Literatura – Povídky
Michal Čagánek: Malá plechová | Pozor, skála
Byla to docela malá plechová vanička, člověk by se do ní sotva vešel, já s mojí malou sestrou jsme se však do ní vešli oba. A ještě zbylo místo pro panenku a malý zaoceánský parník. Sotva začalo slunce trochu víc hřát, vynesl tatínek vaničku ze sklepa na dvůr. Ze studny napumpoval vodu, asi tak do poloviny, zbytek doplnila maminka horkou vodou z koupelny.
Antonín Suk: Přesná malorážka
„Táto, vstávej! Co to tam je?“ Nemilosrdně burcuje maminka. Je desátého ledna, půl sedmé ráno. Den se rodí velmi pomalu. Vše je zastřeno šerem. Skrz okno pokojíku, které tvoří nevýslovně ostrou hranici mezi pohodou vytopené světnice a slotou venku, je vidět vzadu u Prosovic lesíka míhání neurčitých, šedých stínů.
Luděk Ťopka: Dýmka a smrt
Přiházejí se v životě věci a události, které spolu někdy vzájemně a přímo osudově souvisejí. Příčinami velkých, mnohdy osudných a tragických následků bývají většinou neblahé lidské vlastnosti, zloba, pýcha či závist – kořeny zla, ústícího často v tragédie a neštěstí lidí. Jeden takový příklad příčinné souvislosti jsem jednou, zcela náhodně, vyslechl i já.
Helena Dohnalová: Děvče v kanoi (2/3) - Když ještě nebyly mobily
Hanka se neochotně probudila do nového dne. Čekala je kličkovaná mezi balvany. Hlas Xenie zanikl v hučení řeky, když křičela: „Jedeme vlevo!“ Hanka nezareagovala, a náhle byly jednomu balvanu nebezpečně blízko. V poslední chvíli s nimi smýkla jakási náhodná vlna, takže loď přežila bez úhony. Xenie si neodpustila vodopád výčitek.
František Mendlík: Odboj železničáře Habětína
Je dvacátý první srpen roku 1968. Výpravčí Frantík Rendl nastupuje denní směnu. Ještě předevčírem se koupal v Černém moři. Přiletěl z Rumunska. Dosud má před očima turistické letadlo. Najednou mu nad hlavou přelétají vojenské stroje. Na křídlech jsou patrné rudé hvězdy. Začíná internacionální pomoc. Do služby přijel posledním vlakem. Ten ještě odjel. Pak už se nejezdilo. Od Brna se hrnou po kolejích zmatení lidé. Dopravní kancelář venkovního výpravčího se plní rozčilenými zaměstnanci.
Ivo Fencl: Roxburn
Je svět kytary, tábora, dýmu za pátečního či sobotního večera a ohňů,nebe vysokého a oblak, Foglara a bájí... Snad se ten svět i dotkne kýče, ale není smutný. Ani když... „A když byla Eva malá?" zeptal se Mirek nastávajícího tchána na nastávají choť. „Malá? Cha! A tos mi připomněl Roxburna," švihl tchán prutem, splávek se šmrncl o hladinu uprostřed Sázavy a zase ticho.
Zdeněk Horenský: Jak svačina zachránila Béďovi flek
Béďa Bohurád měl velmi přísného šéfa. Ten svým zaměstnancům také v průběhu pracovního týdne kontroloval dodržování pracovní doby. Někdy jen namátkově, jindy však cíleně, neboť měl jemu oddané informátory, kteří na své kolegy rádi a s úspěchem donášeli. Případ, kdy nesnědená svačina Béďovi možná zachránila flek, byl právě z této druhé kategorie. Byl pátek, poslední pracovní den v týdnu, kdo by tedy nespěchal domů. Béďa hned ráno po příchodu do práce vytáhl z kufříku svačinu, kterou mu jeho svědomitá manželka Klárka denně chystala.
Antonín Suk: Lákadlo na lišky
Pěkně to fičelo. Sníh byl měkký, prašný. Dostal se všade. V místech kde narážel na překážky se tvořily závěje a na silnicích sněhové jazyky. Polní cesty vedoucí úvozy se začaly ztrácet. Smrčíky i smrčky se měnily v pohádkové bytosti. Tak jsme to viděli my, lidé. Ti jehličnatí měli co dělat se té váze sněhu bránit. V Kutné Hoře jsem si koupil zaječí vřeštidlo. Mělo to být nejlepší lákadlo na lišky v této době.
František Mendlík: Ben Lupin Hamit
„Podívej, Franc, na tu kočku!“ Malý Guma má před sebou album se známkami. Pinzetou drží před očima známku Postes Persanes. Je na ní krásná Sorája, manželka Iránského šacha. „Je to opravdu kočka, ale já zůstanu věrný belgické královně Astrid!“ oponuje soused. Tato krásná žena, matka pozdějšího krále Baudoina I., zahynula při autonehodě v Alpách. Dívala se na Frantíka z překrásné osmiznámkové smuteční série belgických známek. Hoši sedí vedle sebe po celou dobu studia v lavici. Malý a velký.
Luděk Ťopka: Dobrodružství s převaděči
Ke státní hranici to již nebylo ani kilometr, a jak jsem se právě chtěl obrátit k domovu, uslyšel jsem za sebou zvuk motoru a vedle mne zastavil postarší mercedes a z okénka řidiče se ozvalo: „Herr, wie weit nach Weiden?“ Vidím, že vůz má slovenskou espézetku, a tak povídám: „Proč se ptáte německy? Tady jste ještě v Čechách a do žádného Weidenu se tudy nedostanete.
Ctirad Pánek: Láska na první pohled
"Viď, že dáme do knížky aspoň jednoho obyčejnýho psa!“ žadonil Kolja, když jsme došli k naší brance. „To víš, že dáme, kožíšku, když tak pěkně prosíš, tak ano, a třeba hned dva! Pánkovic Sandy a psa profesora paní Frostové. Tu zatím znají jen psi z jejího okolí, napsala o nich moc hezkou knížku Šlechtici a bastardi,“ sliboval jsem.
Jitka Dolejšová: Kamarád do autobusu
Z práce do hospody, z hospody domů, tak zněla lákavá domluva na dnešní odpoledne a večer. Byli čtyři kamarádi, které spojovalo jak zaměstnání ve stejném podniku, tak i blízkost jejich domovů. Posezení v hospůdce se trochu protáhlo a vlak, kterým obvykle jezdili z centra Prahy na periférii, jim ujel. Na další spoj by museli čekat dvě hodiny, a tak se rozhodli, že využijí komfortu městské hromadné dopravy. Autobus, který přijel na zastávku, však nabízel jen pár míst k stání, a to ještě na schodech.
Ivan Kraus: Postel a moře
Chvíle, kdy člověk sedí v malé kavárně na břehu Středozemního moře, má před sebou kávu a otevřené noviny a ponoří se do čtení je tak příjemná, že se do lidského věku patrně ani nepočítá. Ovšem jen do okamžiku, kdy do kavárny vtrhne parta hlasitých turistů, jako se to stalo mně. Skupinu tvořily samé ženy a jeden muž.
Antonín Suk: O bábě z hospody a houbách
Jednou takhle po jaru jsem nasbíral plnou služební brašnu březnovek. Jsou to úplně stejné houby jako podzimní Havelky. Také tak dobré, jenže rostou na jaře. Protože babička je od Orlíku, tak takové prašivky neuznává. Jó, na podzim, to by bylo něco jiného. To tam u nich kolem Zahořan s chutí chroupou i zelánky a vrzavky. To nejsou prašivky. Přitom je to pořád stejná houba!
strana 1 / 26