Literatura – Povídky

František Mendlík: Jeden princ na všechny tři cesty

Standa Laburda je spokojen. Přišel na gáblík a přinatrefil se k vepřovým hodům. V hostinci Na Růžku je živo. Šumí to tady jako v úlu. Kouřová clona znesnadňuje vidění. Je to, jako když křižník Edinburg položí umělou mlhu. Případný nekuřák, jdoucí jen pro limonády, musel by vejít a odejít se zavřenýma očima a prsty stisknutým nosem. Standa je ale silný kuřák a byl by naopak obtěžován čistým vzduchem. Životní prostředí v místnosti evidentně nevadí desítkám chlapů. S některými se Standa zná. Jako vlakvedoucí jezdí často do stanice Dobrotín.

Jan Jurek: Kateřina

Ten den šel jako obvykle do práce. Příliš se mu nechtělo. Přestože ve vzduchu už bylo cítit jaro a slunce hřálo víc než kdy dřív toho roku, neměl nikterak povznášející náladu. Po pravdě. Čím starší byl, tím více si liboval v deštivém pošmourném počasí. Snad že se více podobalo jeho vnitřnímu vybavení. Už když se probudil, nabyl dojmu, že celý den nebude stát za nic.

Stanislav Moc: Austrálie můj osud (30)

Rozhlédl jsem se po restauraci. Nová servírka stála za pultem, ale zády ke mně a mučila expresso mašinu na kávu. Slyšel jsem, jak to syčí a bublá, když dělala pěnu na cappuccino. Měla dlouhé, tmavé vlasy do půli zad a přes hlavu nějakou stuhu, která vlasy podvazovala. Nita k ní přistoupila, něco jí řekla a převzala dělání kávy.

Ing. Vladimír Osoba: Jak jsem honil sýkorku

Byl parný letní den. Parno a dusno neustalo ani v noci, a tak jsme otevřeli na noc dveře na balkon a šli si normálně lehnout, když před půlnocí nás začaly probouzet hromy a blesky a najednou i prudké údery do oken od deště. Žena vyskočila z postele (no, je přece taky mladší a nebolí jí tolik záda) a běžela zavřít dveře na balkon, kde už se začala tvořit od prudkého západního deště loužička. Jakmile ale pohnula dveřmi, vůbec si nevšimla, že někde u dveří se před tou sibérií (průtrž nebo příval s prudkým větrem) schovala sýkorka a ta vylekaná vletěla do ložnice, nejdříve do zrcadla, následně do zdi, pak opět do zrcadla, kde si myslela, že je pokračování pokoje.

Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (27)

Na Mt. Saunders bylo Čechů více než na Wallabi Beach a to nemyslím jen v kuchyni, ale vůbec. Scházeli jsme se vždy po práci u hospody a kluci jako Mrdák, Ota a Zdenek koupili pár kartonů, než hospoda zavřela, protože my z kuchyně jsme chodili až po zavírací hodině. Později, na nátlak Unie, právě kvůli lidem jako my, byla zavírací hodina posunuta na desátou, což mělo za následek, že absence vzrostla.

Antonín Suk: Strýček Jirka

Nějak jsme se zapomněli u babky na lahvovém. Tak hluboko klesl strýček Jirka z Prahy. Pivo v Praze pil jen jako štamgast točené – plzeň u Šnelů na Malé straně. Tady v té naší zapadlé polodivočině mu musela stačit v partě méně otesaných, ale zato upřímnějších chlapů z polí a lesů obyčejná lahvová kutnohorská desítka. Proložili jsme ji ovšem občas větším či menším rumíčkem.

Jan Řehounek: Děsná divočina

Matěj byl chlapík k pohledání. Pod jeho rukama v truhlářské dílně se rodily nádherné věci - Nábytek od něj, to je klasa! prohlásil svého času jeden slavný pěvec z Národního divadla, v sadu pak pěstoval ty nejskvělejší meruňky a broskve a když přišel do hospody U Valtrů, nebylo nad něj lepšího kumpána. Jediné, co se mu nedařilo, byly ženy. Jakoby právě o něm notoval známý popěvek: Matěji, Matěji, proč tě holky nechtějí?

Zdislav Wegner: Kaliště (2/2)

Jarda naladil na jinou stanici, a když šumění téměř zmizelo a slova hlasatele byla zřetelná, pootočil ještě knoflíkem zesilovače a vrátil se do své lavice. „Hlásí se vám Svobodná Evropa...“ uslyšeli jsme. Ustalo šeptání a pošťuchování. Učitel stál jako při zjevení a nehýbal se. A pak skočil k Láďově lavici a smetl krystalku ze stolu. Aparát škvrčel i na podlaze, a tak na něj ještě dupl.

Jitka Krpensky: Kuplířka – aneb Různé jsou cesty osudu

Potkávali se každé ráno, když některý z nich nezaspal. On na kole, ona pěšky. Nejprve se na sebe jen nejistě usmívali, po nějaké době se začali zdravit, a ve třetí fázi si už přáli hezký den – dál ale nedošli. I když to už byla, dalo by se říci „ dlouhodobá známost“, nic o sobě nevěděli, ale sympatie tu byla veliká. Dala mu jméno Adam.

Petra Nachtmanová: Chytrá kachňátka a liščí seznamka

Lišky mají dobrý čich a ještě lepší mlsní lišáčci. Stačilo pár skoků a stál u kachního příbytku. „Kachny a vaří? Hmmm... a alou! Rychle doneste, co tady tak krásně čichám, než uvařím vás! Cha cha chá!“ Naháněl hrůzu, ale na kachní sourozence si nepřišel. Vlastně je jeho slova vůbec nevzrušovala. Filomínka zrova dolévala prázdné sklenice dalším pitím a přidávala Jarkošovi další koláčový kousek na talíř. On si hladil břicho a spokojeně si pomlaskával.

Miroslav Vejlupek: Balada o servírce Hance (5/5)

Kdyby se měl člověk poučit, naučil by se především mlčet. Vždycky a všude. Tedy odbourat svou přirozenost. A ten papiňák potom v něm! Nevím, mám-li si zoufat, nebo se smát. Velký Poříčí má totiž skandál. „Dvacet deka šunky,“ objednala nejsádelnatější z vážených zákaznic. Nakupuje obden a jen málokdy míň než do třech tašek.

Michal Čagánek: Pole v plamenech

Tisíce radostí přináší pole dětské drobotině. Zatímco dospělí pilně pracují, ona neméně pilně poletuje, hned tu, hned tam, u potůčku, na každém stromě, všude v trávě. Málo co ji skutečně vyruší, tehdy však každý kluk i nejedno děvčátko všeho nechá a běží, co jí síly stačí, když zaslechne, že se chystá ona velká věc, že se totiž bude dělat oheň, že se bude pálit suchá sláma. Neznám větší radosti, většího požitku pro malého dobrodruha.

Ivan Kraus: Kdo má pravdu

Kdykoli se podívám po neobvyklé krajině svého dětství, uvidím otce s matkou, jak někomu něco vyprávějí, jak si skáčou do řeči, přou se a dohadují, a to jen proto, že oba chtějí říci, jak co vlastně bylo. „Jednou jsme spolu zabloudili v zimě v lese …,“ slyším matku a hned poté otce, který jí skočí do řeči a říká: „To se přece pleteš!“ „Jak to?“ diví se matka. „V zimě to nebylo,“ řekne otec a začne vyprávět sám, jsa přesvědčen, že historku vypráví správně. „To není pravda!“ řekne matka po chvíli a otce znovu přeruší.

Ivan Kraus: Houser

Mechanik seděl u okna a hleděl na liduprázdné náměstí. Jeho dopolední svačina sestávala jako obvykle z černé kávy a několika cigaret. Hostinský obsloužil dva zamlklé muže v rohu místnosti, přehlédl prázdnou hospodu a krátce bojoval se svým svědomím. Už tři dny dodržoval své předsevzetí, že se ničeho nenapije až do šesti hodin do večera. Teď stál za výčepem a cítil jak se ho zmocňuje zvolna deprese.

strana 1 / 26

Další strana »