Literatura – Fejetony
Dagmar Slivinská: Kamna aneb co se to tu proboha pálí?
Odjakživa mne fascinuje oheň. Ale stejně tak moře, velké bouře a další přírodní jevy, při nichž mne mrazí a vlasy vstávají na hlavě. Je to jakýsi posvátný stav mysli, kdy si člověk uvědomí, jak je malinký a jak hluboký je jeho omyl domnívat se, že on je tady pánem. V hlavě mi pořád doznívají slova z let velmi minulých, kdy heslo „poručíme větru, dešti“ znělo jako fakt, který přece nemůže nikdo a nic vyvrátit.
Eva Vlachová: Prosím neštěkat
Dobrá nálada mi přetrvala do chvíle, než jsem udělala zásadní chybu. Ne, že bych měla jít nakoupit jinam. Obchod, který každý všední den ráno navštěvuji, abych si pořídila denní příjem kalorií, je úpravný, čistý a prostorný. Ale – šla jsem zaplatit k pokladně, ve které slečna, které toto povídání připisuji, právě seděla.
Gaudentius Venaticus: Vždy ve střehu aneb malé ohlédnutí za pražským knižním veletrhem
K příjemným povinnostem nejednoho knižního redaktora patří i každoroční návštěva pražského veletrhu „Svět knihy“. Ten letošní, který proběhl mezi 17. a 20. květnem, je zdárně za námi. Jistě by se slušelo obsáhle poreferovati o jeho bohatém programu, zmínit slavné hosty, pozoruhodné knižní novinky, ba i detailněji pochválit vynikající hudební vložku rumunských folklorních umělců. Leč to už nepochybně učinili jiní.
Ivan Kraus: Redakce
Když se Jan s Kateřinou jednoho dne rozhodli vydávat vlastní časopis, usídlili se v koupelně. Ostatní sourozenci a rodiče neměli nic proti vzniku nového časopisu, avšak jejich pochopení mizelo, kdykoli si chtěli umýt ruce. Jednou chtěl Michael jít do koupelny a když si přečetl na dveřích koupelny nápis NEVSTUPOVAT – REDAKČNÍ PORADA, počkal si na oba novináře v hale. Tam jim dal najevo, že zasedání je ilegální a že navíc narušuje hygienické potřeby členů rodiny.
Milan Markovič: Negramotným na stará kolena
No a už se zase obávám, doslechl jsem se, že na jakési výběrové základní škole pro mimořádně nadané děti se už neučí psaní. Psaní rukou. Písmem psacím, ne tiskacím, abych byl pochopený. Bojím se, že při vší upřímné snaze to nepochopím a budu nadosmrti zhlížet na ty, kdo dopustili, abychom zase šmahem ruky zrušili, co tady bylo po staletí.
Milan Markovič: Tak kedy vlastne?
Koncov sveta sme už zažili požehnane. Len ja sám pamätám také tri-štyri celkom určite. Ale často ani netušíme, kde ktorá sekta práve čupí dakde v podzemí a čaká, kedy to praskne. A ono stále akosi nič. Nie žeby už dávno nedozrel čas, ale tak ako pri stvorení sveta zaručene museli byť určité zmätky, tak evidentne všeličo neklape ani pri jeho konci.
Milan Markovič: Hra, nič iné
Preboha, veď je to len hra! – vravievala mi mamina, keď som sa bezmála s plačom vracal domov po akomsi futbalovom megazápase na jednu bránu medzi chlapčiskami z našej ulice, keď som bol akurát v tej dvojici či trojici, čo – samozrejme nespravodlivo – prehrala. Po rokoch bol môj svokor-remeselník ešte lapidárnejší.
Tomáš Zářecký: Nevolat!
„Dobrý den, máte chviličku?“ Když zvednu telefon a na druhém konci uslyším podobnou zahajovací větičku, ihned tuším, kolik udeřilo. Buďto dostanu nějakou skvělou super mega výhodnou nabídku na jakýsi produkt, otázku do mně neznámého průzkumu či se rovnou dozvím, že jsem vyhrál soutěž, které jsem se nikdy neúčastnil.
Tomáš Zářecký: Satan a systém
Systém. Slovíčko, které můžeme kolem sebe slyšet stále častěji a častěji v nejrůznějších souvislostech. S jeho zvyšující se frekvencí a rozmanitostí použití by se mohlo zdát, že disponuje až jakousi nadpřirozenou (chcete-li kouzelnou) mocí, s kterou může vše ovlivňovat. Pokaždé, když se něco pokazí, nese na tom vinu právě on.
Danuše Markovová: Psí ráj
Od dob, co s námi ještě donedávna sdílel domov náš pes Robin, se nemohu ztotožnit s psími spojeními, která v nás mají evokovat pouze pocity nelibé. Stále mi nejde na rozum, proč se neblahá psí pojmenování tak sveřepě uhnízdila do našich hlav i jazykovědných slovníků. Odkud se vlastně vzala a ustálila natolik, že tyto nepravdy z nás občas bez rozmyslu vypadávají, aniž bychom se hlouběji zamýšleli nad jejich skutečným obsahem?
Tomáš Zářecký: Děsivá závislost
Internet je samozřejmá samozřejmost. Celý systém na něm funguje, bez něho nelze nic. Kdo není „online“, neexistuje. Já zůstal „offline“ pouhopouhé jedno dopoledne a k nadělání problémů to bohatě stačilo. Dva termíny vypsané v pozdních nedělních hodinách (kdy jsem si naivně myslel, že můžu nechat odpočinout notebook i sebe a oba jsme se uložili ke spánku) v pondělí po poledni nenabízely už ani místečko volné.
Eva Vlachová: Jen počkej, zajíci!
Za našimi západními hranicemi je ovšem jeho postavení naprosto neotřesitelné. Jako symbol Velikonoc je zajíc na špici. Děti ho nacházejí v zahradě, někde pod keříčkem, sedícího(!) v ošatce plné čokoládových vajíček. Slepička není tak důležitá, prostě vajíčka „jenom“ snesla a teď rozpačitě přešlapuje kdesi v pozadí.
Jan Řehounek: Stal jsem se dědečkem!
Do naší rodiny se narodil nový, nejmladší příslušník – Jáchym. O měsíc dřív, zřejmě už to nemohl vydržet, aby se kouknul, co se to tu, proboha, na tom světě kolem děje. Porodní váha dvě kila osmdesát. Míra nezjištěna, neboť podle nejnovějších vědeckých výzkumů už v pokrokových porodnicích novorozenečky neměří.
Milan Čechura: Statistika
Moje tříletá vnučka mě tuhle překvapila zpěvem. Bylo to příjemné překvapení, neb v naší početné rodině zcela převažují ti, kteří o hudební sluch nezavadili ani náhodou. To mě, hudebníka, pochopitelně trápí, protože poté, co si někdy začnou ti nehudební, včetně mé ženy, prozpěvovat, musím si dát panáka, abych to přežil. Je pravda, že během těchto produkcí od nás prchají faraóni, návštěvy a jiná havěť, takže v důsledku ušetříme za deratizátora a za chlast.
strana 1 / 26