Na prahu stáří mi konečně zbyl čas i na to, abych se dozvídala teorii i o pojmech a činnostech dříve sice používaných, leč nedefinovaných. Jedním z takových pojmů je kreativita – tvořivost, činorodost, produktivnost.

Dnes už vím, že lze kreativně mluvit, uvažovat, navazovat i rozvíjet vztahy, vést diskusi, zlepšovat postupy, přicházet na řešení, ale nutné je hlavně kreativně přemýšlet. Tak se snažím.

Jednoho dne, v pět odpoledne, jsem zahlédla něco, co mne přivedlo k přemítání o tom, zda lze kreativně i sedět a zároveň k úvaze, kde jsou hranice takové kreativity.

Sed totiž – jak se dočteme ve slovníku spisovného jazyka českého – je (tělocvičný) výkon, při kterém cvičenec (já bych doplnila: každý jedinec) spočívá na zemi nebo na nářadí hýžděmi, popř. zadní částí stehen.

Je to jedna z prvních činností a poloh, o kterou člověk usiluje vlastní vůlí sice ještě mladinkou, zato úpornou a nezlomnou. Velikou snahou násobenou mnoha pokusy, batole nakonec dosáhne svého cíle. Zprvu se kymácí, kácí, padá, ale pokouší se znova a znova, až se mu to jednoho dne povede. Vzápětí začíná tvořit. Natáhne se pro hračku, nožička je dlouhá, překáží, tak ji ohne v kolínku! A proč jenom jednu, lze i obě! Nožky se dají zkřížit, možno usednout na paty…

Zanedlouho je malý člověk povýšen a usazen k velkému stolu. Nejdříve sešněrován dětským sedákem, ale posléze už poctěn normální židlí. Při tomto sedu však nohy nepříjemně klimbají, tak proč se nevyšplhat, a nesednout si na kolena, nebo alespoň na jedno. Sedět s nohama, které jsou ovinuty kolem nohou židle, to už vyžaduje nejen nápad, ale i dovednost a určitou délku končetin. Lze sedět obyčejně a „správně“ jaksi pravoúhle, nebo „na krajíčku“ ať už s nohama překříženýma, zasunutýma nebo vysunutýma, nebo tzv. „nožku přes nožku“, v pololehu a ještě desetkrát jinak…

 

Dále je možné uvažovat z hlediska toho, na čem sedat, tedy čím se shora zmíněné svalstvo podkládá.  

Zprvu se sedí v kočárku, v postýlce, na koberci, na tříkolce, na houpačce, na sedátku kolotoče či na klandru zábradlí (obojí příjemně nebezpečné), pak taky na koberci, na trávě, na větvi, na barové židli, na kole, na sedadlech sportovních stadionů, na lavici u kamen, v křesle, na „sklápěčce“ v kině, divadle, na pařezu v lese, na sedáku loďky, na trestné lavici, na polštářích v čajovně či na lavičce v parku.

Právě na jedné z takových laviček jsem jednoho dne zahlédla něco, co zprvu vypadalo nepochopitelně…

V lázeňském parku byla zabudována řada dřevěných laviček a ty se znenadání zaleskly novým lakem. To se podle mého nedalo přehlédnout, jako nebylo možné nevšimnout si, že před každou z nich je na zemi položen bílý papír s varovným nápisem POZOR, ČERSTVĚ NATŘENO !

Jedna z nich vypadala jinak. Jevila totiž známky nevšedního postoje k zákonitostem materiálů a jejich použití. Někdo tam před chvílí – na té ceduli s varováním, přestože nestačila pokrýt potřebnou plochu a navíc i prosákla – seděl! 

Zda tento čin byl nebo nebyl výrazem kreativního přístupu, to nevím, ale vypadá to, že i usednout lze s tvořivou originalitou.

 

Následky ovšem – jako u každé tvorby – si nese autor sám. V tomto případě to asi byla zničená sukně.