Stanislav Rudolf: Až co máma řekne!
Rubrika: Literatura – Fejetony
| Až co máma řekne! Tak tuhle odpověď, milí čtenáři, stejně jako já, jistě znáte. Slýchávali jsme ji a také používali v dětství. Mám pocit, že v tom věku byla ještě omluvitelná naší nesamostatností. Bohužel ji slyším velice často od svých značně dospělých kamarádů a přátel i nyní, třebaže pod pojmem máma, mají na mysli svou milovanou manželku. Ano, zaslechnu-li tuto větu – trpím. A přemýšlím, do jakého područí se někteří muži v manželství dostávají, jak se jim svoboděnka svoboda den ode dne vzdaluje. Dovolte několik průkazných příkladů! Třeba jsem potkal jednoho ze svých nejlepších kamarádů – Petra, a mimochodem si všiml, že si nese v ruce svinutý katalog jedné naší úspěšné cestovní kanceláře. Kývl jsem bradou tím směrem a zeptal se: “Tak už se chystáte na dovolenou?“ „Jo!“ potvrdil ochotně. „A kam to letos bude?!“ „Nevím ještě. Až co máma řekne!“ „Ale tys chtěl vždycky…!“ namítl jsem v dobrém úmyslu připomenout mu, že jeho snem bylo už od studentských let vždycky Řecko. Ne, vzdal jsem to. Péťa se totiž projevuje dost často jako slaboch. Jarda není lepší. Upřímně jsem ho litoval, když jsem se dozvěděl, že měl menší bouračku. Protože už ale jeho auto bylo staré, shodl se s lidmi v autoservisu, že by nemělo cenu je opravovat. „Takže si koupíš nové?“ „No jasně…!“ potvrdil mi můj odhad. „A jaká to bude značka?“ vyzvídal jsem a vyjmenoval jsem jich přibližně deset, u nichž bych při zakoupení určitě nezaváhal. Například mně by se nejvíc líbil nějaký ten teréňák. „Tak tohle není moje věc!“ usmál se Jarda. “Počkám, až co máma řekne!“ Srabík!!! Není schopen prosadit si doma svůj naprosto bezkonfliktní názor. Ale to je ještě začátečník, srovnávám-li ho s Adou. Ten je mezi námi známý jako perfektní hypouš. Tedy začínající hypochondr. Přijde-li k nám na návštěvu, jeho první otázka zní: "Tak jaké bereš prášky?! Já…" - a už jede! Algifen, Biseptol, Celaskon, Dolzin, Eurinol, Febichol, Guttalax, Hydrokortizon… Uregit, Voltaren, Zirtek! Fu!!! Posledně však došlo ke změně. Žádné tabletky, žádné kapičky, ani masti na bolesti. Ada měl čerstvě za sebou prohlídku na urologickém oddělení naší nemocnice. Po důkladném vyšetření močového ústrojí mu pan doktor doporučil operaci prostaty. „Půjdeš?“ zeptal jsem se opatrně s tajenou hrůzou. Ada pokrčil rameny a pak přiznal: “Nevím. Až co máma řekne!“ Jeho odpověď mi vzala dech. Takže i v těchto superdiskretních situacích by měla rozhodnout jeho manželka?! Toho večera už do mě nic nebylo. Přemýšlel jsem o slabosti mužské populace i o tom, jaké možnosti nevědomky dáváme zarytým feministkám, které si v médiích neustále na nás stěžují, že jim nedáváme možnost uplatnit se jako zedničky, lešenářky, požárnice, popelářky, traktoristky nebo jateční řeznice, a tím už po staletí stavíme zeď jejich životní kariéře, takže na ně zbývají jen podřadnější profese. Nejčastěji jmenují sekretářky, učitelky, ekonomky, lékařky, právničky. Něco takového přece my, muži, nemůžeme dál připustit. Chlapi, braňte se přece! Buďte jako já! Dokažte všichni, že jsme to my, kdo musí být pánem tvorstva! Snad tahle moje výzva u těch slabších mužských povah zabere! Tak - a tímto zvoláním mohu svůj dnešní fejeton ukončit. Ještě ho dám ale přečíst své ženě. Ono totiž vždycky nakonec záleží na tom, co Jaruška řekne. Ale když proti němu nebude mít námitky, pošlu ho okamžitě e-mailem na stránky svých oblíbených Pozitivních novin.  |
| OHLASY NA ČLÁNEK |
| Vážený pane Stanislave, |
Grafika © Pavel Loužecký
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 20. 11. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Josef Fousek |
 |
Rudolf Křesťan |
 |
Stanislav Motl |
 |
Jiří Suchý |
 |
Ladislav Gerendáš |
 |
Ondřej Suchý |
 |
Milan Lasica |
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |