Ivana Zapletalová: Setkání s legendou české jógy

Rubrika: Publicistika – Zajímavosti

První dvě setkání s legendou české jógy s PhDr. Miladou Bartoňovou
 
Když před někým z Hodslavic vzpomenete jméno Milady Bartoňové, tak jen souhlasně přikyvuje, že ji zná. Je pro zdejší vesnici pojmem. Troufám si říct, že skoro stejně tak velkým jakým je zdejší slavný rodák František Palacký.
Proto jsem velice šťastná, že jsem ji mohla dvakrát osobně u ní doma navštívit. V době mého týdenního pobytu v Hodslavicích byla vážně nemocná, a tak se nemohla cvičení jógy účastnit, i když před rokem tomu tak ještě bylo.
V požehnaném věku 91 let onemocněla chřipkou, která ji natolik oslabila, že nevstávala z lůžka. Je obdivuhodné, jak obětavě se o ni starají její dvě 84leté sestry, dvojčata, a ostatní členové jejich rodin. Člověk musí žasnout nad tím, s jakou láskou a oddaností pečují o svou sestru, v jejímž stínu celý život žily, ale kterou vždy obdivovaly. Tyto vyspělé duchovní bytosti tak žijí ve společné symbióze v pokoře a lásce. Což je až dojemně příkladné…
Vcházíme do pokoje Miládky spolu s dalšími pěti „jogínkami“ v čele s Jitkou Stehlíkovou, která je zřejmě její poslední nejbližší žákyní. Miládka spí na lůžku. Chvíli jen tak sedíme a tiše si povídáme, Miládčiny sestry jsou skvělými hostitelkami, proto nám rychle vaří čaj a nosí zákusky, potom si sednou spolu s námi.
Nikdy jsem v tomto domě, v tomto pokoji nebyla, ani jsem se nikdy předtím s Miládkou nesetkala. Chvíli spící ženu pozoruji a mám neodbytný pocit, že se spolu dávno známe.
Zanedlouho se probouzí a některé z nás jí pomáhají se posadit. Po chvíli jsem byla Miládce představena. Jitka jí říká, že jsem si moc přála ji vidět. „A tak pojď, tady za mnou“, říká mi Miládka a naznačuje, že si mám k ní sednout. Hned mě k sobě přivinula s takovou láskou, až se mi řinuly slzy po tvářích. Měla velkou radost z dalšího nového setkání i z toho, že má kolem sebe lidi, kteří ji mají rádi. Očividně v naší přítomnosti pookřála.
Setkání se odehrávalo víceméně beze slov, ale o to větší mělo sílu. Slova v takových chvílích nejsou nutná, jsou zbytečná a působí rušivě. Čas se totiž na chvíli zastavil a my jsme přebývaly v nádherné bezčasovosti.                  
Těžko se popisují pocity, kdy sedíte v cizím domě, v cizím pokoji a přesto víte, že nejste na návštěvě, víte, že jste „doma“. Opět mě zaplavoval již důvěrně známý pocit milosrdného spočinutí v nekonečné přítomnosti, který jsem zažívala u křížku.            
Miládka chtěla zpívat, ráda zpívá, a tak jsme zpívaly s ní: „Pod našimi okny teče vodička, napoj mně má milá mého koníčka…“, a bylo nám až příliš krásně, neboť z této duchovní osobnosti, z velké jogínky a duchovní učitelky i v jejím vážném stavu vyzařovala nadosobní síla, pokora, čistota, klid a vyrovnanost. A tak jsme s Miládkou seděly vedle sebe, držely se za ruce a zpívaly.
Jitka se najednou své duchovní učitelky zeptala: „Miládko, řekni nám, co máme, co musíme udělat…?“ „Musíte to všechno odevzdat.“ „Odevzdat,“ opakuje Jitka. „Ano, odevzdat…, ale to už musí udělat každý sám,“ odpověděla Miládka a stiskla mi ruku. Věděla jsem, že nám právě sdělila největší moudrost a tajemství života. Jen mlčky souhlasně přikyvuji, a i ostatní se tiše hluboce zamyslely.  
Když jsme se spolu loučily, ptala se, kdy zase přijdu. Odpověděla jsem, že brzy, že přijdu, jak nejdříve to bude možné. Dívala jsem se do jejích unavených očí a spatřila malé slzičky. I já mám na krajíčku. „My se neloučíme, já už budu stále s tebou, Miládko.“ Mlčky přikyvuje.
Na takové setkání se nezapomíná. Zasáhne nás právě v tom místě, kde se nachází naše duchovní srdce a navždy tam zůstane uchováno jako největší drahokam. Proto si těchto jedinečných okamžiků, které v běžném životě tak často neprožíváme, velmi vážím.
Měla jsem opět jedinečnou možnost naplno prožít vzácný okamžik pravdy, na chvíli zachytit samotnou podstatu života. A tou je skutečnost, že jsme všichni navždy spojeni právě onou nekonečnou a věčnou přítomností, která je tady i tam, všude okolo, ale nejvíce právě v nás samotných. Stačí jen, když si ji uvědomíme.
 
Setkání třetí a poslední
 
Zde mělo mé vyprávění o Miladě Bartoňové skončit, ale osud tomu chtěl zřejmě jinak. Asi v polovině října roku 2008 jsem se intuitivně rozhodla, že splním svůj slib a opravdu pojedu Miládku znovu navštívit. Rozhodla jsem se pro pondělí 27. 10. 2008.
Přivítala mě sice upoutaná na lůžku, ale s natáčkou ve vlasech, protože prý očekávala „vzácnou“ návštěvu, a tak chtěla být upravená. Oproti poslednímu setkání v létě byla nyní o poznání duševně čilejší. Ptala se mě, co dělám a když se dozvěděla, že jsem začala znovu pořádat večerní kurzy jógy a že je o ně velký zájem, měla z toho upřímnou radost. Pak přišlo na řadu zpívání, bez kterého si Miládka žádné setkání asi ani neuměla představit. Po dobré kávě a bábovce, kterou pro mě přichystaly Miládčiny sestry, jsem se rozhodla, že jim, a také hlavně Miládce, přečtu něco ze závěrečné práce. Byla jsem upozorněna na to, že Milada již velmi špatně slyší, že musím číst nahlas. Když jsem skončila, byla jsem pochválena a obě sestry byly očividně dojaté.
Všimla jsem si, že Miládka, která měla celou dobu zavřené oči, a vypadalo to, že spí, je najednou otevřela a já měla potřebu si k ní přisednout blíž. V očích měla slzičky.
Zeptala jsem se: „Miládko, slyšela jsi něco?“ Přikývla. „ A líbilo se ti to?“ Po mé otázce se na mě krásně usmála svými již bezzubými ústy, uchopila za ruku, po níž mě něžně a vděčně hladila, doslova si ji tiskla k tváři, jakoby se s ní chtěla laskat. Do očí mi vstoupily slzy dojetí. Opětovala jsem jí její projevy náklonnosti, když tu se najednou jakoby zamyslela a zcela jasně zformulovanou myšlenkou mi sdělila své poslání, vzkaz, který dle mého mínění nebyl adresován jen mě, ale všem, kteří mají dar a schopnosti jej naplňovat.
Když jsem odtamtud odjížděla, ani mě nenapadlo, že bych ji snad viděla již naposledy. Osm dní nato, tj. 4. 11. 2008, mi volala Jitka, že Miládku zasáhla mrtvice, následkem čehož na půl těla ochrnula a přestala mluvit. Za této situace nám všem bylo jasné, že se již chystá k odchodu. Jsem naprosto přesvědčena o tom, že mnoho jogínů a cvičenců jógy, kteří o Miládce věděli, ji ve svých meditacích posílali nejen Světlo a Lásku, ale i sílu k tomu, aby přechod na „druhý břeh“ byl pro ni co nejsnadnější. V takovém duchu jsem vedla meditaci i já se svými cvičenkami.
Mé zcela poslední setkání s PhDr. Miladou Bartoňovou proběhlo ve čtvrtek 20. 11. 2008, kdy se s ní do hodslavického evangelického kostelíka přišlo rozloučit mimo rodinných příslušníků i mnoho věrných přátel a jogínů. Zemřela 13. 11. 2008 večer ve věku 91 let v kruhu svých nejbližších, s nimiž žila ve vzájemné lásce a porozumění. O tom, jak krásnou a čistou bytostí byla, svědčí i množství květin, které ji lidé přinášeli, a je zajímavé, že květiny měly barvy převážně světlé, nejvíce to byla barva bílá, žlutá, růžová a oranžová.
A protože jsem se na pohřbu dozvěděla, že jsem byla poslední „jogínkou“, která ji zažila ještě duševně čilou, považuji za svou povinnost sdělit vám ono poslání, které mi Miládka svěřila, a opravdu myslím, že patří všem. Řekla mi: „Lidé potřebují slyšet nové krásné myšlenky, které by ještě více otevíraly jejich nitro lásce a také vyšším pravdám. Všechno si zapisuj, každá myšlenka, která ti přijde, může být pro lidi velkým darem.“
A já jen dodávám, že tím největším darem, který můžeme někomu dát, je právě dar lásky. Pokud člověk v každém okamžiku svého bytí necítí, že je někým milován, ztrácí motivaci k tomu, aby žil hodnotným a smysluplným životem. Láska je kořením života. Potřebujeme ji neustále po celý svůj život, a potřebujeme ji i v čase svého odchodu z tohoto světa, a tehdy snad nejvíce. Proto na to nezapomínejme a rozdávejme kolem sebe lásku celým svým srdcem. A vězte, že se jí tam vejde nekonečně mnoho. Není třeba nic říkat nebo dělat, někdy jen stačí, když ji z nás ostatní budou jednoduše cítit.
 
 „Život je bez začátku a bez konce. Přítomnost je jedinou věčností.
Kdo chce vědět, co se stane po smrti, ten už umírá.“
 (Krišnamurti in Polášek, Joga, s. 157.).

Copyright © z archívu Mgr. Jitky Stehlíkové

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 03. 04. 2009.