Maciuchová a Kocúriková  

Před lety koupili chalupu. Krásnou horskou dřevěnku, která byla přitulená svým „kožuchem“ ke stráni těšínských Beskyd, v cípu, kde už je Polsko i Slovensko na dohled. Malá chaloupka je zcela okouzlila, i když měla pouze malou místnost s píckou, která držela pohromadě už jenom silou vůle a dlouholetým zvykem. V domě byla ještě malá komora, dřevník, kůlny a suchý záchod, který rozechvěle balancoval nad srázem.

Muž byl povoláním architekt, ale uměl se postavit ke každé práci. Rozhodl se přestavět chaloupku podle svých představ a k všeobecnému pohodlí.

Rodina měla dvě dcery ještě školou povinné, takže do funkce pomocného dělníka byla jmenována manželka. V  prvním nadšení pilně odvážela hlínu, přinášela cihly, přitom vařila, prosévala písek i dohlížela na děti, ale jak roky ubíhaly a plány jejího muže, podepřené odborností i vzděláním, se naopak rozlétávaly na křídlech jeho fantazie, práci pomocného dělníka vzdala a muž zbyl na všechno sám. Dřel.

V průběhu těch let začaly nové chalupníky navštěvovat dvě kočky. Obě hubené, ale jedna hezčí než druhá. Mourovatá a černá, obě krasavice. Patrně byly zvědavé, co se tu s tím starým stavením děje. Pokud uvažovaly (a já věřím, že ano), byla naděje, že u lidí se najde něco na zub i pro ně. Uvažovaly správně. Postupem času se stalo pravidlem, že když rodina přijede, „jejich“ miska se naplní a nezůstane prázdná ani po odjezdu. Tímto se z potulných koček stali trvalí rodinní strávníčkové.

Kočičí dámy přicházely nepravidelně, obvykle každá zvlášť. Někdy se nechaly i pohladit, ale většinou si udržovaly zdvořilý odstup. Rodina si na ně brzy zvykla a po čase je děti pojmenovaly. Ta zelenooká, mourovatá, dostala jméno Maciuchová a  černé začali říkat Kocúriková. Když se muž lopotil na stavbě sám, často mu některá z nich dělala společnost.

Léta ubíhala. Rodiče podlehli prosbám dětí a rodina si pořídila psa. Ten si okamžitě zabral svůj prostor, kam nedovolil vkročit nikomu cizímu, a hlasitým štěkotem ohlašoval toto svoje předsevzetí širokému okolí.

Obyvatelé chalupy přesto na dosavadní přítelkyně nezapomínali, věděli, že kočky jsou chytré. Počkaly si, až pan pes zaleze na noc do domu a ráno byla jejich miska pokaždé prázdná.

Tak plynul čas. Ty dvě kočičí krásky se pomalu, ale jistě, staly sice na výsost svobodnou, ale přece jen stálou součástí jejich druhého domova.  

Až jednou...

Byl všední den, jeden z těch, kdy se muž lopotil na stavbě sám. Ráno, tak jako včera i předevčírem, brzy vstal a nasnídal se, nalil do kočičí misky mléko a šel pracovat. Po nějaké době vzhlédl a všiml si, že k němu přichází Kocúriková. Když přišla blíž, uviděl, že v tlamě nese myš. Přišla až k němu, podívala se na něj, položila svůj úlovek na zem k jeho nohám, usadila se a znovu vzhlédla:

„Můj pane, zde k tvým nohám pokládám svou kořist!“

Uvědomil si velikost a důležitost tohoto kočičího vděku, vzal si proto myš, kočku pochválil, pohladil a poděkoval jí.

Ale co si počít s  mrtvým hlodavcem? Fuj!

Položil ho do trávy a pracoval dál. Po chvíli se rozhlédl, a když se ujistil, že kočka už je pryč, vzal myš, rozmáchl se a v té chvíli, v tom momentě, v tom zlomku vteřiny, kdy už nelze nic změnit, kdy myš už už opouštěla jeho ruku, koutkem oka zahlédl krásnou hlavičku, která vykoukla z křoví. Nenapravitelné bylo dokonáno, myš letěla obloukem mezi stromy, kočka tiše zmizela.  

Miska napříště zůstala netknutá. Maciuchová a Kocúriková se už nikdy neobjevily.