Stanislav Rudolf: Ráno i před večerem

Rubrika: Literatura – Fejetony

Zeptal jsem se svého bývalého posluchače z fakulty, který je teď ředitelem jedné velké střední školy, co on, jako šéf, může na svém pracovišti udělat nejhoršího. Bez zaváhání odpověděl: „Pochválit na poradě některou kolegyni!“
Chápal jsem, že v našem přefeminizovaném školství by si dovolil opravdu příliš. A představil jsem si prostředí sborovny, kterou se po takovém neuváženém výroku šíří virus závisti. Neboť v našich krajinách odpouštíme ostatním všechno, jenom ne úspěch!
Pojem „nepochvala“ mě začal od té chvíle trápit.
Vzpomněl jsem si třeba na svá školní léta. V pololetí, i na konci roku, jsem letěl, ostatně jako mnoho dalších žáčků z mé třídy, den před začátkem prázdnin domů a radostně mával nad hlavou vysvědčením.
“Mám samé jedničky!“ volal jsem už od vrátek v domnění, že budou mít rodiče také velkou radost.
Maminka ode mne přebrala ten papír, přejela očima letmo sloupec čísel a vracejíc mi ho, prohlásila:
“Jo, dobrý. Můžeš za to dnes dojít králíkům na trávu! A zameť taky dvorek. Pořádně, slyšíš?!“
Pa pa pa pam…! ozval se už tenkrát ve mně onen známý akord z Bacha.
A já si sliboval, že budu lepší.
Nejspíš jsem ale takový nebyl ani jako dospělý.

Když jsem před lety pracoval v jednom dětském časopisu, přicházel jsem, jako mimopražský, obvykle první z redaktorů. U psacího stroje už drtila písmenka naše sekretářka.
„Ahoj, Libu!“ pozdravil jsem ji už ode dveří a zamířil ke svému psacímu stolu.
Libunka přestala psát, líbezně se na mne usmála, odpověděla na pozdrav, vstala ze židle a vykroužila přede mnou jakousi piruetu! Když skončila tuhle gymnastickou disciplínu, hodila směrem ke mně bradou a vyslovila jediné slovo:“No…?!“
Nechápal jsem. Odhlédl jsem od svých papírů a zeptal věcně:“Co: NO?!“
„Ty sis ničeho nevšiml?! zavlnila se znovu, ale už ne tak výbojně.
Zavrtěl jsem hlavou.
Libunka skoro zoufale vykřikla:“Ty opravdu nevidíš, že mám nový kostýmek?!!!“
„Jo?“ vyjádřil jsem asi dost neobratně svůj údiv.
Naše sekretářka klesla zase na svou židli u psacího stroje. Než začala pokračovat v práci, pokývala hlavou a pronesla skoro plačky tato slova:“Jako bych to nevěděla. Ty přece nikdy nikomu nic nepochválíš!“
Celý pracovní den už na mne nepromluvila.
Do mne také nic nebylo. Přemýšlel, zda jsou její slova pravdivá. Zda je nevyslovila jenom z nějaké té ženské ješitnosti.
Výsledek byl smutný: Libunka má pravdu. Kromě jídla, které mi doma moje žena uvaří, nepochválím nikomu nic…!
Tehdy jsem se rozhodl, že se musím změnit!
A opravdu tento svůj záměr dodržuji. Chválím, jak jen mohu, jak jen mám příležitost, třebaže mi to mé okolí zas tak často nevrací!
Už dokonce nechválím jenom madridskou polévku, kterou míváme doma o víkendu, kuřecí omáčku s italskými špagetami a tvarohový koláč ale chválím sousedům zarostlé zahrádky, jejich manželkám plastiku, kterou zřejmě nedávno podstoupily, písničky, které skřehotají jejich děti připravující se na profesní dráhu superstar, a dokonce i kouzelnou češtinu, kterou si nás hýčkají v televizi různí ti jazykoví kouzelníci.
Chválím – a je mi báječně.
Všem vám doporučuji: zkuste to také! Můžete začít třeba hned teď. Například tenhle fejeton není zas tak špatný, co? 

OHLASY NA ČLÁNEK

Vážený pane Rudolfe,
ten fejeton je opravdu bááááááječný :-)))) Ale vážně. Přesně na toto téma jsem už několikrát přemýšlel, že i já sám mám při chválení značné prodlevy, neřku-li závažné výpadky. A přitom pochvala nic nestojí, jen si uvědomit, že ji máme v daný okamžik udělit.
Dokonce jsem si mnohokrát ověřil, že v zaměstnání udělá od srdce míněná pochvala mnohem víc "práce", než sebevětší finanční odměna. Proč? To je prosté. Protože hřeje u srdce; kam žádné peníze nedosáhnou.
A když zahřeje taková pochvala párkrát do měsíce či do týdne, pak se člověku moc krásně žije.
Proto více takových bááááječných fejetonů, které nám připomínají malé, ale o to vzácnější pravdy a životní poznání. Díky za ně.
Pavel Loužecký 


www.stanislav-rudolf.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 20. 10. 2010.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.