"Umřel pan Matucha!" nesla se zpráva barákem, ale až v den, kdy přijeli stěhováci odlifrovat nábytek.
Že byl v nemocnici, sousedi věděli, ale o jeho úmrtí jim nikdo neřekl.
"Taky nám mohly dcery dát vědět, došli bychom se s ním rozloučit," pravil pan Sajner, ale pan Polák zavrčel: "Vždyť ty čůzy s ním vůbec nemluvily! Myslím, že ani na kremaci nebyly. A jak vidíte, o pozůstalost se postaraly rychle. A ani u toho bejt nemusej."
Koukali jsme, jak dva svalovci snášeli po schodech jarmary a bedny a rozložené postele a nakonec obrovský klavír, což bylo obzvlášť zajímavé, když se točili na schodech. Za hodinu byl kvartýr prázdný.
Po týdnu přišel s úředníkem z národního výboru nějaký člověk, převzal klíče a na chodbě se představil panu Baborskému, že je nový nájemník.
"Jmenuje se Kovařík," oznámil z balkonu v podvečer. "Má tři děti a nastěhuje se asi příští týden."
Zpráva starýho Babordy byla pravdivá - Kovaříkovi se nastěhovali v úterý. Dopoledne. Takže jsme o to přišli. Večer už si v rohu dvora na písku hráli dva malí kluci.
Ve čtvrtek odpoledne jsem přišel ze školy, hodil tašku pod stůl, zhltnul chleba se sádlem a cibulí a vyběhl na dvůr. Byl úplně prázdný a na moje pískání nikdo z kluků nereagoval. Nejsou doma, to je zase nuda!
Vylezl jsem na popelnice a sedl si na zeď. Na balkóně těch nových sedí holka na židli s kolečkama. Když mě uviděla, jakoby se skrčila a ustrašeně kulila veliké černé oči.
"Ahoj!" povídám. "Ty seš ta nová? Jak se jmenuješ?"
"Jarmila," špitla.
"Ty nemůžeš chodit?" nedalo mi, abych se zvědavě nezeptal.
"Hm. Po obrně."
"A to ani nemůžeš ven?"
"Jenom někdy, když mě taťka snese dolů, tak mě mamka vezme s sebou na nákup."
"A to nechodíš... teda... nejezdíš ani do školy?"
"Zatím nevím. V Soběslavi jsme bydleli v přízemí a škola byla jenom přes dvě ulice, ale tady nevím. Teď už mám prázdniny. Dali mi vysvědčení o týden dřív. Kvůli stěhování."
Mluvila tiše, jako když má strach, ani se neusmála.
V tu chvíli se objevil na balkóně Brďa. "Co děláš?" zahulákal jsem na něj.
"Nic."
"Tak poď ven, mám bezva nápad!" seskočil jsem ze zdi.
Za chvíli jsme snášeli ze schodů nejprve vozík a pak Járu. Paní Kovaříková za námi starostlivě volala, ať se určitě vrátíme do sedmi hodin.
Drandili jsme s Járou na vozíku po Boleslavské, Komendou ke škole, ukázat jí, kam bude po prázdninách chodit. Vlastně jezdit. Pak jsme namířili podle evangeláku k vodárně, přes Kozinu k Labi.
Na parkáně jsme před mostkem potkali bláznivou Alenku Čihákovou v růžové pletené čepici, která nám, jako už po léta každému, s rozjásaným úsměvem oznámila, že se bude příští týden vdávat, protože Jaroušek si pro ni už v neděli přijede.
Po vydlážděném nehtu dlouhého prstu "špice" jsme krkolomně zdrncali až k vodě. Stoupl jsem na kámen omývaný vlnkami, nahnul se a utrhl tlustý oddenek vyrůstající z bahna.
"Čuchni si, to je puškvorec," podal jsem ho Jáře. "To je zvláštní... vůně," přiblížila si zelenožlutý špalek k nosu.
"Spíš krásnej smrad!" lapidárně nazval pravý stav věcí Brďa. Zpátky pod korunami velkých kaštanů s průhledy na hradby a na elektrárnu jsme prošli pomalu, pak jsme se vydali po nábřeží ke kostelu, kolem něj zpátky dolů na Fortnu, k Turecké věži, k mostu a na náměstí.
"Mám pět kaček. Koupíme si pendrek! Máš ráda pendrek?" tahám z kapsy zmuchlanou bankovku, nečekám na odpověď a odbíhám do cukrárny pod podloubím. Pak s černou gumou visící od pusy frčíme šikmo podle morového sloupu a Tyršovkou k divadlu. Na sestry Peřinovy, jako obvykle nehnutě sedící, každá za jedním oknem, udělal Brďa prstama zajíčka, a Jára se mohla strhat smíchy.
"U kina vomrkneme vobrázky," přidal jsem v tempu.
"Žůžo, dávaj rudýho gentlemana, pudem né?" oznámil Brďa.
"Já ještě nikdy nebyla v biografu," zatvářila se Jára jak smutnej pes.
"Tak pudeš ve středu s náma!" rozhodli jsme. Po kočičích hlavách v Hradebce vozík drncal, že Jára málem vypadla, ale ona se z toho radovala a volala, že je to prima a obdivovala maličké domečky, že vypadají jako z pohádky. Když jsme se po půl osmé vraceli domů, stála paní Kovaříková s paní Luhanovou před domem. Když ale viděla, jak blbneme a Jára se směje, ani nám nevyhubovala.
Po večeři jsem rodičům oznámil, že se budeme s Brďou starat o Járu, brát ji ven a po prázdninách každý den vozit do školy. Táta se zatvářil vážně, utřel si pusu hřbetem ruky a pravil:
"Mamino, myslím, že náš kluk právě dostal rozum!"

Z knihy "Než malej Ventil dostal rozum"

KONEC KNIHY