Jan Řehounek: Než malej Ventil dostal rozum (5)
Rubrika: Literatura – Na pokračování
| Pokračování... "Byl tady ten tvůj kamarád, co vypadá jako Jarka Adamcuj," zvěstovala mi babička, sotva jsem otevřel dveře. Ona si babička už nepamatuje lidi, a tak je připodobňuje k těm, které znala doma na vesnici. Ten Jarka Adamec byl hubenej, a tak ho napasovala na Peťana. "Nechal ti tady dopis," dodala. "Dopis? Odkdy si s Peťanem dopisujem?" vrtalo mi hlavou. Rozložil jsem papír a čtu: "Přísně tajné! V neděli se koná ekspedyce na neznámé místo! Cyklystická. Každý si sebou veme deset korun, buřta a chleba, feldflašku se šťávou, kudlu. Syrky a pumpindu na duše veme Ventil, fleky a nářadí projistotu Ferďásek. Ostatní můžou vzít nějakej proviant a bombo. Já sem navigátor - jenom já znám cíl cesty a mám mapu. Peťan." "Ještě že je to tajný. Kdyby to viděla Rýcka, tak ji z tvýho pravopisu klepne," ocenil jsem v duchu kamarádův písemný projev.  Večer byla na Políčkách válečná porada. Naléhali jsme na Peťana, aby nám prozradil, kam pojedeme, ale on jen: "Nechte se překvapit!" "Hlavně nic nevyveďte, ať nemáte zaracha!" nabádal nás Pavlík. V neděli ráno v půl osmé se nás na rohu u Mototechny sjelo sedm. Chyběl Prcek. "Brácha dostal kuli z matiky, nesmí na krok z domova!" hlásil Brďa. "Hlavně když nám lil do hlavy, abysme neměli zaracha!" poznamenal Jirka. Vyrazili jsme. Navigátor Peťan vpředu, za ním já, Baborda, Skořápka, Brďa, Ferďásek. Venca s obrovskou odrazkou s nápisem "KOLONA" na nosiči poslední. Za železňákem uhnul Peťan k Labi a pak to mastil podél Komárna do Píst. Kolem hospody U Kyselů jsme projeli ke kapličce, pak doprava... Na kraji lesa zavelel, že jsme na první zastávce. Mezi stromy se tyčil obrovský kopec písku. Nastavěli jsme kola k borovicím, sundali kecky a nohy se nám zabořily do jemného, sluncem prohřátého písku. "To je písečná duna jako na Sahaře!" volal nadšeně Jirka, rozběhl se po temeni přesypu a skočil. Zabořil se po kolena, což se nám líbilo, a tak jsme za chvíli písek rozryli tak, že vlnky nafoukané větrem už vzaly za své po celé ploše. Najednou se z druhé strany, od lesa, ozvalo: "Poďte se na něco mrknout!" Peťan klečel v písku a něco si pozorně prohlížel. Před ním, ve větrem uhlazeném písku, byl maličký kráter, na dně s dírkou. "Sledujte!" povídá Peťan, chytil mravence a hodil ho do trychtýřku. Mravenec horečně pracoval nohama, aby se po prudkém svahu vyhrabal ven, ale sesypávající píseček ho strhával dolů. Najednou se dno otevřelo, z úkrytu vystartoval nějaký živočich, popadl mravence velkými kusadly a bleskurychle se zahrabal. "Co to je?" čučíme na Peťana. "To je přece Tutínek! Z Ferdy Mravence!" vyhrkl Ferda. Sekorova knížka byla odmalička jeho oblíbená, už pro to jméno. "Jo. To je mravkolev," potvrdil to Peťan, sáhl prstama do kornoutku a hmyzáka vylovil. "To je teda příšerka!" vyprskl Baborda. Chvíli jsme ho sledovali a když jsme zjistili, že takových tu má krátery spousta, našli jsme si každý svůj a zkoušeli do něj házet mravence. Poté, co jsme se vyblbli a dostatečně vyváleli v teplém písku, zavelel Peťan, že padla. Písek se nám sypal z trenek, z vlasů, z uší, a tak padlo rozhodnutí, že se nejprve vykoupeme v Písťáku. Vrátili jsme se k rybníku a na Adama se krásně vyžudlali. Domodra - protože voda byla jako led. Honem jsme nasháněli roští a rozdělali ohýnek. Dočerna opečené buřtíky nám neobyčejně chutnaly. K polednímu jsme dorazili do Sadské. Zmrzka přišla k duhu, ale Peťan nás dlouho nenechal, protože po první následovala druhá, třetí... "Dyť se poserete!" kvalifikoval naše choutky - sám nemá zmrzlinu rád, a tak se cpal pišingrama a zapíjel je ovonou. Kola jsme nechali na náměstí a vydali se pěšky na kopec ke kostelu. Ten jsme minuli a před námi se na louce na svahu objevila skupina lidí a mezi nima letadlo. Větroň. Nad křídly měl napsáno Nymburák. "Sem nechoďte, kluci, sedněte si támhle ke stromu a můžete se dívat. Za chvíli startujem," vyexpedoval nás jeden z chlápků stranou. Od železného kolíku natahovali k zašprajcovanému letadlu silnou gumu, tu navlíkli na hák na jeho spodku. Pak si do konstrukce vlezl pilot, oni éro podrželi, odvázali a pustili. Guma ho roztáhla, vyklouzla z háku... úplně snadno se vzneslo. To byla krása! Nymburák se vznášel nad rovinou, kroužil výš a výš... Lehl jsem si na znak a díval se, jak se zmenšuje. Chlapi od letadla se taky chvíli koukali, pak naložili věci, nalezli do šedivého Tudora a odjeli. Plachťáček zmizel v dálce... "Přistane někde na rovině," vzdychnul Peťan, ležící na zádech v pampeliškách. "Taky bych chtěl lítat. To musí bejt krása!" "Peťane, ty bejku, to se ti teda povedlo. Bezvadnej vejlet!" zhodnotil uplynulý den Baborda. "Senza expedice!" potvrdil Venca. Stavili jsme se ještě na jednu zmrzlinu a vyrazili k domovu. |
| Když jsem přišel ze školy, ležel na stole lístek: Ohřej si polívku a dojdi koupit tři kila brambor. Jeli jsme k tetě, vrátíme se až večer. Květákovou polívku jsem sněd studenou - vždyť jsem otužilý - a pádil. Na Boleslavské zdravil kolemjdoucí mezi vraty autodílny pan Kutík v umazaném plášti, kousek dál stály tři ženské a pozorovaly Otu Grotenburga alias Gróťu, největšího místního chuligána. Měl na nohách žluté maďary na surové gumě, kolem dokola opatřené maličkými odrazovými sklíčky, úzké černé kalhoty a pestrou švédskou košili a kráčel neuvěřitelně houpavým krokem. Na spodním rtu mu visela cigareta. "Co je, vole? Čumíš jak to hejno slepic tady," procedil mezi zuby, když mě míjel. Poskakoval jsem dál, plivnul z mostů do vody ve valech a zašel do krámu s nápisem Ovoce - Zelenina na rohu Eliščinky. Paní Brožová mi navážila brambory a já pak se síťovkou chodil po náměstí. "Koupím si mejdlíčka!" napadlo mě při pohledu na zbylé drobáky. Růžovou, žlutou nebo bílou sladkotrpkou dobrotu v lisovaných táfličkách prodávala stará paní v cukrárně pod podloubím. A ještě skvělé fialky a kyselé špalky a pruhované atlasky a angrešty a lámanou čokoládu s rozinkama a pendrek. I dnes, jako vždycky v bělostné zástěrce, na mě šveholila za pultem, jako kdybych přišel udělat kdovíjakou útratu a ne položit na porcelánový talířek osm pětadvacetníků. S mejdlíčkem v puse jsem obešel náměstí, prohlédl si ve výkladu se skleněným zbožím akvárka - po jedné takové elementce za pětatřicet korun toužím - a zastavil se přede dveřmi výkupny kůží v domě s podloubím, na kterém je zvenčí přibitá modrá smaltovaná tabulka: "Zde v podloubí odpočíval Bedřich Veliký král pruský dne 18. června 1757 po své porážce u Kolína. Musejní spolek v Nymburce." Zevnitř se linul příšerný smrad, což mně ale nevadí, neboť sem chodím často a už jsem si zvykl. Usadil jsem se jako vždycky na ošlapaný pískovcový schod. Rérovky, jak se obecně dvěma židovským sestrám, které to tu obhospodařují, říká, seděly za zeleným pultem tak, že jejich velká ňadra podložená založenýma rukama ležela na zelené umakartové desce jako čtyři v květované látce navlečené obrovské koule, mezi nimiž vykukovaly dvě téměř neustále mluvící prošedivělé hlavy. Klábosily s několika každodenními návštěvníky. Teď tu byly sestry Peřinovy, droboučké babky, které jinak téměř neustále pozorují kolemjdoucí, každá za jedním oknem v přízemí svého oprýskaného domu v Tyršově ulici, pan Honza Rachlík, barvíř a nadšený divadelní ochotník, s bříškem spoutaným ušoupanou zástěrou, kulatou čepičkou na hlavě a s pantoflemi na nohou, a pan učitel Polman, jako vždy v obleku s vestou. Pan Rachlík vypravoval, jak se byl omluvit na veřejné schůzi. "Řek jsem v hospodě U Gregorů, že polovina členů rady národního výboru jsou blbci..." "A někdo tě prásknul!" dovtípil se pan učitel. "No jo! A začali mě tahat po komisích a že se musím omluvit. Tak jsem jim to slíbil," usmívá se spiklenecky kulaťoučká tvář pana Rachlíka. "Opravdu?" ozvalo se skoro zděšeně za pultem a žoviální muž pokračuje: "Pozvali mě na veřejný zasedání pléna emenvé do Dělnickýho domu. Než se vykecali a přišla na mě řada, tak jsem vypil pět piv. Pak řek předseda, že "soudruh Rachlík se chce omluvit za svá urážlivá slova vůči demokraticky zvoleným zástupcům pracujícího lidu, jimiž snížil autoritu výkonného orgánu státní správy". Šel jsem a na tý blafně s rudou hvězdou vepředu povídám do mikrofonu: Já jsem se vyjádřil, že polovina členů rady městského národního výboru jsou blbci. Omlouvám se a prohlašuji, že polovina členů národního výboru nejsou blbci! Oni mi za to zatleskali, takže jsem zase bezúhonnej občan." Z náměstí, odkud sem zazníval klapot kopyt na dlažbě, se najednou ozvalo zakvílení pneumatik, obrovský třesk a ržání koní. Popadl jsem síťovku s bramborama a vyběhl z přítmí podloubí a krámu do plného slunce. Na rohu Mostecké ulice uklidňoval své grošovaté spřežení pan Janek, co rozváží uhlí, a vedle valníku byl napasovaný zelený spartak do vejtřasky se škvárou na korbě. "Předjížděl jsem ty koně," gestikuluje v seběhnuvším se davu šofér v kostkované košili, "a von mi vyjel vod Novákovejch!" ukazuje na třesoucího se člověka s úplně bílým obličejem a vytřeštěnýma očima za volantem zdemolovaného osobáku. Od mostu udýchaně přisupěl esenbák Bělica. "Rozejděte se, občania, predsa z toho tady nebudete dělát divadlo!" vypravil ze sebe slovensko - českou hatmatilkou a tahal z kabely notes. Pan Bárta z komunálu s Hartmanovým Tondou otevřeli násilím dveře, pomohli řidiči vystoupit a posadili ho na schod podloubí. Doktor Fuks, jenž právě odkudsi přispěchal, se mu přes kulaté brejličky podíval do očí, osahal mu hrudník a změřil tep. "Znova jste se narodil, měl jste štěstí!" "Ale co ten vůz..?" zavzdychal motorista. "Na auto se vyserte, hlavně zdraví!" uzavřel diagnózu lékař. Pokračování.... |
Foto © Jan Řehounek
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 06. 11. 2007.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Jiří Suchý |
 |
Milan Lasica |
 |
Helena Štáchová |
 |
Blanka Kubešová |
 |
Ivan Kraus |
 |
Zdeněk Pošíval |
 |
Miloslav Švandrlík |
 |
Plk. JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D. |