Doba předvánoční radosti pro děti začíná o svaté Barboře - 4. prosince. V předvečer jejího svátku chodily po domech „Barborky”, většinou dívky zahalené v prostěradlech, s rozpuštěnými, rozcuchanými vlasy, které z košíku podělovaly ovocem a sladkostmi děti hodné, zlobivým pak hrozily metlou. Sborově zpívaly píseň o svaté mučednici: „Barboro, z rodu vzácného, dcero otce zuřivého, my tě ctíme, velebíme, tak, jak můžeme a víme, uvržena do žaláře, požívá nebeské záře, sstoupila z hrozné temnosti, veliké její svatosti.”

Z “Obrázku ze života lidového na Nymbursku” Augustina Hajného, jenž pod názvem „Barbory” zveřejnilo prosincové číslo Občanských listů v roce 1897, si můžeme udělat představu, jak Barbory vyhlížely. “... a již zavrzla v síni braňka, dvéře světnice se rozevřely a jimi vhrnulo se dovnitř více postav, působících vzezřením svým pravé zděšení. Byly celé bílé, dle oděvu více ženám než mužům podobné. Také hlavy měly zahaleny bílými prostěradly. Některým seděla na hlavě nějaká nádoba na způsob vysoké čepice. Obličeje měly jak křída bílé, nebo zastřené škraboškami různých podivných tvarů. V jedné ruce držely metlu a v druhé měly uzlíček. Jiného nepromluvily, jen stále tlumeným hlasem opakovaly: “Modli se, modli se!”. Spíše to vypadalo jako “Muli se, muli se!” Kolem nich běhala po čtyrech rohatá a strakatě oblečená “koza”, která veliké skoky dělajíc, do všeho trkala... Barbory takto celé pole opanovavše, vytahovaly z uzlíků jablka, ořechy, křížaly, sušené hrušky a švestky a nasypaly z nich před každého hromádku. Kdo po dárcích všetečně ruku natáhl, toho šlehly přes ni metlou. Hned na to, nepromluvivše, odešly."

Dodnes udržovaným zvykem je uříznout na den sv. Barbory třešňovou větvičku – „barborku”, která by měla v teple do Štědrého dne rozkvést. Pokud ano, věští to svobodným děvčatům do roka svatbu. Někdy děvčata pojmenovala každou větvičku jménem chlapce a věřila, že si vezmou toho, jehož snítka první vykvete.

Svatá Barbora pocházela z maloasijské Nikomedie. Narodila se počátkem 3. století v rodině bohatého kupce Dioskura. Byla prý velmi krásná, proto otec, aby ji uchránil před svody světa, nechal postavit vedle svého domu věž, v níž dceru uzavřel. Mezi sloužícími byl tajný křesťan, který ji obrátil na víru. Na znamení této změny nechala ke dvěma oknům svého vězení přidělat třetí, aby jí připomínala Nejsvětější Trojici. Tím se prozradila před otcem, zavilým nepřítelem křesťanů, jenž ji chtěl na místě zabít. Barboře se podařilo utéci do nedalekých hor, kde se skryla ve skále, která se před ní rozevřela. Otec ji ale nechal vyslídit, obžaloval u prefekta a vydal ji na kruté mučení. Když se i po přestálém utrpení odmítla křesťanské víry vzdát, vlastnoručně jí usekl hlavu (někdy mezi roky 236 - 240). Byl za to na místě potrestán - sjel do něho blesk a spálil jeho tělo.
Svatá Barbora se stala patronkou dělostřelců, horníků a ochránkyní před bleskem. Jejím hlavním atributem je především kalich s hostií, případně monstrance, pak věž se třemi okny, meč nebo kladivo jako nástroje mučednictví, někdy také pochodeň nebo páv či paví pera.