Zaklepal jsem a vstoupil…“Ahoj, tati,“ řekl jsem, ale odpovědi jsem se nedočkal. Ostatně, nebylo to poprvé. Dělal to poměrně pravidelně. Možná, že mě neslyšel, protože byl vždycky zabraný do nějaké činnosti, možná to byla jakási jeho forma nadřazenosti, určité hierarchie…

Moji rodiče se rozvedli krátce po mém narození. Matka vždycky tvrdila, že otec o mě nikdy neměl zájem, on později tvrdil, že moje máma mu styk se mnou blokovala. Pravda bude asi někde uprostřed. Jisté je však to, že jakmile jsem se trochu postavil na nohy a moji vrstevníci vyprávěli, kam půjdou s tátou, začal jsem se ptát: „Kde je táta?“ Pro mámu to byla těžká otázka. Nevěděla, jestli lhát nebo říct plnou pravdu. Nakonec se usnesla na tom, že můj otec od nás odešel, když jsem byl malý a našel si jinou ženu. V tu chvíli jsem ho nenáviděl. Nemohl jsem pochopit, jak nějaký chlap může opustit takovou ženu, jakou je moje máma, kterou jsem velmi miloval. Pak mě napadlo, že asi jí nebyl hoden.

Můj život tak ovlivňovala máma a její občasní nápadníci. Bylo to těžké. Čím jsem byl starší, tím víc jsem byl v roli ochránce a každý z nich byl jakýmsi vetřelcem do mého života s mámou. Dala mi do života poznání, jak žít s ženou, co žena potřebuje a jaký je její svět. V době dospívání, to byla skvělá zkušenost. Nikdy jsem nebyl krasavec, ale ta vlastnost vcítit se do žen, jejich myšlení, mě navracela mínusové body zjevu...Jedna z nich narazila na téma mého otce. “Nevím ,kde je,“ řekl jsem jí a ona jen kroutila hlavou. “Měl bys to vědět, jsi chlap.Měl bys ho alespoň poznat,“ naléhala…

Staré rány se otevřely. Moje nenávist vůči tomu muži se znovu oživila. Ale najednou to bylo jiné. Chtěl jsem s ním mluvit, říci mu do očí…Zeptat se, proč nás opustil, postavit se před něj jako muž a vyříkat si to jednou provždy. Uzavřít tu kapitolu svého dětství…

Vidím to jako dnes, když moje máma přinesla staré fotky a pamatuji si vůni toho večera, kdy se mi otevřel jiný svět. Mluvili jsme celou noc a já zjistil, že přesně ví, kdo a kde je můj otec. Celou tu dobu to věděla, ale bála se, abych…To setkání mně změnilo život. Slzy ve tváři muže jsou vždy něčím, co existuje, ale ženský svět, daleko tvrdší než mužský, bere tuto věc jako slabost.Tuto výsadu mají jen ženy. Proč ženy pláčou?Je to spravedlivé…

Časem se z něho stal muž významného postavení. Ale žil sám. Byl statný, plný síly, ale bez rodiny. „Ty nikoho nemáš?“ zeptal jsem se. „Víš, mám rád…miluju muže…“ řekl úplně pragmaticky. „Tenkrát jsem o tom mluvit nemohl. Máma je krásná, ale nepřitahovala mě, nemohl jsem s ní žít. Chápeš? Neustále bych jí podváděl…“
Byl to šok. Já, který měl rád ženy, byť jen jako objekt platonické vášně. Nechápal jsem to…Celou dobu jsme pak ve společnosti chodili kolem sebe, navštěvovali se, ale nemluvili…

Jedna z dívek mě kdysi přivedla do kostela. Byl jsem okouzlen…Ta síla, ta energie mě pohltila. Dnes vím ,že jsem jen dostal nabídku a já ji přijal. Chtěl jsem možná nevědomky očistit hřích, který můj otec spáchal…Nebo to nebyl hřích? V semináři jsem na to často hledal odpověď. Náš vztah s otcem se znovu rozpadl. Nepochopil to a s mým rozhodnutím nesouhlasil. Stejně jako máma. Rozhodnutím stát se knězem. Ale moje otázky byly silnější. Proč? Proč to tak je? Ty otázky a víra v Boha ze mě udělaly kněze. Pracoval jsem ve farnosti, kde byl hospic. Každou chvíli jsem se setkával s lidmi smířenými se svým osudem, pro které jsem byl převozníkem do života věčného. To bylo moje poslání. Srovnat duši na setkání s Bohem, převézt pár duší do života věčného.

K mému otci mě přivedli dnes. Pozdravil jsem ho, ale on nevnímal…Tak jako na společenských akcích, kde jsme se potkávali…Ale dnes to bylo vlastně jiné…Díval se do stropu. Lehce se pohnul a já přistoupil k němu.
„Ahoj Petře, děkuju…“ řekl, zmačknul mi ruku a povolil…Navždy…Je těžké vidět svého tátu, toho neohroženého muže dětských snů, toho siláka, ať byl jakýkoliv, jak leží na posteli a nemůže se hnout, jak má bolesti, jak je z něho uzlíček…
P.S.
Mnohokrát později jsem navštívil jeho hrob a pokaždé jsem svojí modlitbu, dříve než křížem, začal slovy:Ahoj, tati, jak se máš….