Elena Paclová: Příběh veskrze pozitivní

Rubrika: Literatura – Pohlazení

Jindřich neměl v životě na růžích ustláno.
Od svého narození žil s rodiči v malém domku pod lesem. Otec pracoval v blízkém městě, matka se starala o malé hospodářství. Byl zvyklý pomáhat – už jako malé dítě měl své povinnosti, na hry s vrstevníky ani na klukovské lotrovinky moc času neměl. S lidmi ve vesnici se moc nestýkali, žádné příbuzné neznal.
Byl ještě chlapec, když při porodu mladšího sourozence jeho matka zemřela a bylo mu patnáct, když náhle zemřel i otec.
Shodou okolností – administrativní chybou, či opomenutím sociální instituce, nebo totálním nezájmem okolí – se přihodila neuvěřitelná věc. Dítě nebylo odvezeno do dětského domova; Jindřich se postaral o malého bratra sám. Pečoval o něj, ve všem ho zaopatřil, vychovával ho jak nejlépe dovedl, autoritu se mu však u bratra získat nepodařilo, na to byl příliš mladý. A byl na to sám. Byl strašně sám a trápilo ho, že nemají žádné příbuzné.
Mladší bratr dospěl, odešel z domova a nedával o sobě vědět.
 
Starší se po čase oženil s dívkou, která vyrostla v dětském domově. Zprvu se jim nedařilo mít děti, takže to, že nemají žádnou rodinu, mladého muže nepřestávalo trápit, ba trápilo ho to dvojnásob.
Míjely dny, měsíce a roky. V Jindřichovi pomalu uzrávalo rozhodnutí, že to tak nenechá, že to přece není možné, aby… Vzpomněl si totiž, že za jeho dětství se -sice zřídka- ale přece jenom, mluvívalo o dědečkovi legionáři, který zůstal ve Francii.
Pokusí se svého dědu objevit! Promluvil s manželkou, získal její souhlas a vykročil na svoji dlouhou, strastiplnou pouť. Svému záměru věnoval mnoho času i úsilí. Začal se pilně učit francouzsky, obeslal mnoho institucí i Červený kříž, přičemž se zjistilo, že děda v průběhu života změnil svou identitu.
Přesto se po dlouhém pátrání nakonec dozvěděl dědovo jméno i adresu, prošel křížovou cestou institucemi se žádostmi o vydání pasu, povolení výjezdu z republiky, získání potřebných víz, až konečně odjel.
Starého muže našel na lůžku v instituci, která je podobná naší léčebně dlouhodobě nemocných. Děda už nemohl chodit, ležel a čekal na smrt. Jeho mysl však dosud byla jasná. Ač česky už zapomněl, o nějakém vnukovi nic nevěděl, shledání ho potěšilo, příchozí mu udělal radost. Jindřich se dlouho nerozmýšlel a nabídl svému dědovi domov a zaopatření v dalekých Čechách. Odveze si ho domů. Získal dědův souhlas a znovu se pustil do boje s úřední mocí.
Věděl, že převézt ležícího starého člověka do jiné země přes tranzitní zemi, nebude nic jednoduchého. Zvláště poté, kdy se během krátkého času ukázalo, že ve vedlejší vesnici, v ženském sociálním zařízení leží starcova francouzská manželka. Jindřich však nezaváhal. Byl rozhodnut vzít si je domů oba. Trvalo dlouho vyřídit všechny nejednoduché úřední záležitosti, ale on nepovolil a nakonec přivezl do svého domova dva nemohoucí, neznámé staré lidi. Byli to přece jeho jediní příbuzní!
Stará paní do roka zemřela, ale děda pod láskyplnou péčí svého vnuka a jeho ženy pookřál, ještě se rozchodil, a v kruhu své nečekaně nalezené rodiny spokojeně prožil ještě dalších deset let.
 
Dnes Jindřichovy děti, které svým narozením ještě stačily potěšit dědečka, mají už svoje děti, švagry, švagrové, bratránky a sestřenice, tchány a tchýně, a když se všichni najednou sejdou, příbuzných je plný dům.

Koláž pro PN © Olga Janíčková 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 28. 02. 2009.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.