Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (7)

Rubrika: Literatura – Na pokračování

MOJE PALIČATÉ  IQ  (7)

Ten den začínal jako obvykle. Když jsme po ránu zdolaly obvyklé práce, vyrazily jsme s Deniskou do města. V kočárku už seděla sama, pozorovala auta, lidi v ulici, jíž jsme projížděly, a roztomile si přitom broukala. Než jsme dospěly na náměstí, zastavilo nás několik starších žen, známých naší rodiny, které se rozplývaly nad tím, jak roztomilou mám holčičku. Věděla jsem, že takové věci určitě říkají i jiným maminkám, přesto mě jejich chvála těšila. Na rozdíl od ostatních dětí byla moje Deniska skutečně mimořádně krásná.
Když jsme obstaraly nezbytné nákupy, zamířily jsme přes parkoviště k budově spořitelny. Mohly jsme jít pochopitelně po chodníku, ale mám už ve zvyku, že když se mi nabízí součet dvou odvěsen, zvolím raději přeponu. Slalom mezi zaparkovanými auty nebyl právě ideální, kočárek i s Deniskou nadskakoval na každém metru. Najednou jsem zaslechla volat své jméno. Otočila jsem se a spatřila, jak od volantu černé šestsettrojky vystupuje Luboš! Nemohla jsem se mýlit, byl to on!!! Roztřásly se mi nohy a navíc mi někdo sevřel hrdlo, nemohla jsem polykat.
Luboš šel k nám, usmíval se a pohazoval si v dlani klíčky od auta. – Ahoj! pozdravil mě nejistě.
Ovládla jsem se už, nohy i hlas mě už poslouchaly natolik, že jsem mu mohla odpovědět.
Dost dlouhou dobu si nás zvídavě prohlížel. Mne, kočárek a také Denisku, která právě hryzala gumového medvídka. Od ní zvedl pohled ke mně. – Jak se máš? zeptal se a pořád se křečovitě usmíval.
- Já? řekla jsem, jako bych mu chtěla naznačit, že v mém případě je možná pouze jedna odpověď: - Dobře...!
Opravdu jsem si nemohla stěžovat. Do práce jsem nechodila, starala jsem se o Denisku a o domácnost. Než jsem se vrátila z nemocnice domů, stačili rodiče náš malý byt důkladně přeorganizovat. Ložnice odteďka patřila mně a Denisce, rodičům musel stačit obývací pokoj. Nejhůře dopadla Simona. Musela spát na gauči v kuchyni. Nebylo dne, aby mi nevyčetla, že je to především ona, kdo trpí za mé předcházející sexuální výstřelky. Všichni jsme ji utěšovali, že se jistě brzy provdá za nějakého pracháče, s kterým bude obývat nejméně vilu. Simona musela svou neutěšenou situaci skutečně řešit buď dědictvím po dosud neznámém strýčkovi v Americe nebo svatbou. Třebaže se vyučila kadeřnicí, do práce v tomto oboru nenastoupila. Výrok: "Nejsem máklá, abych se celej život hrabala lidem v zavšivenejch vlasech!" určoval náplň jejích dnů. Protože tehdy někde zaměstnána být musela, nastoupila v místním kině jako uvaděčka. Kino hrálo pouze čtyřikrát týdně, čemuž odpovídala i výše její mzdy. Rodiče s ní však nic nesvedli, byť jí skoro každodenně domlouvali, přesvědčovali ji a hádali se s ní. Když se jim podařilo dceru ve slovní přestřelce zatlačit ke zdi, vytáhla svou největší zbraň: prohlásila, že pokud jí nedají pokoj, uteče do ciziny! Naši okamžitě zmlkli, věděli dobře, že je toho Simona schopná. Ze svých dcer byli asi dost nešťastní, o to víc přilnuli k Denisce. Stala se jejich zlatíčkem, potěšením, radostí. A tak už od prvních dnů, kdy ji měli doma, krásně ji rozmazlovali. Ke mně se chovali velice ohleduplně, málokdy mi už máma připomněla, jak by to bylo hezké, kdyby si kromě dědečka hrál s Deniskou i její tatínek!
Ne, nic jsem tenkrát Lubošovi nenalhávala. Opravdu jsem mu mohla klidně otázku vrátit: - A ty?!
- Ujde to...! řekl, ale zas nevěděl rozpaky jak dál.
Pomohla jsem mu tedy: - To je tvůj auťák?!
Ohlédl se přes rameno na šestsettrojku, z které vystoupil, a se shovívavým smíchem mi objasnil: - Ten je služební. Čekám tu na šéfa...!
Zpozorněla jsem. – Ty někde děláš?
- Jo, tady u vás v Multiplexu...!
- Jak to, že mi táta nic neřekl?! divila jsem se. Pracoval ve stejné továrně.
- Jsem tam teprve první týden!
- To znamená, žes nechal vejšky...?!
Sklonil hlavu a soustředil svůj zrak na svazek klíčů, s nímž si neustále pohrával. – Nešlo mi to, víš přece, že už jsem měl problémy loni. A tak jsem raději z fakulty odešel. Sháněl jsem místo, chtěl jsem dělat v konstrukční kanceláři, ale ředitel Multiplexu hledal pro sebe řidiče, chtěl někoho s maturitou, nevím proč, a nakonec si vybral mne. Tak už druhý týden dělám panského kočího! Teď se teprve na mne Luboš znovu usmál.
- Co tomu říká maminka?
- Odnesla to, chudinka, několika srdečními záchvaty, ale už si, myslím, zvykla!
Vzpomněla jsem si na agrumenty, kterými synáčka vyzbrojila, když si měl brát před časem holku, která s ním čekala dítě. Nemělo ale význam všechno to teď Lubošovi předhazovat. Taky si asi něco prožil, když pro špatný prospěch odcházel z vysoké školy.
Denisku přestal mezitím medvídek bavit a vyhodila ho z kočárku. Luboš se pro něj ohnul a znovu jí ho podal. – Deniska je asi pěkné číslo, co?! podotkl.
Měla jsem pocit, že jsem se snad přeslechla. Cože?! On zná jméno mé dcery?!!! Zeptala jsem se, kdo mu to prozradil.
- Jedna paní u nás v garáži se zná s vaší mámou! Vybralas jí hezké jméno! vyjádřil se uznale. – Taky se mi líbí...!
- Do toho snad tobě nic není! vyjela jsem na něho vztekle a opřela se do kočárku. Nemínila jsem se znovu zabývat našimi vztahy, znovu jitřit dosud nezahojené rány na mé duši. Chtěla jsem odjet, skončit rozhovor, na jehož konci mohla číhat docela klidně nová hádka, ale on mě zadržel a řekl: - Je taky moje...!
Setřásla jsem jeho ruku ze své a vlepila mu nelítostně: - Tak na to jsi měl, milej Lubošku, přijít o něco dřív! Teď už je pozdě!
- Není... stejně budu jednou jejím tátou! Já tě totiž pořád miluju, Martino, slyšíš...?! volal přes střechy parkujících aut za mnou. A bylo mu lhostejné, že se po nás lidé ohlížejí.
Vrátila jsem se domů velice rozrušená. Při práci mi všechno padalo z ruky. Dokonce jsem podrážděně okřikla i Denisku, když mi sáhla ručičkou při krmení do talíře. Stále jsem myslela na setkání s Lubošem. A byť jsem se ho v duchu snažila sebevíc očerňovat, cítila jsem, jak mě znovu těma svýma modrýma, provinilýma očima přitahuje.
Druhý den odpoledne na mne čekal poblíž našeho domu.
- Co tady děláš? zeptala jsem se překvapeně. Současně jsem se ohlédla, nevidí-li nás spolu naše máma nebo sousedky z domu.
- Půjdu s vámi, mám čas...! oznámil naprosto samozřejmě.
Nedokázala jsem doprovod odmítnout. Luboš se tedy vedle mne zařadil za kočárek.
Pokud nebyl někde na služební cestě, staly se naše společné vycházky po městě a do okolí města v následujících dnech samozřejmostí. Dokonce jsem se přistihla, že už ho nedočkavě vyhlížím, zda nás nečeká. Také jsem se rozhodla nevracet se už k našemu rozchodu. Snad proto se pokaždé se mnou normálně bavil. Stejně tak se choval i k Denisce. Když jsme třeba seděli v aleji na lavičce, brával ji z kočárku, zvedal vysoko nad hlavu, škádlil ji a kočkoval se s ní jako opravdový táta. A Deniska se přitom hlasitě smála, natahovala ruce a chtěla ještě, ještě...
Jednou se na ni zkoumavě zadíval a pak se mě zeptal: - Nemyslíš, že je celá po mně?! Ten nos, oči... podívej, tu pihu na tváři má na stejném místě jako já.
- Nech toho...! odbyla jsem ho mrzutě. Ani trochu jsem neměla chuť náš dřívější problém rozebírat.
Luboš tedy zmlkl. Pak sebral ze země suchou větévku, a lámaje ji mezi prsty, zeptal se mě: - Byla bys teď proti tomu, kdybychom se vzali?
Přiznávám, že mě jeho návrh značně ohromil. Zatvářila jsem se asi dost vyděšeně, protože okamžitě dodal:
- Počkej, uklidni se, nemyslím hned zítra. Ale pokud bys proti tomu nebyla, myslím, že bychom měli stihnout svatbu do Vánoc!
Byla to vlastně velice seriózní nabídka. Ale ze všeho nejvíc jsem musela znát odpověď na otázku: Co tomu řekne tvoje maminka?
Okamžitě jsem mu ji položila.
Krásně se usmál a prozradil mi, že maminka přece dávno ví, že Deniska je jeho!
Přesto jsem namítla: - Nevím, rozmyslím si to ještě!
Dokonce i s touhle možná malou nadějí byl spokojen.
Přibližně za dva týdny už o našich vycházkách naše máma věděla. Pro drbny z Hradiště a okolí byla naše setkání vítanou záminkou ihned rozeznít tamtamy. Podala si mě hned, jakmile se k ní zpráva dostala. – To se chceš znovu s tím klukem tahat?! vyjela na mne.
Přebalovala jsem právě na gauči Denisku. Usmívajíc se na ni, odpověděla jsem mámě naprosto klidně: - Proč tahat? Luboš si mne vezme!
Pro naši maminku to byl ovšem dost silný čaj! Nečekaná novinka ji úplně rozhodila. – Konečně si tedy všiml, že máš dítě?! řekla zkrotle, když se z otřesu vzpamatovala.
- Má Denisku docela rád!
- A to mu nevadí, žes ji měla s někým jiným...?!
- Asi ne, viď, ty moje beruško...! opusinkovala jsem svou milovanou holčičku a odnesla ji do postýlky, kterou náš táta sám vyrobil ve fabrice. Rozhodla jsem se svým rodičům po nějaký čas z taktických důvodů neprozradit, že Luboš je pravým otcem jejich vnučky.
- Takže by Denisku adaptoval?! vyzvídala dál máma.
Zafuněla jsem a s dítětem v náruči se poprvé na ni obrátila.
- Adoptoval, mami: do – do...! slyšíš?!!! zafuněla jsem zuřivě. – Adaptuje se sokolovna nebo starej barák, děti se ale A-D-O-P-T-U-J-Í!!! Navíc Luboš nemusí o žádnou adopci žádat, protože Deniska je jeho!
A bylo to venku.
Máma strnula. Když se trochu vzpamatovala, vydechla: - Co to říkáš...?!
- Že je její táta! Jednoduše jsem ti tenkrát lhala. Prostě si mě nechtěl vzít kvůli škole, chápeš?!
- A teď by se chtěl s tebou oženit?!
Přikývla jsem.
Máma zalapala po dechu. – A co tvoje hrdost, Martino?! vykřikla a jako operní subreta pozvedla paže vzhůru.
- To se necháš tak ponížit?!
Jistě, také jsem o tom přemýšlela. Ale pokaždé jsem došla k závěru, který jsem teď své matce zopakovala:
- Myslím, že to bude i pro Denisku lepší, když bude mít tátu. Navíc Luboš má rád nejen ji, ale i mne!
Připomínka, že se její milované vnučce nabízí šance mít pravého otce, rozhodla. Máma už proti svatbě nic nenamítala, ale podrobila mě tak důkladnému výslechu, proti němuž by byli příslušníci Scotland Yardu pouze amatérští břídilové.
Ve středu, brzy po snídani, právě když jsem strojila Denisku, kdosi zazvonil. Vyhlédla jsem z okna a spatřila dole u hlavního vchodu do našeho domu stát černou šestsettrojku a o kousek dál Luboše. S rukama za zády mžoural očima nahoru. Věděl dobře, která okna nám patří. Když mě zahlédl, dal mi kývnutím znamení, abych seběhla dolů. Vzala jsem Denisku do náruče a výtahem sjela do přízemí. – Co tady chceš?! ptala jsem se nedůtklivě.
- Vás! zněla odpověď.
Nechápala jsem, proč mi najednou vyká, a podle toho jsem se asi tvářila. Proto k tomu hned připojil: - Tebe a Denisku! než jsem se vzpamatovala, podával mi obrovskou kytici čerstvých růží. Došlo mi, že proto až doposud skrýval ruce za zády!
- Opravdu to myslíš vážně?! řekla jsem nedůvěřivě, přebírajíc jednou rukou tu rudou krásu. Můj nos zaznamenal jemnou vůni. Denisce se květiny také líbily. Ihned jedno poupátko sevřela a nemilosrdně v pěstičce rozdrtila.
- Mám ti to odpřisáhnout? zeptal se vážně Luboš. – Ještě nikdy v životě jsem...! větu nedokončil, z auta se ozvalo dvojí krátké zatroubení. Oba jsme se ohlédli. Na sedadle vedle řidiče někdo seděl. – To je můj šéf, vezu ho na Moravu, už musím...! Luboš se najednou sklonil a políbil v rychlosti mne i Denisku. – Zítra si to povíme! vykřikoval už v běhu, když se vracel zpátky do auta. Ještě než šestsettrojka nabrala na rychlosti, ještě nám stačil zamávat z okénka na rozloučenou.
První sobotu v listopadu jsme se brali.

Pokračování...

Předchozí díly najdete zde.

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Jan Filip

Stanislav Rudolf:  MOJE PALIČATÉ IQ,  vydáno ve vydavatelství Adonai, s.r.o, 2004

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 14. 12. 2008.