Literatura – Fejetony

Milan Markovič: Pán hlavný, platím!

S technickými novinkami sa už dávnejšie vrece roztrhlo a stále ho ešte nikto nezaplátal. Jeden vynález strieda druhý, ľudia obdivujú a kupujú. A akou rýchlosťou sa to na nás valí! Kým sa kedysi čierno-biely televízor zmenil na farebný, prešli roky. Dnes stačí pár týždňov a obrazovku môžete mať nielen plochú, ale čo nevidieť aj plastickú či ohybnú. A keď sa vám nepozdáva veľkoplošná, stačí si nasadiť akési zvláštne okuliare, alebo vytiahnuť telefón.

Milan Markovič: Pestujete svoju škodoradosť?

Veľmi dobre viem, čo je to škodoradosť, ale i tak nie celkom chápem, ako sa ľudia môžu smiať až sa za bruchá chytajú, keď v televízii púšťajú „roztomilé“ domáce videá, v ktorých detičky havarujú na trojkolke, topia sa v bazéniku, v kotrmelcoch sa rútia do potoka, padajú dozadu na chrbát až im na betóne hlavička nadskočí. Vlastne ani nekarhám tých v štúdiu prítomných divákov, ktorí reagujú spontánne a od smiechu sa v pase prehýbajú...

Egon Wiener: Stránka z cestopisu Severočecha po Rakousku… | Byl jsem v Severočeském muzeu | Vratislavice nad Nisou

Kdybych si měl vybrat, tak haardeckou hraběnkou by byla průvodkyně na barokním zámku pár kilometrů hned vedle. Po celém našem pomezí s Rakouskem i za ním by byly při silnici cedule: „Navštivte hrad Haardegg.“ Zblízka vypadal trochu jako náš hrad Kost. V okolí Dyje nic romantičtějšího nebylo. Připadal jsem si jako doma, zrovna tady ano. Samý školní výlet, samé šipky k hradu. Co mě udivilo, děti hrad míjely. Ke hradu jsem pokračoval sám, pominu-li svou přítelkyni, kterou zajímalo ptactvo a z něho nejvíc dravci…

Ivan Kraus: Vzpoura

Bývalý starosta seděl u rybníka. Od chvíle, kdy se vrátil z nemocnice, chodil k vodě často. Když ležel na intenzivní stanici a díval se na světélkující přístroj, který ve dne v noci ukazoval rytmus jeho srdce, sliboval si, že pokud se vrátí, nebude už ryby šidit. Potom, co byl revolučním fórem odsouzen jako reprezentant minulého režimu, přestal chodit do místní hospody a většinu času trávil u vody. Ryby mu byly sympatické už svou mlčenlivostí. Když zaslechl vrzavý zvuk, uviděl mechanika, jak slézá ze svého starého kola.

Ivo Jahelka: Dobrá rada nad zlato

Advokát je od toho, aby člověku, který se ocitnul v nějakých nesnázích, poskytnul právní služby. Klienti proto od něho očekávají dobrou radu, která je však někdy, jak praví přísloví, doslova nad zlato. Za takovou radu se ovšem taky musí platit, což se lidem někdy moc nechce. I proto se v naší branži říká, že největším nepřítelem advokáta je právě jeho klient.

Eva Vlachová: Poslední petice

Před lety jsem se, plna zklamání a hořkosti, zařekla, že už n i k d y nic nepodepíšu. Ani řádku, natož znovu několik vět nebo snad, nedej bože, dva tisíce slov. Tohoto přesvědčení jsem se držela zuby nehty, můj podpis tedy chybí na tak důležitých peticích jako je rozdělení Československa, vstup do NATO či do EU. Ba ani boj za znovuotevření Večerky u nás na sídlišti mě nevyprovokoval k porušení mého předsevzetí.

Břetislav Kotyza: Jakpak je tam u vás doma…?

E - mail, mail, mejlík, ale také familiárně Emil. Elektronická pošta, kterou jsme zařadili do běžného užívání. Bez přípravy, ze dne na den a jaksi samozřejmě. Doposud nevím, jak „To“ funguje, co je toho příčinou, ale vím, že „To“ je rychlé, prý bez hranic, ale také bez emoce: Ozvalo se pípnutí jiné vymoženosti - mobilního telefonu (přenosný kapesní zcizitelný útratný neodbytný návykový), a bylo mi smluveným obrázkem oznámeno „doručení zprávy pro uživatelskou adresu“.

Eva Vlachová: Jen tak si vzlétnout

Na jednom z hradů se mi tuze líbilo, i když, pravda, poslední majitel měl na můj vkus poněkud morbidní záliby. Nechal si například vycpat všechny své psí miláčky. Vycpávání zvířat bylo zřejmě jeho posedlostí, a tak po sobě zanechal rozsáhlou sbírku ptactva i zvířectva se skleněnýma očima a - jak se vyjádřila jedna návštěvnice - všechno jako živé! Na závěr průvodkyně přidala i pozvání do obnovené zoologické zahrady.

Luděk Kocourek: Cesty toulavý

Kupředu levá! Bylo heslo, které naši generaci provázelo od dětství. Rodiče v pět ráno spěchali na vlak do Břeclavi, aby budováním socialismu posílili světový mír a dospěli ke světlým zítřkům. A já s mladším bráchou Vaškem jsme se vydávali na své první „cesty toulavý“. Nikým a ničím omezované cesty do mateřské školky, beze spěchu a shonu.

Milan Markovič: Je to stále lepšie

Musím sa pochváliť, že mi nerobí problém všeličo si doma opraviť, vyrobiť či prispôsobiť. Nič extra, nijaký urýchľovač častíc ani kozmické plavidlo, iba predmety dennej potreby. Predsa len však ostali trináste komory, do ktorých z rozličných príčin nevstupujem. Existujú totiž hranice mojej „odbornosti“, a tak nerozoberám programátor práčky, nevŕtam sa v palubnom počítači auta a nesnažím sa pochopiť katódovú trubicu v televízore...

Luděk Kocourek: Úřední den

To snad není pravda!?!? Zkouším nemocnici… opět záznamník… DNES NENÍ… rychle uvažuji – policie přeci musí fungovat nepřetržitě! Snažím se vytočit číslo, když vtom vydal mobil podivnou sérii signálů… Tupě zírám na displej a snažím se přečíst vzkaz – Dobré ráno vám přeje váš mobilní operátor, dnes není úřední den, naše služby vám dnes neposkytneme, máte-li přání, můžete….

Monika Petrlová: Naše společnost a její problém blbé nálady

Táta, máma, já a ségra tvoříme de facto společnost. Když si stoupneme všichni hezky vedle sebe a chytíme se za ruce, pak jistojistě tvoříme přesně ten souhrn lidí, který podle Slovníku spisovné češtiny žije v jistých sociálních poměrech. Ano, máme mezi sebou různé poměry: já jsem kupříkladu dcera a sestra zároveň, máma je matka a manželka, táta zůstal od chvíle, co propustil prsatou sekretářku Soničku, naštěstí už jen v poměru otec a manžel.

Vladimír Vondráček: Bajka o báječné manželce

Dva dávní spolužáci čtyřicátníci se náhodně setkali asi po dvaceti letech ve městě, kde jeden z nich celou dobu žil i pracoval. Druhý sem přijel na nějakou služební cestu a měl zamluvený pokoj v místním hotelu. Setkání bylo opravdu srdečné a znalec místních osvěžoven pozval přítele do jedné z nich, aby se při různých tekutinách lépe vzpomínalo. Jejich curricilum vitae bylo totiž naprosto rozličné. Zatímco host byl čerstvě potřetí rozvedený, domorodý hostitel byl čerstvý ženáč, který se teprve nedávno oženil poprvé. A tak samozřejmě bylo o čem povídat!

Ivan Kraus: Francouzština pro cizince

Francouzština bývala vždy jazykem diplomatů, tedy těch, kteří řeknou vše, co mohou, aniž řeknou něco, co nesmějí. Tato tradice pronikla i do dnešního jazyka. Ne vše, co je řečeno, je tak míněno. Díky svým mnohaletým zkušenostem mohu zde uvést řadu příkladů. Génial – znamená v běžné řeči slušné. Génial, génial – dobré. Génial, génial, génial – velmi dobré.

strana 1 / 26

Další strana »