Ondřej Suchý: Z jídelníčku klaunů a komiků (41) Alan Alda
Vaření, jídlo a víno (Cooking, Food & Wine) – tak se jmenuje knížka kuchařských receptů, kterou vydal v roce 2011 americký herec a hvězda i u nás populárního televizního seriálu M*A*S*H. Alan Alda ve spolupráci se Silvií Lehrer. Svého času prý prohlásil, že ho při jeho návštěvě České republiky nadchla naše kuchyně a že prý zatím nic lepšího než naši pečenou kachnu se zelím a knedlíky, zapíjenou naším pivem, ve světě dosud nejedl.
Rut Kolínská - Zdeněk Pošíval: Žena Evropy
Když byla Rut Kolínská v dánské Kodani jmenována ŽENOU EVROPY, pocítil jsem na jedné straně nesmírnou radost a hrdost, na druhé straně mě zaplavilo rozčarování, že taková pro národ ohromující zpráva proběhla v tisku bez náležitého ohlasu. Soudím tak i podle toho, že o české ŽENĚ EVROPY ví jen málo tuzemských lidí a dost dobře nechápu, proč v nesporně pozoruhodném případě setrvala většina tisku v mlčení.
Eduard Světlík: Hokejová reminiscence / Co si myslí kůň?
Byl jsem tehdy ředitelem závodního klubu a naše dechová hudba měla družbu nejen s některými dechovkami ve východním bloku, ale i s jednou rakouskou z Purkersdorfu, kousek od Vídně. Srpnové události předchozího roku mezinárodní styky zkomplikovaly, ale dosud nezhatily. Proto jsme v březnu jeli do Vídně domluvit podrobnosti výměnného zájezdu.
Eva Vlachová: Sedím v parku na Míráku
Sedím v parku na Míráku, užívám si sluníčka, vůně šeříků a relaxuju. Ne, že bych řešila něco světoborného, žádná moudra, jen tak si prostě vegetuju a je mi dobře. Na vedlejší lavičku se usadili dva pánové a je po klidu. Kdo říká, že jsme upovídané? Ti dva řeší nejdřív pracovní, pak sportovní tématiku a nakonec, jak jinak, skončí u ženských.
Pavel Vrána: Vzpomínky s vůní moře (3) Každodenní život na palubě
Život námořníka je tím nejpohodlnějším životem, jaký si vůbec dovedu představit. Je to existence tak pohodlná, že je to až nebezpečné. Pokud to člověk přežene a žije tímto životním stylem přílš dlouho, vypěstuje si návyky tak zhoubné, že potom udělá nejlíp, když zůstane u této profese už napořád. Ono je tam totiž všechno blízko, o všechno, co souvisí s běžným režimem dne se tam člověku stará někdo, kdo to má zakotveno ve svých pracovních povinnostech, takže je to tam všechno vlastně velmi jednoduché. A taková přílišná jednoduchost a pohodlnost, ta je ve svých důsledcích vždycky velmi ošidná.
Jiří Suchý: Elektrická puma (2)
Byla už tma, když s puškou na zádech, v nepřátelské uniformě a na armádním kole dojel František Bond k osamělému venkovskému domku. Zde slezl s kola a zbavil se tohoto dopravního prostředku tím, že ho spustil rumpálem do studny. Pak přistoupil ke dveřím domku a počal vyťukávat smluvené znamení.
Ivo Fencl: Z humoru pánů Leacocka a Swifta
Co je humor? O tom byly napsány knihy. Občas pramení legrace i ze zoufalství a prakticky pokaždé je to původně anarchie. Někdy anarchie nenápadná, jindy razantní. A kdo se jí bojí (děti to obvykle nejsou), neumí být ani vtipný, ale třeba Felix Holzmann či Jiří Wimmer strach neměli a smějeme se jim stále. Už slavný satirik Jonathan Swift byl takovým anarchistou a těžko by se svou letorou mohl třeba pilotovat Mig nebo dělat lodního inženýra či jakékoli úzce specializované povolání. Jednak by se Swift nudil, především by mu ale nejspíš nevěnoval dostatečnou vážnost.
Ondřej Suchý: Herečka Jana Ebertová slaví dnes devadesátku!
Půvabná septimánka Zdeňka Chalupová do níž je zamilován spolužák Jan Vaněk (Rudolf Hrušínský) v Cestě do hlubin študákovy duše (1939), Milada Švarcová, kamarádka Karly (Adiny Mandlové) v Pacientce dr. Hegla (1940) anebo Kordula, žena muzikanta Kalafuny (Ladislava Peška) v Strakonickém dudákovi (1955), to jsou tři z deseti postav, které vytvořila herečka JANA EBERTOVÁ v českých filmech. Narodila se 7. května roku 1920 a tak se právě dnes dožívá úctyhodného životního jubilea – 90 let.
Lenka a Luděk Novákovi: Srí Lanka aneb cestování s kufrem pro každého (4)
Dost bylo lenošení, pojedeme se podívat dolů na jih do Hikkaduwy. Máme pro naši zvědavost hned několik důvodů. Prý je tam hezčí moře. Pravda je, že slané kafe v Negombu bylo docela kalné od bažin kolem mangovníků (pořád bylo čistší, než naše rybníky, a taky teplejší). Dalším důvodem bylo utužování příbuzenských vztahů.
Jiří Krytinář - Milan Richtermoc: Lásce fandím nejen v máji
Jeden čas nám dělal velkou starost. Maminka povídá: „Jestli ten náš Mourek nemá nějakou nemoc. Nežere a přesto tloustne.“ Nezávisle na Mourkově tělesné konstituci vznikla v naší rodině rozepře. Maminka mě a bráchovi začala vyčítat, že jí chodíme do sklepa na smetanu. Měli jsme ve sklepě řadu krajáčů s čerstvým mlékem, na kterém se krásně usazovala smetana.
Vladimír Cícha: Květen s vůní nafty
Jsem Atlas nesoucí na ramenou obláček vzpomínky, jsem tulák Macoun bloudící ulicemi Libně, z návrší Na háječku pozoruji hořící Českomoravskou Kolben Daněk a vedle pan rada Kopáček sleduje doutnající rozvaliny vojenským dalekohledem značky Zeiss panem radou nepoužitém v bitevním poli, obzor je temně oranžový, ve vzduchu pach spálené gumy a jiných materiálů a do toho se krátce zamíchal kouř lokomotivy vlaku projíždějícího pod svahem, nejraději bych pana Kopáčka poprosil, aby mi na chvilku dalekohled půjčil, ale to už otec pravil, že je čas vrátit se domů, a tak jsem se otočil a po svahu stoupal nahoru...
Jana Pilátová: Jak Honza s prasetem chřipku léčili...
Začalo si hrát na „je mi hůř“ a když už Pepa začal ztrácet trpělivost s prasečím „skoč támhle podej tohle“, hrálo si na „je mi nejhůř, dlouho už na světě nepobudu..“. Pepa se snažil, seč mohl, ale prasečích požadavků na něj už bylo moc. Napsal tedy do místního královského plátku výzvu o pomoc. Palcovými titulky samozřejmě, aby se prasečí nemoci dostalo řádné publicity a praseti nebohého sekýrovaného Pepy pomoci.
Miroslav Sígl: Za Jirkou Štychem – Dušinkou
Lidé, kteří byli veřejně činní dlouhou dobu, ovlivňovali svým jednáním, psaním a vystupováním veřejné mínění, anebo šířili takovou či onakou náladu, by neměli zůstávat zapomenuti. Jak to však zařídit, aby tomu tak nebylo? To je zrovna případ jednoho z nás, redaktora Jiřího Štycha (1928–2011), který v Mladé frontě pracoval až do onoho roku 1950, pak ho vzali na milost Zemědělské noviny, po srpnu 1968 nemohl najít zaměstnání, fungoval v TJ Slávia Praha, kam ho doporučil jejich sponzor – náš kolega, již zmíněný Jarda Kalát.
Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (16)
Toho pána, který neustále psal do černého notýsku, jsem se zeptal až po několika letech, jestli je literát. Pousmál se, objednal si fernet, který nazýval „smuteční vodou“, upil a nadšeně se mi svěřoval. Naslouchal jsem a zapomněl, že mám být na kontrole u kardiologa v nemocnici. Ten člověk byl hodně podobný herci Bořivoji Navrátilovi, kterého mám rád.
strana 1 / 419