Jan Řehounek: Stal jsem se dědečkem!

Rubrika: Literatura – Fejetony

Do naší rodiny se narodil nový, nejmladší příslušník – Jáchym. O měsíc dřív, zřejmě už to nemohl vydržet, aby se kouknul, co se to tu, proboha, na tom světě kolem děje. Porodní váha dvě kila osmdesát. Míra nezjištěna, neboť podle nejnovějších vědeckých výzkumů už v pokrokových porodnicích novorozenečky neměří. Taky by se nám nelíbilo, kdyby nás, až do té chvíle pěkně svinuté v maminčině bříšku, najednou nějaký zakuklený doktor chytil za nohy a za hlavu a natáhl nás na nějaký příložník. Nota bene úplně studený.
Povedl se, klouček! Deset prstů na nožičkách, deset prstů na ručičkách, prdelka jako dva česneky, nářadíčko na správném místě, nosánek, našpulená pusinka, očička jak korálky, dvě ouška. Protože byl ale nedonošený, strčili ho, drobínka, do trouby. Tedy do inkubátoru. Ale protože utěšeně přibíral – sosal tak usilovně, až si udělal na horním rtíku mléčný mozol, brzy ho z něj vyndali a s maminou poslali domů, kde už na ně netrpělivě čekal táta. Tedy můj syn Jirka.
Udělal mi – můj první vnouček - obrovskou radost. Méně už jsem se radoval, když mi někteří lidé kolem mne, evidentně ze závisti, začali říkat: dědku. Mně, který se cítí stále mladým klukem, ač to ta mrcha příroda nechce brát vůbec na vědomí.
Na mně, jako na správném dědečkovi, bylo koupit a hlavně zaplatit kočárek. Ulevilo se mi, že nemusím nic vybírat - snacha měla již předem dojednáno se svou známou v obchodě s potřebami pro kojence, co všechno potřebuje. Naivně se domnívaje – při vzpomínce na vikslajvantový landaur svých dětí před lety, že to spraví pět šest tisícovek, jsem poté, co mi prodavačka všechno snosila na hromadu – kočárek, nástavbu sporťáčku, „vajíčko“ – což je vlastně sedačka do auta, kabelu ve stejné barvě, soupravičku, co vypadá jako oblek pro kosmonauta, nádavkem ještě šest balíků plenek, jsem musel konstatovat, že to byl fatální omyl. Ještě že jsem mohl zaplatit kartou, jinak bych vypadal jako úplnej blbec.
Nejprve jsem narovnal do auta všechno příslušenství, odvezl to domů, a pak se pěšky vrátil pro kočárek. Prodavačka mne přesvědčila, že nezkušená prvorodička určitě zapomněla na digitální váhu, bez níž se neobejde, já doplatil dalších tisíc korun, strčil krabici s obrázkem miminka do kočárku a vydal se k domovu, lehčí o dvacet jedna tisíc osm set devadesát šest korun. Vlastně ještě o další sto čtyři koruny, protože ta svědomitá duše si zasloužila diškreci. Když jsem vjel do naší ulice, z druhého chodníku přeběhla paní Vomáčková, největší místní drbna. Přidal jsem do kroku, ale ona se v poklusu nalepila na mě a nahlížejíc do kočárku, vykřikovala:
„To jsem nevěděla, že už se to vašemu Jiříčkovi narodilo! Je to chlapeček, že jo! Krásnej, jako vobrázek! A jak tak koukám, celej taťka! Podoba jak přes kopírák!“ Beze slova jsem zahnul do vrátek a nechal ji v přesvědčení, že to dítě na škatuli s váhou je našeho syna.
A pak nastal ten slavný den, kdy byli sezváni příbuzní, aby se na to nadělení přijeli podívat.

Chudáček Jáchymek! Vůbec nechápal, co se to kolem něho děje.
„Ty ši še nám ale povedl! Ty ši klášnej!“ šišlala na něj prateta Agáta a babička Marie z druhé strany, aby se jí zavděčila, protože chce dědit činžák na Vinohradech a starožitný hodiny, rezolutně prohlásila:
„Celej strejda Hugo!“
Naše prababička Helena si to nenechala líbit a kontrovala:
„Kdepák, podle tý špičatý bradičky je do našeho rodu! Takhle přesně vypadal, když byl mimino, náš Jirka!“
A z kabelky vyndávala zmačkané fotografie, o něž nikdo nejevil zájem.
Začala hlasitá debata, v níž se Jáchymek postupně podobal snad dvanácti příbuznejm.
Nesměle jsem podotknul, že nemá ani fousy jako děda Rudolf, ani nenosí brejle jako teta Helča a už vůbec nemá přeraženej křivej nos jako bratranec z Klatov, a že se, podle mýho názoru nejspíš podobá na miminko, ale moje mínění bylo jednomyslně a rezolutně odmítnuto. Z toho křiku se Jáchymek rozplakal, načež všichni ztichli, unisono se začali pitvořit a dělat „pššš, pššš“.
Když kupodivu přestal brečet, asi ho to pšišišašání přestalo bavit, začaly se na světlo boží vyndávat z tašek a batohů dárky. Co bude jedno dítě dělat s dvaadvaceti chrastítky v podobě Miki Mause a Shreka made in Hong Kong mi nebylo jasné. Když jsem přidal krásného plyšového maňáska Zajíce z pohádky O Krtečkovi, na kterého Jáchym zareagoval širokým úsměvem a máváním ručičkama, obořily se na mne dárkyně těch šíleností, v nichž jsou určitě ftaláty a to nebohé dítě se jimi otráví, že miminko si přeci nemůže hrát s plyšovou figurkou, že je to nehygienické.
Teprve po velmi dlouhé době, v níž se mezi samým muchláním a muckováním chlapeček stačil dvakrát nakojit, třikrát pokakat a jednou poblinkat a tety a babičky vypily každá čtyři kafe a snědly všechno ztvrdlé cukroví od Vánoc a čerstvou bábovku, se dostala řada i na mne.
Vzal jsem vnoučka opatrně do náručí, zadeček v jedné a hlavičku v druhé dlani, a přitiskl ho jemně na prsa. Ucítil jsem poplašený tlukot jeho srdíčka a moji hruď zaplavilo nevýslovné štěstí a rozlévalo se mi po ní úžasné teplo.
Odcházel jsem domů s počůranou košilí a předsevzetím, že z Jáchyma i navzdory všem těm ženským uděláme pořádného chlapa.

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Mgr. Zuzana Šíblová, http://www.sjuzi.wgz.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 06. 02. 2008.