Plnoletost
Člověk je tvor velice zajímavý: Když je dítětem, chtěl by být co nejdříve dospělým, aby měl výhody dospělých… Když je dospělým, chtěl by mít výhody dětí… Tak jak to tedy vlastně s těmi výhodami dospělých je?
Kouty mé hlavy
Na světě existují tisíce koutů. Některé s velkým K, například Kout na Šumavě nebo Kouty u Třebíče, ale všelijaké kouty má i každý z nás. Kouty, kam se uchyluje ve špatném stavu mysli anebo jen tak, odpočívat.
Mirka Beňovská: Cesta do New Orleans a na Floridu
Konečně se objevila tramvaj. Jsou to omšelé vozy s pákovým řízením, bez skel v přední části, silně připomínající elektriky, které u nás jezdily před válkou. Soused se se mnou hned dal do řeči. Poradil mi, kde nejlépe vystoupit, jedu-li do Francouzské čtvrti (do debaty zapojil i další cestující), abych se vyhnula ulicím, kde není hodně lidí a pak řekl, že on osobně tam nikdy nedojel, protože vždy skončí v kasinu.
Jan Waldauf: SOKOL – malé dějiny velké myšlenky (3)
Konec války, na jejíž frontách tisíce sokolů položilo život, a vznik samostatného československého státu - zhmotnělá myšlenka národní samostatnosti - daly sokolstvu novou sílu k rozmachu. Zároveň to však pro ně znamenalo mnoho povinností, protože ono jediné – cituji - „...mohlo v první popřevratové době zajistit spořádané ustavení nové státní správy a dočasně nahradit funkci policie a armády...“
Veronika Pincová: Průhonický park je na seznamu UNESCO
Počátky průhonického panství sahají do 12. století, takže kontinuální vývoj prochází devíti stoletími. Za toto období se na panství vystřídalo asi 40 soukromých šlechtických vlastníků, z nichž někteří zanechali výraznou stopu. Arnošt hrabě Silva Tarouca (1860-1936) byl posledním soukromým vlastníkem panství. Osud mu dopřál možnost nejdelšího působení v Průhonicích, celkem 51 let, které věnoval svému celoživotnímu dílu, tvorbě Průhonického parku.
Ondřej Suchý: Vzpomínka na Miroslava Horníčka
Jak psát něco nového o muži, o němž toho bylo už tolik napsáno? Snad skutečnost, že jsem byl vrstevníkem jeho syna Jana - slušného a milého kluka, který tragickou náhodou zemřel zrovna v době, kdy jeho otec natáčel s Jiřím Sovákem svůj zamilovaný televizní seriál Byli jednou dva písaři způsobila, že jsem se z určitého ostychu a smutku z této události vyhýbal našim setkáním.
Jitka Dolejšová: Norsko 2010 - Za všechno může Troll (11)
Dopoledne podnikáme túru po další části ostrova. V trávě zahlédneme šedohnědé chaluhy, ale jsou moc plaché. Svá hnízda úzkostlivě střeží a prý neváhají napadnout i člověka, pokud se cítí ohroženy. Odpoledne plujeme malou lodí Aquila kolem ostrova za pozorováním dalších ptačích obyvatel tohoto rajského ostrova. Spolu s námi jede ještě jeden Holanďan a dva mladí Rakušané.
Milan Růžička: Poněkud opožděný vzkaz do Dolních Počernic
Při povolání filmaře se člověk potká s dlouhou řadou lidí, z nichž jen někteří se mu vryjí nesmazatelně do paměti. Nezapomenutelní v mé mysli jsou dva venkované, jejichž jméno se mi nikdy nepodařilo zjistit. Setkal jsem se s nimi 23. srpna 1968 v polích na okraji Dolních Počernic u Prahy. Když naši republiku dva dny předtím obsadila vojska »spřátelených zemí« byl jsem na dovolené na Moravě. Rychle jsem se vrátil do filmového studia, kde se organizovalo natáčení.
Zdeněk Pošíval: Indiánské léto L. P. 1851
Tentokrát to bylo poprvé, kdy jsem v Kanadě neopustil aglomeraci Toronta s jeho přilehlými městy a nezamířil na venkov, natož do lákavé divoké přírody. Oproti svým obvyklým touhám jsem nenavštívil žádné z indiánských území. Asi se sluší připomenout, že Toronto je velkoměsto s téměř třemi miliony obyvateli a je obklopeno dalšími městy, například Markhamem s 300 000 obyvateli, v němž jsem letos pobýval.
František Mendlík: S časomírou za zády
Výpravčí Vojtěch Omelka žil celý život podle hodinových ručiček. Byl absolutně dochvilný a stejnou vlastnost vyžadoval i od svých bližních. Když odcházel na železniční průmyslovku do Valtic, zakoupil mu otec náramkové hodiny značky Kirovskije. S těmi kirovočkami byl na obtíž všem kamarádům. Jakoukoliv nedochvilnost komentoval a prstem vždy ťukal na zápěstí s hodinkami. Kamarádi se mu jednou pomstili.
Ondřej Suchý: Vzpomínka na zpívající princeznu
„Stáří je zlá, úskočná, nespravedlivá a krutá potvora a my s ní musíme bojovat ze všech našich sil,“ napsala před léty filmová a divadelní herečka Stella Májová. Tehdy už se ale podepisovala jako Stella Mraz a žila v kalifornském městě Fallbrooku, kam se provdala za přítele z mládí, Jaroslava-Jerryho Mráze.
Jitka Dolejšová: Setkání s kouzlem
Zákonitosti světa tomu chtějí, aby se tyto dva nesourodé páry setkaly právě pod mým oknem. Blondýna odměřeně pozdraví druhou ženu, ta pokývne hlavou, popřeje dobré jitro a usměje se. Honzík s Adamem se na sebe se zájmem podívají. A vtom se To stane. Naprosto jasně vidím modrou jiskru, která z té starší paní přeskočí na Honzíkovu maminku.
Ivo Fencl: Spiess si určitě zaslouží ohlédnutí
Zjara uplynulo už 255 roků od narození Christiana Heinricha Spiesse (1755–1799), německého to spisovatele, výstředníka a herce svázaného úzce s českou kotlinou, hlavně pak s Prahou a s Bezděkovem u Klatov, kam se někdy v jeho stopách podívejte. Spiess se narodil 4. dubna 1755 v saském Freiberku. Od mládí prý měl divadelnické sklony. Stal se kočovným hercem. Jako sedmnáctiletý přišel do Prahy.
Ivan Rössler: Na sklence červeného s Adolfem Bornem
Adolfa Borna mám rád pro jeho baculaté dámy s ještě baculatějšími klobouky, dlouhé psíky a uťápnuté pány. Pak ho mám rád, protože má rád - stejně jako já - dobré víno. Pojďme si tedy s Adolfem Bornem při sklence červeného povídat o jeho dětství (shledáte, že i v tomto tématu to víno je obsaženo). "Narodil jsem se v Českých Velenicích," začíná vyprávět Adolf Born, "což je zajímavé městečko.
strana 1 / 419