Milan Čechura: Pusáč a ti druzí

Rubrika: Literatura – Fejetony

„Žehlils? Nežehlils. Tak mlč.“
To je slavná odpověď manželky učitele Tkalouna z filmu Vratné lahve na jeho otázku, jak se může dívat na takové kraviny, při jejím vzdělání. Těm, kteří již snad pozapomněli, připomínám, že se scéna odehrávala u žehlicího prkna, při sledování nekonečného televizního seriálu.
Nějak podobně jsem se zeptal své ženy, když lesklou horkou plochou přejížděla límec mé košile. Na rozdíl od filmu jsem nejedl jogurt, ale zakusoval se do klobásy.
„Neruš,“ odpálkovala mě. „Teď je to zrovna napínavý. Tamhleten,“ ukázala na postavu v bílém plášti, „si určitě začne něco s tamhletou.“ Tamhleta vypadala vyzývavě a kroutila zadkem. „A mlč, nebo mi něco uteče.“
Dožvýkal jsem klobásu a zamyslel jsem se. Co na těch seriálech ty ženský mají. Něco na nich musí být, jinak by na ně tak nezíraly. Usmyslel jsem si, že to zjistím. Celý měsíc je budu sledovat. Všechny. To by v tom byl čert, abych na to nepřišel.
A tak jsem se do toho pustil. Věnoval jsem se, pravda, pouze těm nejhlavnějším. Bylo jich stejně jako u Poláčků. Pět. Viděl jsem všechny, včetně repríz a ještě jsem si doplňoval znalosti z minula u internetového vysílání.
Po týdnu jsem na tom byl stejně jako na začátku. Nepoznával jsem nikoho.
Po čtrnácti dnech jsem se už trochu zorientoval a přišel na základní děj, který je společný všem seriálům.
A proto jsou možná tak oblíbené. V nich totiž dochází k tomu, že se, jak to jen slušně říci, základní stavební prvek miluje s jiným základním stavebním prvkem. Šlo by to vyslovit samozřejmě jednodušeji a lidověji, ale můžou to číst děti a ono napsané to přece jen vypadá trochu divně.
Po třech nedělích bych mohl složit ze seriálů státní zkoušku. Kámen s cihlou to pořád dělali, zatím tedy na hřištích, nalajnovaných scénáristy jednotlivých děl, a já byl schopen odhadnout, který s kterou to bude dělat příště.
Na začátku čtvrtého týdne se stala hrozná věc. Nějak se mi to všechno pomíchalo v hlavě. Možná k tomu přispělo i to, že jsem usnul u televize, zatímco jeden ze seriálů pokračoval.
Ten obličej mi byl povědomý. Jasně. Doktor Vladimír Pusenský, zvaný Pusáč. K němu se vinula nějaká žena. Patrně doktorka Tichá, řekl jsem si, poučen dosavadním vývojem, a bylo mi trochu líto Pavly Barnové, se kterou má Pusáč dítě a jinak nic. Těch ostatních dvaceti, se kterými měl všechno kromě dítěte, mi líto nebylo.
Pak jsem se ale podíval pozorněji. Houby Tichá. Po Vláďovi se plazila MUDr. Eliška Diamantová. Ty kanče, pohlédl jsem vyčítavě na Pusenského. To ti nestačí holky z Ordinace? To musíš brousit v cizím, gynekologickém revíru? Aby se ti to nevymstilo. Starý Diamant je pěkně od rány. Tomu mladému Salačovi dal parádně po hubě. Ty už jsi přece jen v letech a měl jsi ten infarkt…
Všechno marné. Vladimír chce nejspíš ještě jednoho svého potomka a s Eliškou to má jisté. Ta mu ho, i kdyby to nějak nešlo, vypěstuje ve zkumavce.
Sodoma gomora. Co se to jenom stalo? Na té ulici, kde jsem stál, přešlapoval vedle mne Adam Machovský a čučel do výstřihu nikoliv Radce Bendové, ale profesorce Miriam Hejlové. Já koukal taky jako hejl, ale rybáři Peškovi to nevadilo. V blízké zahrádce radostně rozpažoval ruce a chlastal jedno pivo za druhým s hrobníkem, jehož slib paní Kekulové, že s tím po svatbě přestane, očividně neplatil.
To byl teda hokej. Pak jsem se vzbudil, ale galimatyáš v mé hlavě zůstal. Tak jsem si dal fernet. A za chvíli ještě jeden. Pomohlo to. Už jsem zase nic nevěděl.
Z letargie mě vytrhl pohled na televizní obrazovku. Běžela tam upoutávka na nový seriál. Nedalo se nic dělat. Kopnul jsem tam ještě jednoho ferdu.
„Nechlastej,“ řekla mi žena. „A přestaň koukat na ty seriály, nebo z toho zblbneš.“
Už se stalo, pomyslel jsem si. Ale jak to, že na ní to žádné stopy nezanechalo. Vypadala úplně normálně.
„A skliď to prkno,“ uzavřela komunikaci se mnou. „Dneska už nic nedávají.“
To je ono. Musím se naučit žehlit. 

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl 
http://frk60.aspweb.cz    http://frk1.wordpress.com

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 11. 05. 2010.