Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (23)
Slunce v ten den 9. září 2001, neskrblilo. Myslel jsem na vnuka Pepíčka, měl dnes narozeniny. Čtrnáct let. Tam někde tisíce kilometrů od řeky Delaware, do které se vpíjelo slunce, v Rozdělově, seděli asi u dortu, pili kokakolu a možná, že si vzpomněli na dědečka s toulavými botami. Mlčeli jsme s tichou nostalgií na hřbitůvku u pomníčku Zane Greye. Hltal jsem v mládí jeho dobrodružné romány, v době, kdy na našich hranicích vybavených ostnatým drátem bděla bdělá pohraniční stráž.
Ivan Kolařík: O lásce k umění - Však ten talent máš po mně!
Již v útlém dětství jsem projevoval lásku k poetickým říkánkám. Nedlouho potom, co jsem začal trochu mluvit, oslňoval jsem rodiče takovými básnickými výroky jako například „Pan farář má vrabce v kapse” nebo „Hajný v lese usnul, někdo mu ho utnul.” Rodiče však byli mými schopnostmi nadšeni podstatně méně, když po mém hlasitém zadeklamování této slovní hříčky se z mlází z čista jasna objevil hajnej jako hrom, který nám bujaře dal na vědomí, že ani v lese neusnul, a že mu ho ani nikdo neutnul.
Michal Dlouhý: Četnické kuchařky a posluhovačky
Kapitolou samou pro sebe byly četnické kuchařky. Četnická správa vědoma si rčení, že hladový četník nic nevypátrá, podrobně upravila v kasárním předpise stravování příslušníků četnického sboru. Výkonní četníci se stravovali na vlastní útraty buď mimo kasárny, nebo společně v kasárnách. Za účelem společného stravování měla být vyčleněna zvláštní místnost, v níž si jeho účastníci sami spravovali kuchyni a měli o tom vést záznamy o příjmech a vydáních.
Dobromila Lebrová: Sedmdesáté narozeniny zpěvačky Evy Pilarové
Redakce Pozitivních novin Vám, vážená paní Pilarová, přeje hodně zdraví, hodně zdraví i všem Vašim drahým. Dále Vám přeje hodně pohody, spoustu krásných chvil, vždy příjemně naladěné obecenstvo, ať už na koncertech nebo na výstavách, spokojené čtenáře Vašich knih a hodně sil a radostí z dalších činností, které přinášejí potěšení Vám i všem, kteří se jich jakkoliv zúčastní.
Ivan Rössler: Jak jsem Josefu Sukovi přinesl jeho dědečka
"Když tuto řeč dědeček pronášel, tak mi byly tři roky. Já sám jsem žil skutečně s rodiči v krásné vesničce, která se jmenuje Křečovice, kde se dědeček narodil. Mám na něj - bohužel - jen matné vzpomínky, protože zemřel, když mi bylo pět let. Pamatuji se na něho jen z doby prázdnin, když měl dovolenou a přijel za námi do Křečovic.
Jana Stuchlíková: Kouzlo
Napadla mě taková čistě teoretická otázka. Chtěla bych znát kouzlo, které dokáže cokoli, nač si jen vzpomenu? Odpověď přišla vzápětí. NE. Ne, protože pro svůj pocit radosti bych potřebovala stále větší a větší důvod, až by tento dosáhl absolutních rozměrů a já už bych si radost nedokázala prožít.
Ondřej Suchý: HOVORY S JIŘÍM MENZELEM (3)
Chaplin mě ovlivnil víc než jako filmaře. On jako filmař vlastně nijak zvlášť vynalézavý nebyl, jenomže měl velký dar vyprávění. A pak hlavně to, co jsem nakonec měl rád i u jiných tvůrců (Renoir, Duvivier, Camé, italští komediografové) a co ho vyvyšuje nad ostatní filmové klauny: On mi sdělil, že film, stejně jako literatura, může obsahovat - soucit.
Smírčí kříž na Kaňku je záhadný
Smírčí kříže jsou středověké památky, vytesané obyčejně z velkého kusu žuly. Patrně připomínají místo, kde došlo k hrdelnímu zločinu, místo, které se stalo součástí pokání. Zločinec musel vytesat a postavit kamenný kříž ...
Jaroslava Volf: Už chtějí ten článek, pane Čapku... (9)
Přes 70 let nás dělí od napsání Čapkova textu. Leccos se opakuje, leccos má stále svůj nesplácený dluh - dnes bychom tomu řekli „česky jadrně“, že nám schází „self-promotion“, tedy nejen umění a snaha poukazovat na naše reálné přednosti (na rozdíl od reklam, kde o realitu až tak moc nejde, podobně jako v případě propagandy), ale také schází vůle k takovým krokům.
Stanislav Moc: Jiřík
Jiřík měl mnohem větší štěstí. Jeho nová přítelkyně Julie v TAB (sázková společnost) pracovala, a tak se občas stalo, že mu zavolala a dala tip. Dělala to, když si u ní nějaký sázkový odborník vsadil větší sumu peněz. Bohužel, opravdoví sázkaři sázejí většinou na poslední chvíli a než Jiřík nebo já dojel do sázkové kanceláře TAB v naší čtvrti, tak koně už dávno doběhli a my utřeli hubu.
Egon Wiener: Pionýrské tábory | Popice u Znojma | Slavní a velcí – Liaz
Průšvih. Mně se na nich líbilo. Samozřejmě, až na maličkosti. Vím, že i z pozdějších skautských táborů se vraceli jedinci, kteří si řekli „jednou a dost“. Asi jsem trochu od malička retardován, ale mě moji pionýrští vedoucí připravili program, který naplnil mou dětskou duši, která se těšila a hřála z cvrkotu kolem mého stanu, v kuchyni při jídle, na výletech, při bojových hrách, při vztyčování vlajky, rozdělování pošty.
Anastázia Mahovská: Pamatuji časy, když dávaly se klíče pod rohožku.
Vajíčko sa však bez múky pripaľovalo, a tak málo prepečené mäsko naskladala mama do pekáča na slaninku a všetko poprekladala krúžkami cibule. V pekáči sa potom rezne dopiekli domäkučka, až sa rozplývali na jazyku. Boli krehké ako torta, a preto sa ešte dozdobovali šľahačkou a susedia po tej vôni zo slaninky behali do krčmy ešte častejšie s džbánom pre pivo, ako tomu bývalo obvykle.
Zdeněk Horenský: O Františku Pivodovi
František Pivoda je pojmem historie hudby Rakouska-Uherska. Narodil se 19.10.1824 v Žeravicích. Když mu byl jeden rok, odstěhovala se rodina Pivodova do Koryčan, kde jeho otec pracoval jako strojník na velkostatku. František tam vyrůstal do svých deseti let, kdy mu zemřela maminka. Po její smrti si ho vzal k sobě jeho starší bratr Kašpar, který v té době působil jako učitel v Bučovicích. Také František se měl stát učitelem. Nejprve studoval na gymnáziu, později na učitelském ústavu v Brně.
Luděk Ťopka: Dobrodružství s převaděči
Ke státní hranici to již nebylo ani kilometr, a jak jsem se právě chtěl obrátit k domovu, uslyšel jsem za sebou zvuk motoru a vedle mne zastavil postarší mercedes a z okénka řidiče se ozvalo: „Herr, wie weit nach Weiden?“ Vidím, že vůz má slovenskou espézetku, a tak povídám: „Proč se ptáte německy? Tady jste ještě v Čechách a do žádného Weidenu se tudy nedostanete.
strana 1 / 419