Moje první láska aneb Co způsobilo setkání s NÍM po dvaceti letech

Já a hysterická? Nikdy! Své emoce mám vždy pečlivě střežené, ven mohou vycházet jen zřídka, po jedné a pouze některé. A nejlépe beze svědků a se slzavým doprovodem.

Po setkání s NÍM však následovala emoční vzpoura. No, je pravda, že jsem byla po většinu svého života citově uzavřená (železobetonem), ale takový průlom jsem vážně nečekala!

Při citových bouřích, ve snaze ulevit sobě a zbavit se těch nejrozbouřenějších, podlehla jsem nutkání svěřit se papíru. Nápad vcelku nevinný.

A tak jsem psala (spíš "zvracela“) to, co jsem si za léta nastřádala za neproniknutelnou hradbou. Od puberty až po současnost. Jako terapii můžu vřele doporučit. Všechno, co jsem napsala, byly, právě v té chvíli, mé skutečné, léty žalářování poněkud zdeformované, pocity. Ulevilo se mi.

Jenom… jenom jsem pak neměla mačkat klávesu Odeslat. Ano, ano. Mé vyvržené emoce odcházely jako e-maily na JEHO adresu. Osudová chyba, nebo záměr? Odpověď si ponechám pro sebe.

Každopádně terapie byla o to úspěšnější. Ale ON stále mlčí. Zřejmě navždy.

A já, se smutným úsměvem, přemítám: Kdybychom se potkali až po mých emočních nevolnostech, mohlo být všechno jinak. A kdybychom se nepotkali vůbec, asi bych ,,nezvracela“ a nebyla bych tam, kde jsem teď. O krok vpředu.

Zkrátka, každý máme své ztráty a nálezy.(A já bojuji s pokušením stisknout klávesu Odeslat…)

Čínský kačer na sněhu a třicet stupňů ve stínu

"Tak tohle nebyl ten nejlepší nápad…“ říkám si polohlasem po téměř kilometru chůze. A to nás čekají další dva... My – to jsem já a psí slečna Bagetka, původem ze psího útulku. I když je pozdní odpoledne, horko a dusno jsou na hranici snesitelnosti a zmáhají hlavně ji. Alespoň mně se to tak jeví. Ona si vykračuje statečně, ale jazykem, vzhledem ke své výšce, či spíše nížce, téměř šourá v prachu polní cesty a dýchá jako těžký astmatik. "Vracet se, Bagi, nebudeme, to tě raději kus cesty ponesu. Odpočineš si a pak se vykoupeš v rybníku,“ snažím se ji povzbudit. A tak další úsek cesty funíme obě – já s Bagetou v náruči i Bageta v mé náruči.

Rybník leží asi v polovině našeho oblíbeného vycházkového okruhu a je velkou Bagetčinou radostí. ,,Kde se tu vzala ta liška?“ směje se rybář, když kolem něho rezavá fenka prosviští. Ale to už ona neslyší. Dovádí ve vodě jako znovuzrozená! Potápí se, dělá bublinky a prská vodu na všechny strany. "Ty Hastrmanko…!“ volám na ni ze břehu. Užíváme si to obě dvě.

Domů se vracíme podél potoka. Míjíme vzrostlé vrby, některé značně ohlodané od bobrů. Zdravíme souseda, který na opačném břehu porcuje silný vrbový kmen. "To je spolupráce,“ usmívám se pro sebe. Bobři strom porazili, soused si ho nařeže a odveze.

Cestu po jedné straně lemují topoly. V úžasu se zastavuji. Cesta je zasněžená! Zakláním hlavu. Aha, topoly kvetou! Velké chumáčky vaty se zvolna snášejí k zemi.

"Ty vypadáš!“ směju se Bagetce. Vata se jí lepí na mokrou srst a já si bezděčně vybavím jakousi pohádku, v níž jedna z postav spadla nejprve do medu a potom do peří.

A vzápětí se zastavuji podruhé. Pár metrů před námi si na bílém topolovém sněhu  sebevědomě vykračuje pestrobarevný kačer! Tak blízko, že nám ukazuje chodidla svých kačeřích nožek. To už stojí i Bagetka . Nechápavě se otáčí na mě a pak zpátky na kačera.

"Ten je krásný,“ vydechnu šeptem. "Tiše, ne abys ho prohnala!“ dodám vcelku zbytečně. Bagetka se z překvapení rychle vzpamatovala a prudce vyrazila kupředu. Kačer se s křikem vznesl a nabral kurz směrem k rybníku. Jenom sníh zavířil kolem.

A pak, že zázraky se nedějí.