Milujte se, nemnožte se a učte se trojčlenku!

Rubrika: Literatura – Fejetony

Potkat Vincka Cíců kdykoli je zážitek. Pokud jste už z dřívějška neměli tu čest, vykreslí jeho charizma krátký rozhovor:
„Co je u tebe nového?“ zeptal se mě Vincek se zájmem, o kterém důvodně předpokládám, že byl předstíraný.
„Celkem nic, jenom švagrová jede na měsíc do lázní!“
Vincek vykulil bulvy naplno: „Oni už na Měsíci postavili lázně?“
Takové myšlenkové eskapády dokáže Vincek chrlit jednu za druhou, sám jim říká „Salta Mortadella“, že nakonec už neberete vůbec nic vážně až do chvíle, kdy ke svému překvapení zjistíte, že v jeho postřezích je dovedně ukryto zrnko neočekávané pravdy.
Když jsem ho viděl už z dálky vycházet z hospody, bylo jasné, že se nemineme a dojde opět k nevšední diskuzi.
„Ahoj Vincku, co pořád děláš?" Tentokrát předstíraný zájem z mé strany.
„Právě jsem byl v hospodě pilovat trojčlenku!“
„Cože jsi piloval v hospodě?“
„Slyšel jsi dobře, opakovat se nebudu, a že pomalu chápeš není moje vina!!“
„No dobrá, tak můžeš to trochu osvětlit?“
„Jasně, že jo! Trojčlenka nás obklopuje na každém kroku, od rána do večera. Ve škole jsem si myslel, že to nikdy nebudu potřebovat, ale chyba lávky! Je to čím dál důležitější. Podívej, třeba tady v té hospodě. Občas sem zajdu na guláš. Dělají ho čím dál mizernější. A čím mizernější guláš, tím je dražší. Jasná nepřímá úměrnost v trojčlence. A čím je dražší guláš, tím je obsluha nevšímavější a nepříjemnější. Také nepřímá úměrnost.
A tak je to všude! Čím větší platy mají špičkoví manažeři, tím víc potkáš na ulici žebráků a dvojic, vybírajících příspěvek na všechno možné, hlavně na strádající děti. Zase nepřímá úměrnost.
Jak se asi cítí člověk, který měl celoživotní úspory v bance, ta zkrachovala, on přišel o všechno s nejasným příslibem, že třeba někdy něco nějak dostane zpátky. A teď ho zastaví vybírající dvojice se slovy:
„Přispějte na postižené děti!“ On už přispěl, jde o to, komu. Pak se náhodně podívá u novinového stánku na titulní stránku novin, kde je uvedeno, že poradenská firma ta a ta vyplácí svým sedmdesáti zaměstnancům měsíčně 200 tisíc. Taky trojčlenka: Čím víc, tím míň! Kdyby každý měl například 50 tisíc korun, což není úplně tak málo, už je to u těch sedmdesáti zaměstnanců deset a půl milionu korun a to ty dvojice na ulici nikdy nevyberou. Valorizaci důchodce prošustruje za léky, zdraženou elektřinu, větší poplatky a činži, a teď ještě za doktora, kterého potřebuje častěji než ti mladí, a ještě to nestačí, musí doložit ze svého. Tomu rozdílu já říkám plíživá pauperizace. Pochop to, já si nechci stěžovat, stejně by mi to bylo kulový platný, jen ti chci vysvětlit, jak to funguje nejen v hospodě, ta trojčlenka.“
„Ale, Vincku, přece tady nejsou jenom takové negativní jevy. Všude se píše, jak nám ekonomika roste!“
„Zeptej se kohokoli jen tak na ulici, jak pociťuje růst ekonomiky osobně. Požene tě holí! Někde jistě roste, ale to není náš píseček! Oni ale ti druzí to taky nemají lehké: Tu bouchne bombička, tu ranka ze samopalu nebo z pistole a je konec ráje. Taky trojčlenková nepřímá úměrnost!“
„Copak ty nevidíš nikde třeba přímou úměrnost?“
„Jakpak by ne! Je taky: Čím větší pán, tím více keců!!“
„Podívej, Vincku, nedávno jsme si stěžovali na malou porodnost, vymírání národa a teď se situace obrátila, miminek přibývá!“
„Jo, podívej se taky z druhé strany: Kolik je na světě lidí? Já mám zprávy, že 6 miliard. Před sto lety to byla zhruba jedna miliarda. Nárůst 6x. Bude-li to takhle pokračovat, za dalších sto let už by to bylo 36 miliard. Teď už je mi jasné, proč jehovisti pořád vyhrožují koncem světa. Je to vlastně docela prozaické.“
„No jasně, jsou přelidněné státy, ale u nás to tak není!“
„I u nás se na to můžeme podívat z jiného pohledu. Pokud jsem se doslechl, za první republiky jsme měli asi 12,7 milionů obyvatel. A pozor! Kromě Čech a Moravy jsme měli také Slovensko a Podkarpatskou Rus. Rus spolkl Rus, Slovensko „si vie samo riadiť“ a na to, co zbylo, je víc, jak deset milionů obyvatel. To je málo? Na pole šel tenkrát sedlák sklízet obilí s kosou. Dnes vyjede kombajn. Těch ženců by muselo být snad sto, aby kombajnu stačili a podali stejný výkon. Tak je to skoro ve všech oborech, skutečná potřeba lidí je mnohonásobně menší, pokud je nechceme zaměstnat na zbytečných fiktivních postech, nebo nechat jako nezaměstnané na ulici.“
„Ale potřebujeme přece mladé lidi, aby uživili přibývající počty důchodců!“
„Hele, ty vozembouchu, tahle říkanka všude omílaná vychází z těžko udržitelného systému tvorby důchodového základu. Zkus myslet hlavou, pokud to dokážeš: Který stát může mít silnější sociální síť? Chudý nebo bohatý? Fajn. Tedy bohatý. Kdy je stát bohatý? Když ekonomicky prosperuje? Správně. Kdy stát ekonomicky prosperuje? Když dokáže svoje produkty nejen věcné, ale i duševní vyplodit na světové úrovni s vynikajícím manažerským uplatněním doma i v zahraničí – s minimálním podílem manuální práce, která je drahá, tedy na vysoké technické úrovni s minimem lidí. Pak může stát silně dotovat sociální síť.
Vidím, že jsi nějak zmatený, tak jinak: Viděl jsem u nás montážní halu na hodně užívaný výrobek. V ní na dvě stovky lidí, nejen vlastních dělníků, ale třeba i svačinářky, pracovníci na transport materiálu a odvoz odpadu, úkoláři, mistři, nástrojáři a tak dále. Každý mohl v průměru uživit dva důchodce. Pak jsem viděl jinde halu na obdobný výrobek, jenže lepší, 150% produkce proti nám a lidé? Pět seřizovačů na inženýrské úrovni, ale špičková technologie. Mohli vzhledem k produkci tedy uživit místo čtyř set až šesti set důchodců místo s dvěmi sty lidmi jen s pěti. Jo, lidská práce je drahá. Všichni chtějí nejen žít, ale i jíst, bydlet, bavit se a často málo dělat. Co když z té nové generace a silné populace, o kterou usilujeme, která v době dospívání a vzdělávání naopak zatíží sociální síť, vyroste generace nových nezaměstnaných a bezdomovců. A opět na sociální síti. Tisíc pracovníků vyrábějících pastičky na myši neuživí ani jednoho důchodce. V počtu lidí to není. Tak si to přemel v makovici, třeba se ti trochu rozsvítí a uvidíš, jaká je to trojčlenka! Já už musím běžet. Támhle na mě mává ta moje Trojčlenka!!“
Podíval jsem se naznačeným směrem. Vinckova Trojčlenka byla blonďatá. Vincek byl už kus cesty ode mne, když si asi uvědomil, že se vlastně nerozloučil. Otočil se a na celou ulici zařval:
„Milujte se, nemnožte se a učte se trojčlenku!!“ Okolo jdoucí pán si poklepal na čelo. Jemu zůstal poklep, Vinckovi Trojčlenka, mně v hlavě brouk Pytlík. Není na těch Vinckových „Salto Mortadellách“ opravdu něco, co stojí za úvahu? No, nechám to koňovi, má větší hlavu, nebo to nechám na médiích. Ony nám to objasní. Po svém. POZITIVNĚ! 
 

 OHLASY NA ČLÁNEK

Milý pane Vladimíre,
v podstatě má pan  Vincek Cíců pravdu. Měl by však najít řešení pro situaci, kdy jeden člověk pere do země  tuny chemických přípravků, aby co nejmenší plocha polí uživila co nejvíce lidí a z okolních zaplevelených pozemků na jeho vysoce produktivní počínání  civí  desítky  dobře živených nezaměstnaných - s rukama v kapsách. 
Z Českého Krumlova Vás velmi srdečně zdraví senior 
Arnošt Bednář
Vážený pane Kulíčku,
kdybyste měl cestu moravskou metropolí, Olomoucí, jistě byste potkal mě, Frantu, jak vycházím z hospody v jedné zaprášené uličce. Nemám sice matematické nadání jako pan Vincek, ale v hlavě se mi čísla také točí…
Podle našich a zahraničních ekonomů musíme mít neustále přírůstek. Jakmile ekonomie vzroste o 1%, nebo nedej bože přírůstek zůstává na 0, nazývá se to stagnace, a je na čase propouštět lidi z práce a ještě více utahovat opasek. Noviny píší, že musíme neustále stavět nové domy (větší a větší města), nové silnice, obchodní domy a parkoviště, nejlépe na zelené louce, aby náklady na stavbu byly co nejmenší, a tedy co nejefektivněji využít každou investovanou korunu. Lidí, (rozuměj konzumentů), by mělo přibývat co nejvíce, a když to nejde přirozenou cestou, tak problém řešit přistěhovalectvím. Zároveň bychom měli myslet globálně, rozumějte pracovat rychleji a více a za méně peněz, abychom si uchovali konkurenční výhody. Kapitál by měl dostat křídla, aby se co nejrychleji přeléval z jedné země do druhé, aby se co nejrychleji znásoboval.
Jenže není naším bohatstvím neporušená příroda? Zelené lesy? Život ve městech, kde není stres a dopravní zácpy, na venkově, kde jsou pole, která produkují zdravé plodiny pro naše další generace? Žít v prostředí, kde nejsou opotřebovaní lidé, kteří nestačí dalším novým a novým nárokům společnosti (neustále se zvyšujícímu pracovnímu tempu a duševního a fyzického vypětí)?
Jak tak klopýtám naší zaprášenou uličkou, mozek pořád mírně ještě omámený dobrým pivem, v pocitu ztracené naděje přemýšlím, jaký plán mají pro nás naši arogantní, a možná i zkorumpovaní politici. Voleni námi, aby nám ”sloužili”, slouží však jen sobě a mamonu.
Promiňte, možná jsem vypil více piva než snesu. Ale stejně bych si rozuměl s Vinckem, i když jsem už dávno zapomněl, co znamená přímá a nepřímá úměra a trojčlenku bych ztěží vyřešil...
František Kopal, Olomouc, 11. března 2007

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 03. 03. 2007.