Jan Řehounek: Než malej Ventil dostal rozum (14)

Rubrika: Literatura – Povídky

Po horké noci přišel tropický den, a protože byla neděle, dohodli jsme se s klukama hned brzo ráno plechovkovým telefonem, že pojedeme na Rému. Sjeli jsme se na rohu u mototechny.
"Tak kam jste vyrazili?" zeptal se kolemjdoucí pan doktor Jetel při pohledu na naše vybavení - tašky, deky, balón a duše z pneumatik.
"Jedem se na Rému naložit do láku," pravil Peťan.
"Dneska to je asi to nejlepší, co se dá dělat," pokýval hlavou žoviální muž a pokračoval v ranní procházce. Když dorazil i Brďa, šlápli jsme do pedálů.
Na křižovatce u nemocnice se za naším cyklistickým pelotonem zkoumavým pohledem podíval esenbák Zmatlík, míjeli jsme babky belhající se do kostela, pozdravili jsme pana Kořínka, který stál s nějakými lidmi na rohu Mostecké ulice a ukazoval prstem na městský znak s věží a lvem v omítce na podloubí hospody U Havrdů. Vprostřed mostu jsme zastavili a koukali do hnědého proudu.
Na břehu vpravo pásl pan Kopeček kozy, po Bělidlech kráčel ke hvězdárně pan Hrabal s bernardýnem Nelsonem, na kraji řeky se cachtaly kachny. Přes mostek s obloukem z rezavých železných trubek, kde ještě nedávno byl nápis "Stalinovy sady", jsme uhnuli do platanové aleje.
"Stop!" zařval najednou Brďa. "Támhle maluje Bohman, deme se podívat!"
Akademický malíř Hanuš Bohman v širokém slamáku a kdysi bílém, teď od barev upatlaném plášti, měl na břehu Labe postavený stojan a maloval pohled na most, školu a plovárnu.
"Chcete jabko?" zeptal se Skořápka malíře, s nímž jsme si dost často povídali a byl tudíž naším kamarádem. "Letos jsou letňáky hodně brzo, máme úplně obsypanej strom, tak jsem ňáký narval," ukázal plnou hadrovou tašku. Pan Bohman si vylovil pár nedozrálých plodů, rozloučili jsme se a frčeli na Rému.
Louka před letní sokolovnou byla ještě skoro prázdná. Natáhli jsme deky, za roštím navlíkli plavky, nafoukli kruhy a hurá do vody. Skákali jsme z lávky, potápěli se, blbli s pneumatikama, závodili. Pak jsme si natrhali dlouhé trsy stolístku a chuchvalce řas, z listů rákosu zastrkaných za plavky jsme si udělali sukničky, pomazali se bahnem, ty řasy a vodní trávu jsme si naplácali na hlavy.
Řada divochů se s mohutným pokřikem vydala podle Tyršáku kolem Rémy. Hluchoněmý Lejsek, který právě vyšel z březové aleje, z nás měl málem smrt, jak se leknul. Doktor Burian a inženýr Svatý, kteří na kurtech hráli tenis, přestali pinkat a koukali, co se to kolem hrne.
To už nás ale začalo schnoucí bahno pěkně svrbět. Hodnou chvíli trvalo, než jsme se pořádně umyli, ještě večer jsem pak vyčesával řasy z vlasů.
V poledne přišly k duhu chleby s paštikou, sýrem, mletejma škvarkama - každej měl s něčím jiným, tak jsme je kudličkou nakrájeli na kostky a střídavě je pojídali a zakusovali Skořepovejma nezralejma jabkama. Po poledni se k vodě nahrnula děsná síla lidí, louka byla úplně narvaná, ani jsme nemohli hrát fotbálek.
Znova jsme šli do vody. Na břehu seděly tři holky ze Zálabí a pokukovaly po nás. Začali jsme se předvádět. "Kdo doplave dál pod hladinou?!" navrhnul Peťan, který to z nás umí nejlíp, a vrhnul se z lávky ve směru k Ostrovu.
O pár sekund později nahazoval ze svého rybářského místa pod nejsilnějším topolem pan Čopriš, co jezdí na dráze jako mašinfíra, na těžko navázanou návnadu. Když dopadla, potáhl a najednou se začala voda vařit. Objevila se ruka, hlava, zase ruka, pak se vynořil Peťan a šíleně řval.
Panu Čoprišovi i nám bylo hned všechno jasné.
"Plav na lávku, já ti ten vlasec povolím!" křičel na Peťana. Když se doplácal k hrazení plivátka, vytáhli jsme ho. Ve stehně měl zaseknutej háček, ještě se na něm kroutila žížala.
"To vyndat nepůjde, to bysme ti vytrhli maso. A taky potřebuješ injekci proti tetanu!" zkonstatoval jeden z přispěchavších rybářů, kteří se v hloučku kolem nás náramně bavili na účet pana Čopriše.
"Takovejdle kousek jsi, Kadle, ještě nechyt! To bude porybnej zírat, až mu ukážeš rybářskej lístek!" smáli se.
Pan Houdek vyndal z kapsy zavírák, vlasec u krvácejícího stehna odřízl a utrhl červa.
"Mazejte, kluci, do špitálu, ať mu to vyndaj," zavelel.
Sebrali jsme svršky, deky, vyfoukli pneumatiky a jeli zpátky do města. Kola jsme opřeli o lípu před bránou nemocnice. "Máme tady raněnýho, potřebuje operaci!" zavolal jsem na vrátnou, která se do půli těla vysoukala z maličkého okýnka, a ukázal na Peťanovu nohu, jež s čůrky zaschlé krve vypadala hrozně. "Jděte na chirurgickou ambulanci... vchod hned za rohem!" zamávala pravačkou jak rameno semaforu.
Hrnuli jsme se všichni se zraněným, ale sestra nás mezi dveřmi zarazila: "Všichni ven, my vám tady kamaráda nesníme!"
Za tři minuty byl Peťan s flastrem na noze venku.
"Doktor vzal kleštičky, škubnul a bylo to. A pak mi prdli tetanovku!" pravil a jeli jsme domů.
Druhý den večer přijel k Lukavcovům pan Čopriš a přinesl jim tříkilového kapra. Prý jako bolestné.

"Umřel pan Matucha!" nesla se zpráva barákem, ale až v den, kdy přijeli stěhováci odlifrovat nábytek.
Že byl v nemocnici, sousedi věděli, ale o jeho úmrtí jim nikdo neřekl.
"Taky nám mohly dcery dát vědět, došli bychom se s ním rozloučit," pravil pan Sajner, ale pan Polák zavrčel: "Vždyť ty čůzy s ním vůbec nemluvily! Myslím, že ani na kremaci nebyly. A jak vidíte, o pozůstalost se postaraly rychle. A ani u toho bejt nemusej."
Koukali jsme, jak dva svalovci snášeli po schodech jarmary a bedny a rozložené postele a nakonec obrovský klavír, což bylo obzvlášť zajímavé, když se točili na schodech. Za hodinu byl kvartýr prázdný.
Po týdnu přišel s úředníkem z národního výboru nějaký člověk, převzal klíče a na chodbě se představil panu Baborskému, že je nový nájemník.
"Jmenuje se Kovařík," oznámil z balkonu v podvečer. "Má tři děti a nastěhuje se asi příští týden."
Zpráva starýho Babordy byla pravdivá - Kovaříkovi se nastěhovali v úterý. Dopoledne. Takže jsme o to přišli. Večer už si v rohu dvora na písku hráli dva malí kluci.
Ve čtvrtek odpoledne jsem přišel ze školy, hodil tašku pod stůl, zhltnul chleba se sádlem a cibulí a vyběhl na dvůr. Byl úplně prázdný a na moje pískání nikdo z kluků nereagoval. Nejsou doma, to je zase nuda!
Vylezl jsem na popelnice a sedl si na zeď. Na balkóně těch nových sedí holka na židli s kolečkama. Když mě uviděla, jakoby se skrčila a ustrašeně kulila veliké černé oči.
"Ahoj!" povídám. "Ty seš ta nová? Jak se jmenuješ?"
"Jarmila," špitla.
"Ty nemůžeš chodit?" nedalo mi, abych se zvědavě nezeptal.
"Hm. Po obrně."
"A to ani nemůžeš ven?"
"Jenom někdy, když mě taťka snese dolů, tak mě mamka vezme s sebou na nákup."
"A to nechodíš... teda... nejezdíš ani do školy?"
"Zatím nevím. V Soběslavi jsme bydleli v přízemí a škola byla jenom přes dvě ulice, ale tady nevím. Teď už mám prázdniny. Dali mi vysvědčení o týden dřív. Kvůli stěhování."
Mluvila tiše, jako když má strach, ani se neusmála.
V tu chvíli se objevil na balkóně Brďa. "Co děláš?" zahulákal jsem na něj.
"Nic."
"Tak poď ven, mám bezva nápad!" seskočil jsem ze zdi.
Za chvíli jsme snášeli ze schodů nejprve vozík a pak Járu. Paní Kovaříková za námi starostlivě volala, ať se určitě vrátíme do sedmi hodin.
Drandili jsme s Járou na vozíku po Boleslavské, Komendou ke škole, ukázat jí, kam bude po prázdninách chodit. Vlastně jezdit. Pak jsme namířili podle evangeláku k vodárně, přes Kozinu k Labi.
Na parkáně jsme před mostkem potkali bláznivou Alenku Čihákovou v růžové pletené čepici, která nám, jako už po léta každému, s rozjásaným úsměvem oznámila, že se bude příští týden vdávat, protože Jaroušek si pro ni už v neděli přijede.
Po vydlážděném nehtu dlouhého prstu "špice" jsme krkolomně zdrncali až k vodě. Stoupl jsem na kámen omývaný vlnkami, nahnul se a utrhl tlustý oddenek vyrůstající z bahna.
"Čuchni si, to je puškvorec," podal jsem ho Jáře. "To je zvláštní... vůně," přiblížila si zelenožlutý špalek k nosu.
"Spíš krásnej smrad!" lapidárně nazval pravý stav věcí Brďa. Zpátky pod korunami velkých kaštanů s průhledy na hradby a na elektrárnu jsme prošli pomalu, pak jsme se vydali po nábřeží ke kostelu, kolem něj zpátky dolů na Fortnu, k Turecké věži, k mostu a na náměstí.
"Mám pět kaček. Koupíme si pendrek! Máš ráda pendrek?" tahám z kapsy zmuchlanou bankovku, nečekám na odpověď a odbíhám do cukrárny pod podloubím. Pak s černou gumou visící od pusy frčíme šikmo podle morového sloupu a Tyršovkou k divadlu. Na sestry Peřinovy, jako obvykle nehnutě sedící, každá za jedním oknem, udělal Brďa prstama zajíčka, a Jára se mohla strhat smíchy.
"U kina vomrkneme vobrázky," přidal jsem v tempu.
"Žůžo, dávaj rudýho gentlemana, pudem né?" oznámil Brďa.
"Já ještě nikdy nebyla v biografu," zatvářila se Jára jak smutnej pes.
"Tak pudeš ve středu s náma!" rozhodli jsme. Po kočičích hlavách v Hradebce vozík drncal, že Jára málem vypadla, ale ona se z toho radovala a volala, že je to prima a obdivovala maličké domečky, že vypadají jako z pohádky. Když jsme se po půl osmé vraceli domů, stála paní Kovaříková s paní Luhanovou před domem. Když ale viděla, jak blbneme a Jára se směje, ani nám nevyhubovala.
Po večeři jsem rodičům oznámil, že se budeme s Brďou starat o Járu, brát ji ven a po prázdninách každý den vozit do školy. Táta se zatvářil vážně, utřel si pusu hřbetem ruky a pravil:
"Mamino, myslím, že náš kluk právě dostal rozum!"

Z knihy "Než malej Ventil dostal rozum"

KONEC KNIHY

    Předchozí díly

Foto © autor

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 03. 03. 2008.