Na jaře roku 1920 vyplul z newyorského přístavu parník s neodolatelným názvem AQUITANIA.
Mezi pasažéry byli i můj děda Knapek s chotí Rozálií a dvěma dcerami – malými děvčátky. Tomu mladšímu, mé mamince, dali jméno Vlasta, protože často se jim v Americe stýskalo po staré vlasti.
Nejtěžší lodní kufr, s nímž se vraceli zpátky do Europe, byl plný books and magazines: anglických, německých, českých.
V Hamburku měli čtyři pořízci co dělat, aby ten lodňák naložili do vagonu, v Praze chtěli nosiči za jeho překládku zlodějský peníz a ve Zlíně, který zvolil děda kvůli slibnému americkému půdorysu spojenému se vzestupem obuvnické firmy Baťa za cíl putování, se přednosta stanice domníval, že pašují z U.S.A. zlaté cihly.
Děda kufr s „cihlami“ otevřel.
„To mě teda podržte,“ špitl nádražák a nazítří prý o té podivnosti mluvil celý Zlín. Sám Tomáš Baťa I. přišel dědu Knapka pozdravit. Bez zbytečných cavyků projevil zájem o vzácné tisky (přísně tajné dokumenty?) a vyslovil zaokrouhlenou sumičku. Jenže majitel „vzácných tisků“ štěkl kategorické NE. „Alespoň mi dovolte na ně nahlédnout,“ žadonil továrník, a děda nedovolil.
Byla u toho i babička. Zrovna prý se vrátila z nákupů, na hlavě měla nový klobouk s pivoňkami, hrábla do okované bedny a pyšným hlasem, třímajíc v ruce rubensovsky buclatý svazek Americké kuchařky, pravila: „Toto je zlatá cihla.“ Nazdařbůh v ní zalistovala. Vzduch zavoněl nakrájenými jablky, lískovými oříšky, skořicí, citronem, ananasem, těstem, sádlem, cukrem, jahodami... babička pekla páje – ty báječné americké koláče.

Po mnoha letech (dýchlo to pohádkou) mi řekla:
„Vzala jsem pak jinou knihu kuchařskou, sepsanou českým spolkem Domácnost, jehož jsem byla členkou. Mrkla jsem na Baťu a pokračovala nadívanou vepřovou hlavou, holoubaty na francouzský způsob, míšeninou z kapounů, smaženými růžemi, mandlovým brzlíkem, selátkem v rosolu, novgorodskými pirožky, milánskými croquettami, ledvinkou po Uhersku, tajemstvím synagogy, cikánským nákypem, sarajevskou huspeninou, jazykem s polskou omáčkou, úhořem na šalvěji, makovým tortem, višňovými knedlíky, sněhovým kopcem, dršťkami s uzenou kýtou, dršťkami na jiný způsob... a on, polykaje sliny, vycouval.“

Návštěva Tomáše Bati neměla povzbudivý vliv jen na jeho vlastní zažívání; od toho dne bývalo totiž u Knapků rušno a to bylo terno, neboť děda s babičkou koupili na náměstí v samém srdci Zlína hotel s restaurací a kavárnou – někdejší rodný dům českého historika, profesora filozofické fakulty Univerzity Karlovy, Karla Stloukala.
Nebyl bych, pokud jde o hosty, spravedlivý, kdybych tvrdil, že je tam lákala jen famózní babiččina kuchyně, protože mnohé knihy z lodního kufru povznesly proslulost hotelu vysoko nad sněhové kopce, selátka v rosolu a smažené růže.
Vedly se zde učené i šprýmující rozpravy, jejichž aktéry byli národopisci i volnomyšlenkáři, estéti, spiritisté, básníci i muzikanti, vědci i úředníci, architekti i studenti, kteří tu například v roce 1927 založili satirický časopis pokrokového studentstva Pcháč.
Z původních několika poliček se „amerikánská“ knihovna (zásluhou mnoha příznivců) rozrostla v zasklené skříně, které nechal děda postavit od podlahy ke stropu v hudebním salonu; tomu předtím vévodil jen klavír továrny ANT. PETROF, k němuž v roce 1922 usedl Leoš Janáček, když se na cestě z Hukvald do Luhačovic zastavil ve Zlíně, aby si povyprávěl se spisovatelem a milovníkem babiččiných halušek Karlem Kálalem.

Dávno již tomu, co mi babička, oslovující svého chotě zásadně příjmením, řekla: „Janáčkovi ovšem zachutnala hlavně Knapkova slivovice, proto jsem sáhla mezi knížky a dala mu nahlédnout do Kálalova spisku Účinky lihových nápojů.
Skladatel zvážněl, ale jen naoko, neboť vzápětí poručil po štamprli celému salonu a, aby potěšil svého přítele, zanotoval slovenskou národní písničku Čerešničky, čerešničky, čerešně, protože Kálal, ač rodem Čech, miloval Slovensko. Z Ameriky jsme si přivezli též jeho brožurku Die Unterdrückung der Slowaken durch die Magyaren, napsanou za Rakouska, ale mnoho našich hostů znalo Karla Kálala především z časopisu Dětský máj, kam často přispíval, a všechny Dětské máje jsme nechávali každým rokem svázat, protože bývaly oblíbenou četbou našich děvčat a jejich kamarádů.
Dodnes vidím, jak se těšívali na každé pokračování románu Husité před Naumburkem...“

„Odbočuješ,“ přerušil babičku děda, ale ona se jen nadechla:
„Tenkrát si v Dětských májích,“ pokračovala, „listoval i Štěpán Karadžič, prasynovec spisovatele Vuka Stefanoviče Karadžiče, zakladatele národní srbské mluvy. Byl potěšen, že tam objevil stať svého slavného prastrýce, a Janáček jeho radost završil tím, že zahrál cosi svižně srbského. Štěpán mě vyzval k tanci... málem jsem upadla, jak se mi točila hlava, a nakonec jsme všichni zpívali: Hej, Slované, ještě naše slovanská řeč žije... a já, nevím proč, zpívala jsem ten hymnus anglicky: Ho, Slavonians, our beloved language still surviveth, while the faithful heart within us for our nation striveth...
No a měsíc nato nám Štěpán poslal balíček s několika knihami toho svého prastrýce. Byla mezi nimi i Pismenica serpskoga jezika po govoru prostoga naroda z roku 1814. K nám chodívalo mnoho Jihoslovanů, ale i Rumunů a Bulharů a Poláků,“ ukončila babička promluvu.

„Na jednu maličkost jsi, Rozálie, zapomněla,“ ozval se tenkrát děda a hned dodal: „Hlava se ti netočila ze srbského tanečku, ale žes dal přednost mé slivovici před svými haluškami.“

„Štěpán,“ odvětila důstojně babička, „byl mým velikým ctitelem. I mladý Wichterle, pozdější vynálezce kontaktní čočky, jakmile v naší knihovně za protektorátu objevil Die Traumdeutung Sigmunda Freuda, mi políbil ruku a dvořil se mi.“ S tajemným úsměvem se obrátila ke mně: „Když jsem byla roku 1900 jako mladé děvče ve Vídni, věnoval mi Freud, tehdy muž v plné síle, ono poučné dílo i se slibnou dedikací:
Meinem lieben Fräulein Rosalie als Erinnerung an ein zauberhaftes Zusammentrefen vom Herzen gewidmet: Sigmund F. Bůhví proč jsem poté,“ pootočila hlavu k dědovi, „odcestovala za oceán, abych se seznámila s Knapkem.“

Jindy jsem se zas dozvěděl, jak architekt František Lydie Gahura meditoval v hudebním salonu s kolegou Le Corbusierem o životě nad sklenicemi moselského, mísou švýcarských koláčků a knihou Immanuela Kanta Kritik der reinen Vernunft. Na poslední volné stránce učeného Kantova spisu zůstal po jejich meditaci náčrt kostela postaveného za čtvrt století ve francouzském Ronchamp: Notre-Dame-du-Haut.

A nezapomenu, jak děda Knapek vzpomínal na všestranného umělce Josefa Váchala, který se v salonu zúčastnil mnoha sezení spiritistů a svobodných zednářů.
„Rozálie ho příliš nemilovala,“ zdůraznil, „protože se o jejím skopovém s houbičkami vyjádřil, že je téměř tak znamenité jako maso lidské. Jeho vlastnoručně ilustrovanou Čarodějnickou kuchyni proto umístila na nejméně viditelné místo knihovny.“

Jsou to jen střípky. Ale obdivuhodné tím, že mi je babička s dědou sdělovali postupně až dlouho po únorovém puči v osmačtyřicátém roce, kdy jim soudruzi bojující za spravedlnost zkonfiskovali veškerý majetek, vyhnali je ze Zlína a odsoudili do role běženců bez domova, kvůli kterému nastoupili zjara roku 1920 na palubu parníku AQUITANIA.
Ty střípky jsou obdivuhodné i proto, že mi je sdělovali klidným, místy dokonce žertovným hlasem. Tak si představuji vznešenost.

Z jejich vyprávění vím, že zloba těch časů pohltila i knihovnu. Na půdě našeho domu zůstal jen prázdný lodní kufr. Při každém otevření vydechne plesnivinou a šelestem utracených neviňátek: Galsworthy, Dostojevskij, Goethe, Němcová, Rimbaud, Proust, Shakespeare, Puškin, Poe, Sienkiewicz, London, Jung, Frost, Jókai, Cervantes, Mácha, Boccaccio, Stifter...

Ani hotel mých prarodičů už není. Jmenoval se Balkán. 

(Příspěvek napsaný na výzvu Helsinského občanského shromáždění a jiných kulturních a humanitárních institucí k podpoře obnovy zničené Univerzitní a národní knihovny v Sarajevu.)

OHLASY NA ČLÁNEK

Jak to nazvat jinak, než báječné povídání o báječných lidech. Ano, takoví ti Knápkovi, to byli tvůrci hodnot pro místo bydliště, kraj a celou zemi. A to nejen hmotných, ale i kulturních. To byla ta sůl země, která byla po roce 1948 vyplavena a nenávratně zničena. A novou pro zproletarizování celé společnosti nenalézáme a divíme se, že náhražky nefungují.
E. Bukar,
05.01.2008
bukar(a)email.cz