V úterý 8. května uplynulo devadesát let od narození výjimečné osobnosti českého divadla – herce a režiséra Miroslava Macháčka. Ve středu 9. května 2012 odhalil místostarosta města Nymburk PhDr. Pavel Fojtík pamětní desku na domě čp. 151 v Eliščině třídě, kde stával jeho rodný dům. Slavnostní akce se zúčastnila Kateřina Macháčková, členka pražského Divadla Pod Palmovkou, jež po otci zdědila herecké nadání.

Miroslav Macháček (8. května 1922 – 17. února 1991), divadelní a filmový režisér, herec, se narodil v rodině nadšených divadelních ochotníků a svá dětská léta prožil v Nymburce. Divadelní vjemy z dětství ovlivnily zcela zásadně celý jeho život. Už jako dvouletý hošík stál na jevišti nymburského Hálkova divadla – na podzim roku 1924 hrál nejmenšího černouška v družině krále Almira ve Strakonickém dudákovi.

„Co jsem dále miloval, bylo divadlo. Hrál jsem ho spolu s rodiči a o pět let starší sestrou. Divadlo vůbec přinášelo do naší rodiny plno vzruchu, napětí a radosti. Pořád se dělo něco nového, jezdily k nám různé divadelní společnosti a pravidelně u nás na celou štaci (trvající někdy i měsíc) bydleli herci. Vystřídalo se jich mnoho, někteří se později proslavili, jiní zapadli. S některými jsem se ještě sešel, když jsem byl angažován do Národního divadla, jako jejich kolega (Zdeněk Štěpánek, Josef Průcha, Hugo Haas, Eduard Kohout, František Smolík, Václav Vydra starší, Vlasta Matulová, Miloš Nedbal). Přestože hráli hry mládeži nepřístupné, nevynechal jsem tehdy jediné představení a z portálu vedle hasiče jsem se zatajeným dechem nasával magické kouzlo divadla. Tak jsem během několika let poznal valnou část světové dramatické literatury, stejně jako klopotný a těžký způsob života herců,“ napsal v knize Zápisky z blázince.

V době studií dojížděl na víkendy k rodičům do Nymburka. Volné chvíle trávil se svými přáteli, které sbližoval společný zájem nejen o divadlo, ale především o swingovou hudbu, která se stala velmi oblíbenou mezi mládeží ještě před vypuknutím druhé světové války. Kromě uvádění hudebních programů také vystupoval jako člen pěveckého kvarteta, doprovázeného nymburským orchestrem Melody Club. Těžká léta německé okupace si mladíci snažili zpříjemnit různými recesistickými akcemi, sloužícími především k provokaci měšťácké společnosti malého města.

V květnu 1945 je Macháček za pražského povstání na barikádách vážně zraněn německým granátem. Jen co mu zranění dovolí vstát z postele, vrhá se do poválečného kulturního života. Na dramatickém oddělení pražské konzervatoře u profesora Miloše Nedbala absolvoval v roce 1948. Jeho dalšími učiteli během studií v Praze byli významní herci Zdeněk Štěpánek, Ladislav Pešek, Jarmila Kronbauerová...

V letech 1948 až 1950 se stal členem i režisérem Východočeského divadla v Pardubicích (režíruje např. Partu brusiče Karhana). Poté odešel do Realistického divadla Zdeňka Nejedlého, kde jako režisér působil v následujících dvou letech. Později, od roku 1952 do roku 1956, byl šéfem činohry Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. V letech 1956 až 1959 byl režisérem Městských divadel pražských a v roce 1959 se stal režisérem Národního divadla v Praze.

Na svém kontě má nejen dramatizaci mnoha děl klasiků světové literatury – Shakespeara, Moliéra, Gorkého, ale rovněž ztvárnil celou řadu vynikajících divadelních postav. K nezapomenutelným výkonům na jevišti patří zejména jeho role Hamleta (ND), Tybalta (Romeo a Julie – ND), starého židovského profesora (Remarque – Poslední dějství), Váni (Čechov - Strýček Váňa). V březnu roku 1966 hostoval se souborem činohry Národního divadla na prknech londýnského divadla Aldwych s hrou bratří Čapků Ze života hmyzu – jeho režie vyvolala obrovský zájem a pochvalné recenze kritiky. U příležitosti ukončení tohoto úspěšného zájezdu se Miroslavu Macháčkovi dostalo cti hovořit o své režijní práci s anglickou princeznou Margaretou, a to během recepce na československém velvyslanectví v Londýně.

Miroslav Macháček byl vynikajícím hercem, schopným zaskakovat v různých rolích, např. Jago (Othello - ND). Jeho herectví se vyznačovalo m.j. ironií, sžíravým humorem, ale i skepsí.

Do povědomí široké divácké veřejnosti vešel Miroslav Macháček zejména díky bohaté filmové herecké tvorbě (Ďáblova past, Údolí včel, Královský omyl, Obžalovaný, Vražedné pochybnosti, Skalpel, prosím, Vlčí bouda, Tvář za sklem, Stín kapradiny, Praha – neklidné srdce Evropy), i  když vytvořil skvělé role divadelní. Jako režisér své herce ani sebe při zkouškách nešetřil. Byl znám svou výbušnou povahou, ale herci, kteří si na jeho způsob tvorby zvykli, později vytvářeli své role s daleko větším pochopením psychologie ztvárněných postav.

Již od padesátých let minulého století byl za své politické smýšlení pronásledován. Jindřich Černý o tom napsal: „Ideové kabale levobřežních vyznavačů Stanislavského se zřejmě zazdálo, že jí devětadvacetiletý Macháček nebezpečně přerůstá přes hlavu. V závěru roku (30. prosince 1951) byl na stranické schůzi Realistického divadla obviněn, že chce svrhnout ředitele Palouše, že spoluvytváří druhé centrum ve straně (zločin, pro který byl právě zatčen generální tajemník Slánský a za nějž bude za rok pověšen) a že je možná ve spojení se západními agenty. Kolegové z divadla, mezi nimi dramaturg Sergej Machonin, prohledali jeho byt i mimopražský byt rodičů jeho ženy. Dosáhli zrušení jeho bytového dekretu a výpovědi z AMU, kde přednášel. Macháček se pokusil o sebevraždu a nakonec se zachránil odchodem do Českých Budějovic.“

V době politického uvolnění byl jmenován Zasloužilým umělcem (1968). Normalizace opět přitvrdila – v letech sedmdesátých mu pro jeho názory byla zakázána režijní činnost. „Na konci roku 1972 mi oznámili z obvodního výboru KSČ Praha 1, že pro můj trvale nepřátelský vztah k socialistickému umění rozhodla členská schůze Národního divadla, že mé vyškrtnutí ze strany se mění na vyloučení... Začalo to být vážné. Jako režisér patřím k nomenklaturním kádrům a mezi nimi nesmí být pracovník, který byl vyloučen ze strany... Zhroutil jsem se...“ vzpomíná v Zápiscích z blázince. Od té doby nesměl vystupovat ve filmu, televizi, ani v rozhlase. Tento zákaz trval až do roku 1986. I přesto několik režií uskutečnil, mezi nimi i inscenaci Naši furianti (premiéra 13. března 1979), která je považována za jeden z vrcholů poválečného divadla vůbec.

Během sametové revoluce v roce 1989 se Miroslav Macháček angažoval v Občanském fóru.

Zemřel dne 17. února 1991. Po Macháčkově smrti vydala jeho dcera Kateřina Macháčková jeho deníkové záznamy pod názvem Zápisky z blázince (1995).