Danuše Markovová: Na svatého Jiří
Zřídkakdy se přihodí, že dávno zapomenutá místa dětství se před námi zničehonic rozevřou jako skála na Velký pátek a magicky nás vtáhnou do svých útrob. Jako v hypnóze zamíříme za blýskajícími se střípky hluboko do svého nitra. Rozprostřené poklady nás zlákají v odrazu lesku slunce natolik, že užasneme nad jejich podmanivě líbeznou prostotou.
Marie Zieglerová: Jen plechová bedýnka?!
V „počítačové“ škole se nás snažili přesvědčit, že máme co do činění jen s plechovou krabicí zaplněnou čipy a drátky. Že se jí nemusíme bát, že stačí jen vědět, na kterou klávesu klepnout, což se nám několik týdnů snažili vtlouct do hlavy. No a v tom to nejspíš vězí! Na kterou klávesu klepnout?! Počítač to ví zcela přesně, se mnou je to horší, a tak mi to dává pěkně najevo.
Milan Turek: O autoritě kantorů
V šesté třídě se měla psát písemka z češtiny, což pro dost žáků znamenalo pohromu a obavy z následného známkování, nebyly sice žádné obavy z domácích trestů, ale přece. Starosta třídy rezignoval a po demokratickém odhlasování se všichni před začátkem hodiny odstěhovali do kůlny na uhlí. Byla na dvoře a nikdo by netušil, že tam může zmizet celá třída. Jediný, kdo si toho všimnul, byl školník, který také učiteli češtiny schovku žáků prozradil.
Jarmila Moosová: MARTIN ŠTĚPÁNEK (1)
Vážení a milí, vzácní naši čtenáři, když jsem před časem posílala sérii otázek osobnosti z nejvýznamnějších, panu Martinu Štěpánkovi, nikdo z nás netušil, že jimi bude zaujat natolik, aby jeho odpovědi přesáhly rámec běžného rozhovoru. Logicky tedy vyplynulo, že jsme se v naší redakci rozhodli nabízet vám jeho myšlenky a slova v několika blocích na pokračování.
Prosím, pomozte jim pomáhat…!
Jsou mladí. Jsou obětaví a skromní. Neradi o sobě mluví. Ale za ně mluví jejich činy. Nezištně pomáhají těm, kdo to potřebují. Jsou tu, aby poskytli první pomoc. Jsou tady, aby zachránili lidské životy. Nejsou to hrdinové akčních filmů či seriálů.
Martina Pfeffer: Pan Hrabal by mě miloval
„To je moje, kupovat lacino krásný věci. S kazem třeba. Ale nekupte to, když je to tak výhodný!" praví ve Slavnostech sněženek pan Leli alias Jaromír Hanzlík. Pan Leli byl tak trošku můj tajný vzor, protože i já výhodně nakupuji, sbírám a kramařím. Už jako malá jsem byla označena za vetešníka. Nejraději jsem krámovala na obrovské půdě u babičky.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (17)
Protože žatecké i rakovnické chmelnice byly od Vrchlabí asi přece jen příliš daleko, poznal jsem problémy „Starců na chmelu“ až mnohem později z krásného filmu a už jako ženáč. Jakožto dítěti štěstěny se mi podařilo koncem gymplu vyhnout i věhlasným „Stavbám mládeže“. A že se prý na nich děly věci…! O některých zajímavějších brigádách se ale ještě někdy zmíním.
Jaroslav Vízner: Požádat tě o ruku mě napadlo v Thajsku (3)
Když jsem na terasu před chvílí přišel, byla tam jen jedna jediná kočička. « Co tu děláš tak brzo ráno ? Normálně jsem tu sama a ptáci..., ale když už jsi tady, tak tedy dobré ráno! » A já : « Dobré ráno, ty jsi opravdu hezká kočka a sympatická, dá se s tebou povídat ». Usadila se na stůl přede mě… třeba umí i číst?
Eliška Peroutková: Ty svatý pražský orloji
Ty svatý pražský orloji | nevěsta sněhobílá | ta svými bílými závoji | radnici pražskou zahalila | Bílá nevěsta, co se tu vdává | tiše se modlí, pokleká | Dvacátého prvního června | poctu těm padlým vzdává | Pánů dvacet sedm a jeden popravčí | začali v pět, skončili o deváté, | a český národ zbled, zbled do dějin, | krví rudou tu padl stín, strachu stín ...
Josef Fousek - V.Židek - B.Kubešová: Kolja... to neznáte mého psa! (2)
Hovory se psy zavádím často. Budu asi k smíchu, ale když vidím pejsánky uvázané u krámů a supermarketů, jak čekají zoufalí, jestli se jejich panička vrátí, uklidňuji je. Někdy mám dojem, že mi rozumí. Také říkám: „Ahoj, Strakulíne, kde jsi běhal, že paťcháš?“ Rozčiluje mne, když spatřím huňáče, který, uštvaný s jazykem u země, běží za kolem na vodítku v třicetistupňovém vedru.
Ondřej Suchý: A večer bude biograf (10)
Vraťme se nyní ještě jednou k výsledkům bruselské ankety z roku 1958. Při jejich pročítání jsme měli možnost se nepřímo seznámit s některými dalšími filmovými žánry, jako jsou například: filmové drama, film psychologický, film historický... Doplňme si nejprve vlastní představu o těchto žánrech některými jejich obecně uznávanými definicemi. Filmové encyklopedie nás poučují, že filmové drama je žánrem nejčastějším, poněvadž představuje hru ze života, hru, pojednávající o vážných lidských, mravních nebo společenských problémech.
Ivan Kolařík: Služba vlasti odrodilce
Musím se přiznat, že jsem nenapravitelný odrodilec. Chatrnou čestinu przním anglikanismy a to snad ještě více, než se dělá v Česku. A to je co říct! S manželkou konverzuji lámanou češtinou, s dětmi výhradně anglicky. Na české filmy se nemohu dívat, pakliže nejsou opatřené anglickými titulky, protože soudobé češtině zkrátka nerozumím.
Petr Dvořák – Pavel Veselý: Začínám docela slušně nestíhat, ale nestěžuji si
Ve světě české populární hudby se Petr Dvořák pohybuje už dlouho. Že jste o něm ještě neslyšeli? Možná proto, že stojí někdy nenápadně za mnohými projekty a o sobě moc nemluví. Po dlouhé době jsme měli čas udělat i tento rozhovor. Ještě Petra Dvořáka neznáte? ... V české pop music nejsi žádný nováček. Co vše máš již za sebou? Dá se říci, že od 18 let se tomuto oboru věnuji profesionálně, ať se to týká samotného hudebního vystupování nebo moderování, tak i pořádání a produkci nejrůznějších akcí. Dnes mi je 27, takže za tu 9letou dobu se toho stihlo opravdu, ale opravdu hodně.
Luděk Ťopka: Konec myslivce
Těsně před odjezdem otevřel dveře kupé muž, tak asi šedesátiletý, o francouzských holích a s batůžkem ne zádech. Pozdravil a zeptal se zdvořile, zda může přistoupit. Po mém „Prosím, beze všeho“ poděkoval a usedl na místo naproti mně. Po chvíli se vlak rozjel, pán svlékl sako, otevřel batůžek a pustil se do jídla.
strana 1 / 419