klíč od pokoje, který zanechal Viktor na nočním stolku, jsem si pečlivě uložila do kabelky, do zásuvky skryla svůj cestovní pas a větší obnos peněz a vyrazila k výtahu. Hala v přízemí byla plná přijíždějících i loučících se hostů. Po několika schodech jsem vyšla před hotel, pak pár desítek metrů doprava a byla jsem tam, kam jsem v noci chtěla dospět – na Brodwayi. S plánem města v ruce jsem se pak sama, nikým neobtěžována, procházela ulicemi, kde se nedá zabloudit, hleděla do výloh obchodů a byla i svědkem honičky strážníků za zlodějem, kterému každý na chodníku uctivě uhýbal z cesty. Svět kolem mne mě natolik zaujal, že jsem přestala sledovat čas. Ale před třetí, jak jsem slíbila, už jsem zase stoupala v kleci výtahu do čtvrtého poschodí, kde na mne měla čekat, jistě netrpělivě, moje sestra. Ta ale ležela ještě v posteli. A dokonce předstírala, že jsem ji právě probudila. – Kolik je hodin?! ptala se ospale. Strhla jsem z ní přikrývku a zařvala: - Padej! Přece snad nechceš Ameriku prochrápat?! - Víš, jak mi bylo fajn…! svěřovala se mi a zívajíc šourala se do koupelny. Trvalo jí to další půlhodinu, než se vypravila. - Co se podívat do Central Parku?! navrhla jsem na ulici. - Mám hlad…! zakňourala jako malé dítě. - Za rohem je McDonald´s, koupíme si tam něco narychlo! Ohrnula rty. Nemám chuť žrát nějaké blafy na papíře! Nebo si myslíš, že ti naši dva frajeři, tam, hodila hlavou neurčitým směrem, - chodí na oběd do bufáče?! Central Park musel počkat, strávily jsme další hodinu v malé restauraci na 5. avenui. Třebaže jsem se ve svých přáních krotila, podezírala jsem později vrchního, že mi místo účtu přinesl rozpočet USA na kosmický výzkum. Simona nad účtenkou nemrkla ani okem. Jenže já, i když jsem už nemusela, neboť Luboš mi nechal před odjezdem slušné kapesné, byla pořád ta chudičká česká turistka! - Víš, co, ségra?! navrhla později na chodníku Simona. - Do toho parku dneska nepůjdem, obrazíme obchody, souhlasíš?! Neměla jsem jinou možnost než tu, již mi nabízela. V dalších dnech jsme náš program rovněž neměnily. Simona spávala dlouho přes poledne, zatímco já z hotelu vypadla co nejdřív zrána, a poznávala město. Jenom jednou se mi podařilo sestru přemluvit, aby se mnou podnikla malý výlet. Jely jsme parníčkem k soše Svobody. Počasí nám přálo, byl slunný podzimní den s fantasticky modrým nebem. Obešly jsme kamennou ženu s pochodní v ruce, vyšlapaly schody až na ochoz a kochaly se pohledem na New York od moře, který jsme zatím neznaly. Bylo to úchvatné. Když jsme z parníčku zase vystoupily na pevnou zem, otočila jsem se na Simonu a dychtivě se jí zeptala: - Tak co, líbilo se ti tam? - Jo…! potvrdila celkem ochotně. - A co nejvíc?! vyzvídala jsem dál. Simona odpověděla velice vážně: - To, že Američané mají i v soše Svobody hajzly! Zůstala jsem jako opařená. Nemohla jsem si nějak v hlavě srovnat, že tím největším zážitkem z dnešního odpoledne byla pro mou sestru návštěva záchodů v nejnižší části historického monumentu. Ale ona, vidouc asi mé rozpaky, znovu potvrdila: - Jo, jsou dobrý… - A ty nejsi moje sestra! vyštěkla jsem po ní nenávistně a zamířila k nedaleké stanici podzemní dráhy. Na další vzdělávací výpravy jsem ji už nelákala. Stejně mě však přivedla do úžasu. Poslední den před odjezdem jsme věnovaly nákupům dárků, takže jsme chodily po obchodech spolu. Luboš už předtím vybral Patrikovi jeho vysněný doplněk k počítači a nějaké hry, sobě krásnou košili a kravatu, která mu s ní fantasticky ladila. Nezapomněla jsem ani na Denisu. Na rozdíl ode mne se ráda strojila a navíc, myslím, měla i dobrý vkus. Takže jsem jí nakoupila hromadu triček, svetříků a mikin a taky dvoje džíny a jemné dívčí prádélko. Simona pokaždé odnášela k pokladně plné náruče hadrů. Večer jsme si na pokoji, jako správné ženské, své úlovky předváděly. A nešetřily jsme vzájemně chválou. Jen u jednoho pánského svetru, který Simona vytáhla z reklamního sáčku a rozložila před sebou na postel, jsem se zarazila. - Nebude Viktorovi malý…?! zeptala jsem se a pro jistotu si ho před sebe roztáhla. Na jeho zadní straně se teď objevil čitelný nápis NEW YORK CITY. - Malý nebude…! odvětila sestra. - Blbost. Viktor musí mít větší číslo! argumentovala jsem. Simona začala ukládat dárky zpět do sáčků. – Jo, má, připustila, - jenže tenhle svetr není pro něho! - Koupilas ho dědovi?! Zavrtěla hlavou. – Dědovi vezu nějaké vitamíny, víš, že je chtěl…! Tenhle svetr, řekla a přebrala si ho zase ode mne, - je pro Dana. - Nevěděla jsem, že se milencům vozí z rodinné dovolené dárky! řekla jsem, když mi všechno došlo. - Třeba to jednou taky budeš dělat! prohodila Simona a svetr vpustila do šustivého reklamního sáčku. - Tak já určitě těžko. Znám se! Sehnuta nad otevřeným kufrem, kam dárek pro Dana ukládala, se po mně ohlédla: - To jako myslíš, že dokážeš být Lubošovi tak trapně věrná?! ušklíbla se. - Ne, lakomá! řekla jsem a obě jsme si se smíchem vzpomněly na naši mámu. – Ty, Simono?! zeptala jsem se, když jsme se zase uklidnily. – A nebude to nápadný, když se Dan bude producírovat po Hradišti s tímhle nápisem na zádech? - Na tom už naštěstí nebude záležet! - Zpozorněla jsem. - Jak to už?! - Rozvádím se…! Dosedla jsem ztěžka na postel. Tohle byl asi největší šok, který jsem na americkém kontinentu zažila! – Cože? Ty se chceš s Viktorem rozvést?! Pokud si vzpomínám, před časem jsi mi tvrdila, že to nikdo z vás dvou neudělá! - Jo, možná, vzpomněla si sestra a s nezvyklou pečlivostí rovnala další nakoupené dárky do kufru. – Ale už to dál nejde. Prostě s Viktorem nemohu žít. Mám ráda Dana a myslím, že až se spolu vezmeme, můžeme být spolu šťastni! - Pořád ale nechápu, proč ses rozhodla tak najednou?! Simona si zapálila a posadila se na židli u okna. Zdálo se, že ji tam dole na 32. západní ulici cosi zaujalo. Mýlila jsem se, to jen teď moje sestra trochu víc přemýšlela o sobě. - Prostě už na to nemám nervy! vykřikla najednou. – Nechci být pořád sama, čekat na Viktora, až se mi v noci odněkud milostivě vrátí, nestačí mi k životu jenom děti a peníze! Chci mít někoho, komu se mohu svěřit, s kým si v klidu promluvím, kdo mě nebude nechávat dlouhé hodiny a dny samotnou… prostě mužskýho, jako je Dan! Žasla jsem. Nikdy předtím jsem svou sestru neslyšela takhle mluvit. Napadlo mě, zda na ni nemá vliv ten její Dan. Už jsem ho znala, máma mi ho ukázala v samoobsluze. Říká se, že si ženy vybírají za milence stejné typy, jako jejich muž. Simona učinila patrně výjimku. Dan nevypadal tak docela mladě, jak jsem si původně myslela. Mohl být sice jen o maličko vyšší než moje sestra, přesto ale působil mužně. Vlasy měl světle zlatohnědé s tmavými pramínky, oči dozelena. Když nás míjel, pozdravil mámu, ta mu pochopitelně neodpověděla. Měl tehdy na sobě džíny, kostkovanou košili a koženou bundu. Vyzařoval z něho klid, jistá spolehlivost, patřil k těm klukům, kterým bych nikdy nedokázala odmítnout, kdyby mě pozvali na panáka. Mohl být i docela něžný. Ve svém povahovém rejstříku měl asi vlastnosti, které Simona u Viktora postrádala. Proto jí nevadilo, že je Dan o několik let mladší. – Mluvilas už o tom s Viktorem?! zeptala jsem se jí. Nebyla právě asi v obraze. Trhla sebou a otočila se po mně. – O čem…?! - Že se s ním chceš rozvést! - Jo, mockrát. Jenže on mi nevěří! Ale teď, až se vrátíme, to hned spustím! Prohlásila rozhodně. – Už jsem stejně byla u advokáta…! - A co uděláš, když vás skutečně rozvedou?! - Vezmeme se s Danem! - Hodně ztratíš…! varovala jsem ji. Sáhla po další cigaretě. – Myslíš?! - Jsi zvyklá na dost vysoký životní standard. Nebude ti to, co ti dává zatím Viktor, scházet?! - Ne… už máme všechno promyšleno. Odstěhujeme se s Danem a s dětmi k jeho rodičům do Peklovsi, mají v podkroví volno, když stavěli barák, počítali už s tím, že u nich Dan bude bydlet… nikoho jiného nemají. - Ty se vážně chceš přestěhovat do Peklovsi?! hrozila jsem se. – Do takové prdele?!!! - A co mám z Hradiště?! Za celý den nikoho nevidím, s nikým nepromluvím. A teď, co se dal náš děda, myslela tím starého pana Grosmana, - dohromady s tvou tchýní, jsem doma sama vlastně celý den! - Uvědomuješ si, že Dan ti nikdy nemůže dát ty peníze, co máš od Viktora?!! - Půjdu dělat…! - Ne…! Takže došlo na nejhorší?! - Jo! A víš, co budu dělat?! Simona nečekala na mé pobídnutí a vychrlila ze sebe přímo s nadšením: - Zavedu si tam kadeřnický salon. Už jsem o tom mluvila s Danovými rodiči…! Z toho, co mi právě moje sestra líčila, jsem došla k závěru, že je pevně rozhodnuta zásadně svůj život změnit. Proto jsem už jen obdivně vydechla: - Já tě, ségro, nepoznávám! Odměnila mě za mou poznámku vděčným úsměvem. Druhý den ráno jsme odlétaly do Prahy. Tentokrát byl v letadle na jídelníčku westfálský šunkový nářez, hovězí plátek na žampionech, hrášek, vévodské brambory. A o pár set kilometrů blíž k Evropě míchaný salát, čokoládová pěna, loupáček, máslo, džem a křehký koláč! Pak už jenom Praha, ruzyňské letiště, mezi čekajícími v odbavovací hale pan Grosman. Byli jsme už před odletem domluveni, že pro nás přijede. A on nezapomněl! Bylo to milé, obě jsme ho srdečně zdravily. Simona mu dala dokonce i pusu na tvář. V autě jsme na něho vypálily základní otázku: Co doma? Uklidnil nás prohlášením, že je všechno v pořádku. K našemu domu jsme přijížděli už za tmy. Všechna okna svítila. Pak se rozletěly hlavní dveře a po schodech nám vstříc běžel Patrik s Denisou. Zmýlila jsem se: běželi přivítat především mne! Šťastně jsem se s nimi objala. Viktorův otec mi pomohl se zavazadly, přibylo jich trochu. Na verandě stála moje máma a volala: - Tak jaké to bylo, Martino? Představ si, že jsem toho vašeho kluka musela každý den vyhánět od počítače, aby se šel trochu proběhnout! Co je to, prosím tě, za dítě, když nechce ani mezi kluky?! - Počkej, mami, to mi povíš, až budeme samy! uklidňovala jsem ji a zamávala na Simonu a jejího tchána, kteří odjížděli. - Vezeš?! položil mi patrně nejdůležitější otázku Patrik. Mrkla jsem na něho, takže byl spokojen a až domů se mne držel kolem pasu. Denisa mě vedla za ruku. Miluji rozbalování dárků. A já je nakoupila pro všechny. Takže jsme dlouho do noci seděli mezi šustivými papíry a reklamními taškami, vyprávěla jsem jim o Americe, což ty tři vůbec nezajímalo, protože si museli především vyzkoušet všechny svetříky, mikiny, džíny, máma domácí kalhotový komplet a Patrik pročíst pokyny k instalaci jeho vytouženého CD ROM, což byl nevelký panel s tištěnými obvody. Když jej znovu opatrně zasunul do krabice, zeptal se: - A kdy se vrátí táta?! - Přece už ve čtvrtek! Přiletí se strýčkem oba! - Prima…! zajásal můj syn. – Takže mu pojedeme na letiště naproti. - No jasně! přidala se k němu hned Denisa. – Jede se do Prahy! Od této chvíle bylo všechno přemlouvání a vysvětlování mé i naší mámy naprosto zbytečné. Nakonec jsem pochopila, že ti dva se netěší tolik na tatínka, ale především na dárečky, které jim, možná, z daleké země přiveze. Ve čtvrtek večer vyrazila z Hradiště do Prahy dvě auta. V prvním seděl pouze pan Grosman, druhé jsem řídila sama, s dětmi na zadním sedadle. Na letiště jsme dojeli v pořádku, včas a hladoví. Takže nejdřív všichni na večeři! A i když se pan Grosman procházel blízko příletových přepážek, Patrik i při jídle bedlivě sledoval hlášení letištního rozhlasu. Nechtěl tátu zmeškat! Konečně na tabuli naskočila linka, na kterou čekal! Všichni jsme se tlačili, abychom ho zahlédli mezi prvními. Ale v zástupu cestujících se objevil nejdřív můj švagr Viktor. Taky nás spatřil a zamával nám. Luboš stále nepřicházel. Zneklidněla jsem možná víc než děti. Okamžitě, jakmile Viktor prošel celním prostorem, jsem k němu vyhrkla: - Kde je Luboš?! Stalo se mu něco…?!!! Plaše předal kufry nejprve svému otci a teprve pak mi vysvětloval: - Luboš tam musel ještě zůstat, potřebujeme projednat ještě nějaké věci na naší ambasádě. Kupujeme ta menší penzion, Martino!!! řekl chvástavě a přátelsky mě vzal za rameno. Nervózně jsem jeho ruku setřásla. Celý ten jejich penzion mi mohl být ukradený! Chtěla jsem tedy konečně mít už zase svého muže! – Kdy se tedy vrátí?! - V neděli… zase v tuhle dobu! prozradil mi švagr. - Až v neděli…?! zafňukala zklamaně Denisa. A Patrik se k ní smutně přidal: - Tohle nám dělat neměl! Bylo mi dětí líto, tolik se na tátu těšily. Přitiskla jsem Patrika k sobě a řekla, asi ne zrovna povzbudivě: - Ne, to nám dělat opravdu neměl! A všichni tři jsme zamířili k parkovišti. Cestou domů jsem se děti ani nepokoušela utěšovat obvyklými frázemi, že do neděle už vlastně zbývá pár dní a že dárky pro ně budou určitě velkolepé! Byla jsem na Luboše velice nazlobená, že se nechal, jako obvykle, Viktorem přemluvit, aby vyřídil administrativní záležitosti s blbým penzionem! Klidně tam přece mohl zůstat on! Na něho se doma možná ani nikdo netěší! Hned ráno jsem mu zavolala do kanceláře a požádala ho, a byl to spíš rozkaz!, aby v neděli zajel pro mého manžela sám. Viktor kupodivu nic nenamítal. Přivezl Luboše pozdě v noci. Děti na ně čekaly, převlečeny už do pyžam! – Proč nespíte?! Ptal se jich milovaný tatínek. - Těšíme se, až nám budeš vypravovat o Kostarice! pravila Denisa a přisedla si do jeho blízkosti. - Ne, běžte spát, všechno vám povím, až se vyspím, zítra nebo tak! - A taky ti chceme pomoct vybalovat kufry nabízel se Patrik. - Na ty je čas…! Denisa ke mně vyslala nechápavý pohled. Proto jsem řekla: - Ale ne na dárečky! - Na dárečky? protáhl překvapeně tvář Luboš. – Ale ty vám přece koupila máma v New Yorku! - Jenže strejda Viktor svým klukům přivezl indiánské klobouky! připomněl mu syn. - A tetě zázračnou pleťovou masku! řekla Denisa. Můj muž se na mne zahanbeně zadíval a pak vše shrnul do jedné, pro naše děti těžko přijatelné věty: - Tak tam měl asi víc času než já! Patrik bojoval dál: - Jenže tys tam byl zase o tři dny déle! - No tak jim strejda nějaký krám prostě koupil! A já v tom spěchu zapomněl! A teď mi dejte laskavě všichni pokoj, chci se vyspat! Ukončil pro něho nepříjemný rozhovor a zamířil do koupelny. - Běžte spát! pobídla jsem jemně děti. – Táta vám něco přiveze podruhé! - Podruhé já od něho už nic nechci! prohlásila rozhodně Denisa. Patrik se k ní solidárně přidal: - A já taky ne! Zavedla jsem je do dětského pokoje, řekla láskyplně dobrou noc! zhasla a šla za Lubošem do ložnice. Ležel už v posteli a předstíral, že tvrdě spí. Nebaštila jsem mu to! Ulehla jsem vedle něho, přetáhla přes sebe přikrývku a vytkla mu: - Něco jsi jim snad mohl koupit! Byly moc zklamané. Patrik měl dokonce v očích slzy…! - Prosím tě, aspoň ty mi dej pokoj! okřikl mě rozezleně. Dotklo se mě, s jakým tónem se mnou po delším odloučení mluví, a velice odměřeně jsem mu odsekla: - Jak si pán přeje!!! Po takové odpovědi by se mě dříve pokaždé pokusil osvědčeným způsobem udobřit. Tentokrát ho to vůbec nenapadlo! Pokračování... |
Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Jan Filip |
Stanislav Rudolf: MOJE PALIČATÉ IQ, vydáno ve vydavatelství Adonai, s.r.o, 2004 |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 10. 05. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
Ladislav Gerendáš | |
Josef Fousek | |
Zdeněk Pošíval | |
Ondřej Suchý | |
Milan Markovič | |
Rudolf Křesťan | |
Jitka Molavcová | |
Vladimír Just |