Zcela unikátní archeologickou technickou památku – renesanční sladovnu – můžete navštívit v Nymburce. Za to, že se zachovala v tak dobrém stavu, vděčíme paradoxně katastrofě, která se udála v době třicetileté války. Zřejmě v roce 1634, při dobytí města saským vojskem, které město téměř zcela vypálilo, shořel i dům, jehož součástí sladovna byla a trosky zcela zasypaly toto technologické zařízení. Jelikož na stejném místě v následujících staletích neprobíhala žádná stavební aktivita, došlo k jeho odkrytí až v roce 1996.

Tehdy, při záchranném archeologickém průzkumu, pod vedením PhDr. Karly Motykové, DrSc., před stavbou objektu okresního úřadu, nyní součásti nymburské radnice, byl učiněn naprosto mimořádný objev. Stavební parcela skrývala základy velké budovy a v jedné části sklepa pozůstatky zařízení sloužícího k výrobě sladu. Dokazuje, že tradice výroby piva zasahuje v Nymburce hluboko do minulosti.

Stěžejní částí nálezu je topeniště a kouřovod hvozdové pece někdejší renesanční sladovny. Z další sladovnické technologie se dochovaly tzv. náduvníky, tedy vyzděné nádrže, v nichž se slad namáčel. V sousedním domě se dochoval klenutý sklep, který byl ze sladovny přístupný klenutým portálkem.

Technologický proces byl zřejmě následující: Nadzemní část, která ležela asi jeden a půl metru nad úrovní dnešní ulice, sloužila jako sýpka k uskladnění obilí pro výrobu sladu. Spodní partie byla používána nejspíše jako tzv. humno, kde obilí po namočení a odkapání po několik dní klíčilo. Po naklíčení se za pravidelného přehazování sušilo na lískách nad hvozdovou pecí. Dobře zachován zůstal vstup po schodech ke klenutému, pečlivě vystavěnému topeništi pece, ze kterého vycházel horký kouř vyzděnými kouřovody na obě strany a celý hvozd ohříval. Na obou koncích, přiléhajících ke kratším stranám budovy, byla hvozdová pec ukončena otvory, na které se původně napojovaly komíny. Ty odváděly kouř nad střechu, aby prostředí sladovny vonělo a slad nebyl hořký. Po usušení bylo nutno slad zbavit tzv. sladového květu, t. j. oddělit od zrn kořínky a klíčky. Tato činnost se zřejmě odehrávala přímo v budově, o čemž by mohla svědčit poněkud prohloubená cihelná podlaha v její jihozápadní části. Šlo o místo, v pozdějších dobách označované jako valečka, kde se usušený slad šlapal nohama, čímž se sladový květ odrolil. Pak už následovala cesta do mlýna, odkud byl umletý slad směrován buď do pivovaru nebo zpět do právovárečného domu.

Technologické zařízení pochází z roku 1598, avšak po necelých čtyřiceti letech dům vyhořel a sutiny sladovnu zasypaly. Ze zásypu pochází soubor zajímavých nálezů, zejména různě provedených pivních džbánků. K datování zániku sladovny přispívá drobný krejcar Ferdinanda II. (1618–1637) ražený vídeňskou mincovnou ve dvacátých letech 17. století, který byl nalezen v prostoru severního menšího komínku hvozdové pece.

Dům podle písemných zmínek vlastnila od roku 1551 celá řada sladovníků. K době užívání předmětného zařízení se vztahuje písemný záznam ze dne 27. srpna 1598, dle kterého se dohodli tehdejší majitelé Matyáš Hanyk z Nysdorfu a jeho manželka Kateřina se sousedem Vondřejem Polákem, že mohou vést přes jeho pozemek vodu ze štoku nové sladovny do odpadu v ulici Velelibské (dnes Boleslavské).

K pivovarské aktivitě sloužila nejspíše i část ležící západně od sladovny – směrem k Eliščině ulici (pod budovou MěÚ).

Po zmíněných katastrofách, kdy ještě v roce 1635 se zde v písemných pramenech připomíná spáleniště, byla nová zástavba parcely soustředěna především do míst nad oběma zachovalými sklepy a v meziprostoru stály zřejmě jen lehčí hospodářské přístavby, nevyžadující hlubší terénní úpravy.

Zmíněný Matyáš Hanyk z Nysdorfu byl v Nymburce císařským rychtářem. Ve středu po sv. Vítu 17. června 1604 obdržel od císaře Rudolfa II. predikát z Nysdorfu a erb v pravé polovici s modrým orlem ve žlutém poli, v levé polovici v modrém poli tři žluté lilie "jedna nade druhou", polepšený kolčím helmem s fanfrnochy, točenicí, křídly orlími a lilií.

V chrámu sv. Jiljí má Hanyk náhrobek z červeného mramoru s vyobrazením rytíře s českým nápisem (ne zcela čitelným): "Letha 1616 dwacateho prvnjho dne miesyce... vrozeny pan Mathyas Hanyk z Nysdorffu, geho M. cysarske rychtárž w miestie Nymburce na Labi mezy 14. a 15. hodinau z tohoto plačztiweho audolj mage wicku sweho.... let, gsa w manželstwu s Kateržinau 21 let..."

V latinském textu se píše: "Zde odpočívá Matyáš Hanyka, jemuž patří titul z Nysdorfu, jemuž sám císař udělil jeho rychtářství. Hrob a náhrobek... čilá rada Nymburka, jejž hleděl různými statky oblažiti. Měl jich dostatek na zemi, lepší a větší má, byv přijat do jasného nebe sídla."

Sladovnické a pivovarské řemeslo patřilo v Nymburce k tradičním už od samého založení města. Někteří právováreční měšťané (nákladníci) si sladovníky, tovaryše a sládky najímali. Jiní se postupem doby sami vypracovali v odborníky a ti časem zakládali cechy. Šlo o společenství řemeslná a obchodní, neboť vaření piva se od prvopočátku stávalo výnosným obchodem, který vzkvétal zejména mílovým právem.

Sladovníci mívali ve znaku dvě limpy – dřevěné lopaty k vydrování sladu na humně a přehrabávání při sušení na hvozdu. Právo míle se začalo výrazněji rozšiřovat ve 14. století, kdy královská města dostávala od krále privilegia k vaření piva s dodatkem, že v okolí jedné míle kolem města nesmí pivo vařit pro obchod nikdo jiný.

Nymburská renesanční sladovna byla archeology odkryta a zakonzervována a stala se součástí vstupní haly budovy městského úřadu. Přístupná je volně kdykoliv v pracovní domě úřadu, o víkendech umožní organizovaným skupinám vstup pracovníci turistického informačního centra. A samozřejmě nezapomeňte zajít i do některé nymburské hospůdky a ochutnat nynější nymburské Postřižinské pivo.