Literatura – Fejetony
Stanislav Rudolf: Chystáte se na dovču?
Myslím tedy už na dovolenou! Chápu, že vy, kdo máte doma školáky, pochopitelně ještě pár týdnů počkáte, ale pro nás ostatní je květen možná tím nejkrásnějším měsícem, kdy dovolenou strávit. Většina z nás pochopitelně pálí na jih za sluníčkem a mořem. Už se nemůžeme dočkat, až se po dobré snídani typu švédského stolu rozvalíme na pláži a dáme sluníčku možnost změnit moučnou barvu naší pleti na zářivý bronz, ááách!
Milan Markovič: Negramotným na stará kolena
No a už se zase obávám, doslechl jsem se, že na jakési výběrové základní škole pro mimořádně nadané děti se už neučí psaní. Psaní rukou. Písmem psacím, ne tiskacím, abych byl pochopený. Bojím se, že při vší upřímné snaze to nepochopím a budu nadosmrti zhlížet na ty, kdo dopustili, abychom zase šmahem ruky zrušili, co tady bylo po staletí.
Danuše Markovová: Na svatého Jiří
Zřídkakdy se přihodí, že dávno zapomenutá místa dětství se před námi zničehonic rozevřou jako skála na Velký pátek a magicky nás vtáhnou do svých útrob. Jako v hypnóze zamíříme za blýskajícími se střípky hluboko do svého nitra. Rozprostřené poklady nás zlákají v odrazu lesku slunce natolik, že užasneme nad jejich podmanivě líbeznou prostotou.
Eduard Světlík: Hokejová reminiscence / Co si myslí kůň?
Byl jsem tehdy ředitelem závodního klubu a naše dechová hudba měla družbu nejen s některými dechovkami ve východním bloku, ale i s jednou rakouskou z Purkersdorfu, kousek od Vídně. Srpnové události předchozího roku mezinárodní styky zkomplikovaly, ale dosud nezhatily. Proto jsme v březnu jeli do Vídně domluvit podrobnosti výměnného zájezdu.
Milan Markovič: Hra, nič iné
Preboha, veď je to len hra! – vravievala mi mamina, keď som sa bezmála s plačom vracal domov po akomsi futbalovom megazápase na jednu bránu medzi chlapčiskami z našej ulice, keď som bol akurát v tej dvojici či trojici, čo – samozrejme nespravodlivo – prehrala. Po rokoch bol môj svokor-remeselník ešte lapidárnejší.
Ivo Fencl: Znamení smůly a jak se jim vyhnout
Minule jsem tady psal o šťastných znameních. Dobře, ale je taky na místě aspoň přibližně tušit, čeho se máme v tomto světě vyvarovat, abychom si udrželi pozitivní pohled na věc, a to nikoli jen někde na vykládacích kartách staré Jeremiášky z Rychlých šípů, ale hlavně v realitě, kterou vdechujeme. Pokud třeba stojí boty na stole, můžete očekávat smůlu, a to obzvlášť u divadla, ale také boty na židli nejsou nic moc!
Egon Wiener: Jak jsem k pytlům peněz přišel | I kolo je součást jara | Domácí práce
Vysypány z pytlů na podlahu mého bytu vytvořily bankovky neskutečnou atmosféru náhlého zbohatnutí. Tolik peněz pohromadě jsem nikdy v životě neviděl a už neuvidím. Páska na každém balíčku bankovek nesla podpis úředníka a já si připadal jako ve filmu Velká bankovní loupež. Náhlý objev těchto bankovek rozhýbal sběratele k neskutečným aktivitám získat část peněz do jejich sbírek, což jsem jim rád umožnil, protože takový objev nepatří pouze do jedněch rukou.
Tomáš Zářecký: Strach – nejlepší (ne)přítel
Čeho se bojíte nejvíc? Mě děsí hned několik věcí najednou. Ne, neprozradím vám nic konkrétního, kdo ví, jak se komu líbí mé literární počiny a zda by mi pak kupříkladu nezaslal poštou nějaký pěkný „balíček“ (upozorňuju, že ty s otvory pro dýchání neotvírám). Ale co, budu vám věřit (či spíše sobě?) a podělím se s vámi o jeden můj „strach“, který snad nelze tak jednoduše proti někomu použít.
Tomáš Zářecký: Těžký život literáta V.
Být autorem je krásné. Možnost tvořit dává křídla víc než jakýkoli reklamou protěžovaný nápoj, znamená svobodu a moc. Svobodu ve vymýšlení zápletek, konstrukci děje, utváření prostředí a plození postav. Moc nad jejich osudy, rozhodování o jejich hrdinských či zbabělých činech, opětovaných či tragických láskách, o životě a smrti.
Stanislav Moc: My Češi, ale hlavně Češky nestárneme
My Češi, ale hlavně Češky, nestárneme jako jiné národy. Tedy pomalu a důstojně, bez obav, že bychom ten proces přežili. Naopak, my jednáme, jako kdyby stáří bylo jen další fází nekonečné legrace, kde ovšem ti slabší, ne my, pochopitelně, najednou zestárnou a umřou. O těch se pak s úlevou říká... víte, já vám řeknu, von stejně posledních pět let vypadal, jako kdyby utek‘ hrobníkovi z lopaty...
Stanislav Rudolf: A to si říkám vlastenec...!
Miluji naši zem. Miluji Českou republiku. Její přítomnost i minulost. Její jazyk. Obdivuji se českým hlavám. Nejvíc velikánům typicky českým, jako byli třeba Jára da Cimmermann, Josef Švejk nebo Ferda Mravenec se svým tiskovým mluvčím Broukem Pytlíkem. Zběsile fandím našim hokejistům, či fotbalistům… Prostě jsem stoprocentní vlastenec!
Milujte se, nemnožte se a učte se trojčlenku!
Jasně, že jo! Trojčlenka nás obklopuje na každém kroku, od rána do večera. Ve škole jsem si myslel, že to nikdy nebudu potřebovat, ale chyba lávky! Je to čím dál důležitější. Podívej, třeba tady v té hospodě. Občas sem zajdu na guláš. Dělají ho čím dál mizernější. A čím mizernější guláš, tím je dražší. Jasná nepřímá úměrnost v trojčlence.
Tomáš Zářecký: Těžký život literáta IV.
Krátká debata vedená na toto téma mi jen potvrdila, že blesková odpověď vystihla situaci zcela správně. Vzpomněl jsem si na jednu literární soutěž, kam jsem kdysi zasílal příspěvek. O akci jsem věděl dobré dva měsíce před uzávěrkou. Měl jsem móóóře času na rozmýšlení, přípravu, psaní poznámek a samotnou tvorbu.
Stanislav Moc: Když chceš shodit váhu, musíš cvičit...
Ne, že by mne to uklidnilo, ale trochu mě potěšilo, že si to moje roští všimlo, že mám větší svaly...Vypnul jsem hruď, vypoulil jazykem tvář a začal přemýšlet, že teda místo dvacetkrát padesát kilo budu teď zvedat dvacet kilo, ale padesátkrát, nebo dokud to půjde. Jenže moje žena mě zná naprosto dokonale, že já, než bych něco někam nesl na dvakrát, tak radši pod tou váhou padnu...