Josef Blažek: Existuje ostrov (1)

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Vzpomínkové romaneto

Kapitola I.

Setkání v knihkupectví vrhne vypravěče do vzpomínek a tento se rozpomene na existenci tajemného ostrova.

„Je to tam!“
To zavolání ve mně vzbudilo spontánní odpor k člověku, který takto vyrušil posvátný klid místa. Nebo co to vlastně rušil? Ano, klid tu byl. Ale proč by měl být posvátný? Zrovna tady? Zrovna tady v knihkupectví? Jenom proto, že jsem ho tady sám hledal? A protože jsem ho nenacházel, nenacházel jsem odpočinutí od neustále hryzajícího a všepronikajícího neklidu, a ten neklid byl ve mně, bylo pro mě pohodlnější hledat příčinu mé nepohody mimo mě. Hledat viníka v náhodném návštěvníkovi krámu s knihami, který prostě jen našel, co hledal.
Na rozdíl ode mne.
„Je to tam!“
To nekřičí podruhé. To se mi jen ozývá v hlavě ozvěna, odrážená od lebečních kostí. Copak tu asi hledal a našel?
A co tu hledám já? V knihkupectví? Na tomto místě i na místech jiných?
Ale zvítězila obyčejná zvědavost na věci vnější nad hloubavostí nad věcmi vnitřními. Koneckonců, co tak asi můžu najít mezi věcmi vnitřními, co už jsem dávno a opakovaně nenašel dříve? Vevnitř je jen nepokoj, škubající sebou a rozdírající ložiska hodinového stroje mých útrob neomylně mířící k závěrečnému odbití konce všech časů. Prostě vevnitř je mi docela obyčejně neuroticky blbě. Ale venku, pár metrů ode mne je ten člověk.
Už nic nevolá. Rozhlíží se kolem, ale místo aby se tvářil provinile za svůj výkřik, vrhá kolem vítězné pohledy. Jako by on věděl víc než my. Drží v ruce knihu, pak se rozhodne, hlučně (schválně hlučně! vítězně hlučně!) ji sklapne a zasune zpět do regálu. Stále s tím vítězným úsměvem. Mumlá si něco. Vlasy se mu kroutí v nepořádných, mírně umaštěných pramenech, límec kabátu je posypán bílými lupy (čeho si taky nevšimnu!). Vzápětí skokem vybíhá z krámu.
Je po klidu. Beznadějně vtažen do děje kráčím jakoby náhodou k regálu, kam uložil neznámý muž knihu, ve které „to“ našel. Míjím s úlevou polici s daňovými zákony a již jsem na tom místě, kde stál on. Zeměpisné atlasy. Ale který měl v ruce? Jistě! Už vím. Žádný z těch honosných doplněných barevnými fotkami a družicovými snímky. Tento! Nový školní atlas světa je trochu vytažený z řady.
Na tvrdých hladkých deskách je nějaká grafika s obrázky cizích zemí a koláží ze starých map. Můj školní atlas světa kdysi vypadal jinak. Na deskách byla Země portrétovaná z povrchu Měsíce. A kolem ní jen temná čerň prostoru s odleskem vesmírné modři.
A já najednou vím, co tam ten neznámý našel. Vím, kterou stránku mám otevřít.
Je mi asi dvanáct let a jdeme ze školy zabraní do hovoru o posledním dílu seriálu Tajuplný ostrov, který vysílá černobílá televize. Asi někdo naznačil, že je to všechno vymyšlené, neboť jsem se rozohnil k obhajobě reálnosti Vernovy imaginace, aniž jsem tomu však v té době mohl tak říkat, zásoby cizích slov nemaje.
I tvrdil jsem (ó věčná prolhanosti budoucího intelektuála!), že máme doma knihu, kde je zapsáno autentické svědectví trosečníků zachráněných z Lincolnova ostrova. To že posloužilo jako předloha Julesi Vernovi k románu Tajuplný ostrov. Dnes bych dodal, že seriál je přísně vzato vlastně hraným dokumentem, který má jistě své nedostatky, ale v podstatném se drží reality. K potvrzení svých slov před kamarády jsem dodal, že svědectví statečných trosečníků v té době nikdo nechtěl věřit. Jako bych chtěl spolužákům naznačit: přece vy nebudete tak zpozdilí, jako lidé tenkrát!
Oni mi, myslím, přece jen moc nevěřili. Ale dostal jsem je do stavu mírného vytržení, že se mi aspoň hlasitě nevysmáli.
Už si nevzpomínám, jestli to byl Jirka nebo Kája (nejspíš Jirka, Kája chodil ze školy jinudy), kdo řekl:
„No. Nevím. Ale je pravda, že ostrov Tábor je doopravdy na mapě. V Tajuplném ostrovu se píše, že jeho druhé jméno je Maria Theresa a takový ostrov v atlase je.“
„A ten Lincolnův tam není?“
„Vole! Ten se přece potopil! Copak´s to neviděl?“
Čili měl jsem je přesně tam, kde jsem je chtěl mít. V realitě, kterou jsem imaginoval. Jenže místo abych s nimi pokračoval ve společném snění, chabě jsem se rozloučil a zkoprněle odešel domů. Ten ostrov Tabor, kde ve vyhnanství úpěl Ben Joyce, alias Tom Ayrton, ten že skutečně existuje?
Tehdy doma jsem netrpělivě otevřel atlas a hledal. Srdce se mi skoro zastavilo, když jsem ho na východ od Nového Zélandu našel. Útes Maria Theresa. Měl jsem pocit, jako bych ten ostrov sám stvořil. Jako bych stál vedle Verna, když psal Tajuplný ostrov a napovídal mu jako nějaká nehmotná chlapecká múza. Ostrov. Téměř nezřetelná tečka na mapě olemovaná dvěma nebo třemi červenými pidiobloučky značícími korálové útesy.
A vedle tečky slova „Útes Maria Theresa“.



Dvoustránka Austrálie a Oceánie se stala mou nejoblíbenější, mnohokrát otevíranou. Jen mohutně masírovaný pocit zodpovědnosti zabránil krádeži atlasu nebo jeho poškození vytržením mapy. Konečně – říkal jsem si - atlas může přestat existovat, ale ostrov, jednou již zakreslen bude vždy, bude navždy. Jak málo vědí chlapci ve dvanácti letech o trvalosti slov a věcí!
Zvláště pak chlapci vyrůstající za normalizace.
Navzdory prvomájovým průvodům a učitelce občanské nauky jsem rostl. A v domácím slohu na téma: „kdo je mým vzorem“ jsem jako jediný ze třídy neuvedl ani nikoho z rodičů, ba ani zasloužilého žijícího nebo zvěčnělého komunistu. Mým vzorem byl tenkrát hrdě vyhlášen dobrodruh a spisovatel Otakar Batlička, vypravěč příběhů a cestovatel. Učitelka nebyla ráda. Ale netrestala mě. Nebyla léta padesátá a koneckonců, učil jsem se dobře, ba i v pionýru jsem byl zahlédnut… Nebyl jsem hrdina, ale přes zoufalou nevědomost jsem vnímal šedivého molocha konformity měnícího mé vrstevníky v malé funkcionáře a potencionální špicly. Molocha ubíjejícího jinakost těch jinakých a vyzdvihující průměrnost. A přes záchvatovité pozorovatelství tohoto zoufalství a vlny následné nevolnosti byl jsem semílán tím samým mlýnem průměrných.
Snad jsem nebyl úplně semlet, aspoň si to myslím. A je-li tomu tak, mám-li pravdu, pak je to i proto, že jsem od jisté doby věděl, že existuje ostrov Maria Theresa. Obklopený mořem barvy azurového inkoustu, kterým jsem napsal svůj první a jediný nevydatelný román. Existuje ostrov, a třeba opuštěný, lze tam žít a čekat záchranu, protože tam na mě nemůžou. Existuje ostrov.
Jsou díry v neprostupných hranicích reality a já jednou propadnu. Třeba i napůl semletý. Jen když kousek zůstane. A kdybych se v té době, kdy jsem si toto vzdorovitě říkal, už nebál romantických vzletů, řekl bych: jen když si kus čistého srdce zachovám!
Snad bylo jen mé štěstí, že se Molochův mlýn rozsypal dříve, než mě zpracoval celého. Snad již jeho ozubená kola tak dokonale nedoléhala. Ale v každém případě se vidina ostrova vracela v nepravidelných intervalech. Překryta mnohými starostmi a problémy, jinými kulisami doby, ale stejná.
V každém atlase, který jsem držel v ruce, jsem vyhledával Tichomoří a pátral po tom mém útesu. Pobuřovalo mě, že ho na novějších mapách nenacházím. Jenže už si na mě nepřišli. Já věděl, že tam je. A jeho zatajování mi splývalo s mnohými jinými pravdami, které se nesměly vyslovovat a zobrazovat. Absence ostrova na mapách zvyšovala jeho důležitost. On byl. Stačilo zavřít oči a slyšel jsem šum příboje lámaného ostrými korálovými útesy a šustění palmových listů a zabubnování kokosů padajících na bílý písek pláže.
Při jednom z posledních návratů ostrova Maria Theresa do mé mysli, v době před několika málo lety, existovala již věc zvaná internet. Zadával jsem tehdy zuřivě do vyhledávače všemožné myslitelné možnosti, jak by mohl být ostrov či útes nazýván. A nic. Nesčetně odkazů na císařovnu Marii Terezii, tereziánské tolary a podobně. Ostrov nikde. Na satelitních snímcích jen pusté modré moře. Tehdy jsem si plně uvědomil, že zemřu a má smrt bude definitivní. Život byl v půli se svou poutí a já uviděl její konec, kde zdál se sedět šedivý moloch a kynout mi se slovy: „Nemusíš spěchat. Času dost!“ Navenek se nic nezměnilo.
Ale co vlastně hledám v tomto knihkupeckém krámě s novým školním atlasem v ruce?
Skoro sám se mi v rukou otevřel na dvoustránce Austrálie a Oceánie. Byl tam založený nějakou kartičkou, nešlo tedy o mystickou náhodu jako skoro ve všem ostatním v tomto příběhu.
Čekal jsem to. Věděl jsem to. Ale stejně mě to naplnilo vlnou radosti. A s trochou (to se přiznám) strojeného gesta jsem učinil zadost požadavku symetrie příběhu. Vykřikl jsem nahlas: „Je to tam!“ A vítězně jsem se rozhlédl kolem.
Zde by mohl příběh končit. Ve chvíli, kdy vybíhám z knihkupeckého krámu a pokud by šlo o absurdní příběh z rodu grotesek, přenechal bych atlas dalšímu návštěvníkovi pohoršenému mým výkřikem, a onen návštěvník krámu taky by vzkřiknul a pak vyběhl a pak další a další až by nás běžel celý zástup, celý dav.
Místo toho jsem zjistil, že jsem v krámě sám a prodavačka čeká u dveří, aby po mém odchodu zamkla krám. Tváří se trochu pobaveně, když mě nechá dojít skoro k sobě a pak ukáže prstem na podlahu za mnou: „Něco vám vypadlo, pane.“
Děkuju a zvedám ze země kartičku, pohlédnu na ni a opouštím krám s dalším bleskovým šokem. Ten modrý tisk na bílém poli vizitky dobře znám. Vím, kam mám jít.
Je to už rok… 

Pokračování za týden...

Foto © autor

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 10. 01. 2010.