František Mendlík: Poslušně hlásím – nehoda!
Silvestr 1982. Dopravní kontrolor Zdeněk Pivarník je ve funkci sotva druhý měsíc. Je spokojen. Sám doopravdy neví, proč byl vyzvednut do tak odpovědné funkce a proč se stal přímým nadřízeným výpravčích na celé trati. Vynikal spíše neskutečnou výdrží při častých pitkách, nežli brilantní znalostí dopravních předpisů. Kdoví kterému panovníkovi se tento Bušek z Velhartic vetřel do přízně. Čo bolo, bolo. Terazky je tým dopravným kontrolórom! Faktem zůstává, že Zdenál ale nikdy nikomu neublížil.
Vladimír Vondráček: Ty naše hospůdky české … (1)
… ty jsou tak hezké ach hezké! Musím se omluvit velkému českému písničkáři Hašlerovi, že jsem si dovolit parafrázovat jeho snad nejznámější píseň. Česká hospoda je opravdu takový fenomén, že se jen sotva dá popsat. Cokoliv teď bude následovat, může být jen nesměloučký pokus vylíčit, co pro nás Čechy, Moravany a Slezany české hospůdky znamenaly, znamenají a doufejme, že stále budou znamenat!.
Vladimír Cícha: Cesta na jihozápad – vzpomínka na báječné časy (6)
27. července opouštíme Long Beach a po dálnici č.15 ujíždíme přes San Fernando do pouště Mojave k Las Vegas vzdálenému 286 mil. Znovu potkáváme klimatizované automobily se staženými okénky, vozy nedávných ročníků; mají povětšinou čísla losangeleská nebo lasvegasská a mne se občas zmocňuje neklid, způsobený pomyšlením na případný kolaps našich obyčejných, k této pouti nepříliš způsobilých vozidel. Ženě není nejlépe a než se oddává absolutní nehybnosti a zavírá oči, pokládá mi na hlavu kapesník, namočený v zásobách vody, kterou s sebou vezeme v izolované nádobě značky Coleman.
Helena Dohnalová: Děvče v kanoi (1/3) - Když ještě nebyly mobily
Hanka zrovna stála v u tramvajových dveří a chystala se vystupovat. Už přijížděli do stanice a tramvaj začala prudce brzdit. Ačkoli pevně semknula prsty kolem tyče, jen tak tak se udržela a nespadla na ženu sedící poblíž. Ale kdosi za ní neměl stejné štěstí a plnou vahou jí vrazil těžkým zavazadlem do zad.
Marta Urbanová: New York
Sedím v hale hotelu Pensylvania na rohu 7th Avenue a 33 Street na Manhattanu v srdci New Yorku. Hotel má 22 poschodí a 1700 pokojů. Když tak počítám: tři a půl tisíce postelí. Jedno naše malé město. V hale je mraveniště. Vchodové dveře se netrhnou. Dvě řady výtahů se nezastaví. Permanentně jsou všechny v provozu. Kufry všech barev a velikostí stojí na podlaze a čekají.
Ruth Hrušková: Blízká setkání jiného druhu
Byl jeden z teplejších lednových dnů, kdy teploměr ukazoval 20°C nad nulou. Obloha jak vymetená, paprsky slunce přimhuřovaly lidem oči a rychle proměňovaly sníh ve vodu. Z okapů městských domů a prodejen stékaly tenounké pramínky, které se po silnici a chodnících vlnily jako háďata, a těm, kterým zima nahlodala díry do bot, pocítili nepříjemný chlad.
Vladimír Cícha: Výběr básní ze sbírky Opus X (2)
Sbohem / kolikrát asi můžeme / překročit vlastní osud / mlhou nostalgie zahalit / svou minulost / svědomí nahradit / vírou v logiku věcí / a možnost stát se / svého štěstí strůjcem? / když se mě v letadle / (zaoceánském jumbo jetu) / letušky vlídně ptaly: / -how are you?- / odpověděl jsem tiše: / -děkuji, dobře ...- /
Josef Fousek: Kolonáda / Kladenské vzpomínky
Artrózové klouby zaskřípaly píseň degenerované chrupavky. Ploténky poskočily na rigolové páteři. Dopisní schránka vydala radostnou zprávu. Ano! Byl to poukaz do Karlových Varů. Vzal jsem připravený kufr s heslem 2001, dva tisíce korun českých a autobusovým expresem se vydal do města odpočinku a zdraví.
Jiří Vlastník: Tak tedy sbohem, pane Kamile
Často mi říkával, že se musí dožít 96 let. To prý už člověk může říci, že něco o světě zná. Nevím vlastně, jak došel právě k tomuto číslu, vím jen, že se mu toto přání nesplnilo. Minulý týden ke mně přiletěla přes oceán smutná zpráva, že ve středu 3. srpna 2011 americký malíř, ale srdcem navždy Čechoslovák, jak o sobě Kamil Kubík rád tvrdíval, v newyorské nemocnici zemřel. Tak na jeho počest a pro vzpomínku těm, kteří se s ním setkali, přidávám jen pár jeho úvah. Sbohem, Kamile!
Ondřej Suchý: Komici u psacího stroje (26) Dr. Jiří Červený
Tvůrce moderního českého kabaretu, literát, skladatel, konferenciér, zpěvák a „právník s kytarou“, dr. JIŘÍ ČERVENÝ (1887-1962). Lexikon české literatury jej představuje jako autora „drobných povídek, výstupů, aktovek a písní, určených většinou k provedení na kabaretní scéně; své snahy o umělecky náročnější formy kabaretu popsal ve dvou memoárových knihách“: Červená sedma (1959) a Paměti mansardy (1962).
Martha a Tena Elefteriadu: Dvojhlasně (2)
Koncem 80. let jsem si na prknech Semaforu vyzkoušela i „divadlo“. Začalo to všechno tím, když jsme usoudili, že jednu nádhernou vokální swingovou písničku, Save the bones for Henry Jones, by mohl krásně otextovat pan Suchý. Zazpívat si jeho text, který by nám napsal přímo na tělo, to byl můj velký sen. Tak jsem tu nahrávku poslala jemu, ale moc naděje jsem si nedělala.
Eva Vlachová: Esence vzpomínek
Provensálské městečko Grasse patří bezesporu k oblíbeným cílům návštěvníků Azurového pobřeží. Je kouzelné a hlavně voňavé. Jak by také ne, je sídlem společnost Fragonard, která, jak zasvěcenci dobře vědí, vyrábí parfémy. Můžete tady navštívit sídlo firmy, podívat se do muzea a seznámit se se starými i novými metodami výroby něčeho tak neuchopitelného jako je vůně.
Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (23)
Slunce v ten den 9. září 2001, neskrblilo. Myslel jsem na vnuka Pepíčka, měl dnes narozeniny. Čtrnáct let. Tam někde tisíce kilometrů od řeky Delaware, do které se vpíjelo slunce, v Rozdělově, seděli asi u dortu, pili kokakolu a možná, že si vzpomněli na dědečka s toulavými botami. Mlčeli jsme s tichou nostalgií na hřbitůvku u pomníčku Zane Greye. Hltal jsem v mládí jeho dobrodružné romány, v době, kdy na našich hranicích vybavených ostnatým drátem bděla bdělá pohraniční stráž.
Ivan Kolařík: O lásce k umění - Však ten talent máš po mně!
Již v útlém dětství jsem projevoval lásku k poetickým říkánkám. Nedlouho potom, co jsem začal trochu mluvit, oslňoval jsem rodiče takovými básnickými výroky jako například „Pan farář má vrabce v kapse” nebo „Hajný v lese usnul, někdo mu ho utnul.” Rodiče však byli mými schopnostmi nadšeni podstatně méně, když po mém hlasitém zadeklamování této slovní hříčky se z mlází z čista jasna objevil hajnej jako hrom, který nám bujaře dal na vědomí, že ani v lese neusnul, a že mu ho ani nikdo neutnul.
strana 1 / 419