Elena Paclová: Z chřadnoucí trosky se stala opět dominanta

Rubrika: Publicistika – Letem-světem

Je v Čechách jeden vršek, vršíček a na něm stojí už několik staletí kamenná stavba. Tomu bochníčku země se říká "Na Kostelíku" a ta stavba je kaplička, zbudovaná na prastarém kultovním místě našich keltských předků. Je zasvěcená ke cti svatého Bartoloměje, ochránce obce, která se rozkládá pod ním.

 

Dlouho sloužila k bohoslužbám, věřících však pomalu ubývalo a když ve vedlejší obci byl během let postaven kostel, kaple počala chátrat. Okny se už dávno proháněl vítr, varhanům scházely píšťaly, na dřevěném, vyřezávaném kůru si pochutnával červotoč. Oltář osiřel a dřevění svatí trpně snášeli vlhko, nezájem i nepohodu. Stará okovaná vrata neměla zámek a tak jednoho dne vstoupil dovnitř náhodný účastník místního svatebního veselí. Šel se projít a příležitost ho zlákala.
Když se zjistilo, že svatí patroni i andělé se vydali nedobrovolně na pochod do neznáma, vesničané se chytili za nos. Ten nejvzdělanější dal dohromady partu ochotných kamarádů, přesvědčil úřady, že historická památka minulých časů za to stojí, z památkového úřadu získal nějaký peníz a pomalu, pomalounku začali společně kapličku opravovat, přičemž se ukázalo, že mají opravdovou vzácnost. Zvelebovali historickou památku ve svém volném čase a mnohdy i z vlastních prostředků. Za čas se z chřadnoucí trosky stala opět půvabná dominanta obce a nejbližšího okolí.

      

Dnes je bílá stavba s červenou střechou nepřehlédnutelná i nepřeslechnutelná. Z její věžičky se dvakrát denně rozezní hlas nového zvonku, který ohlašuje poledne a klekání.
Když se v naší zemi změnily poměry, v té krátké době prvního nadšení a nových nadějí, byl ten prozíravý muž už znalým historikem kraje a starostou obce. Jednoho dne mu na stole zazvonil telefon: „Dobrý den, tak konečně jsem vás vypátral! Celá léta, co jezdím po republice, se snažím vzpomenout, kde jsem to tehdy byl na nějaké svatbě a vzal si z vašeho kostelíčka něco do úschovy. Ten kostel byl otevřený a byly tam ty sochy… Vždyť je mohl někdo ukrást! Mám je doma a chtěl bych vám je vrátit. Mám trochu problémy, nechtěl bych, aby se u mne našly – pošlete si někoho pro ně!“ Černý obchod s dřevěnými plastikami už rozkvétal, nebylo zcela jednoduché jen tak si nechat hodit do auta pár staletých svatých. To neznámý „dobrodinec“ věděl, proto toto horké zboží předal dohodnutým převozcům pod rouškou tmy.
Sošky pak byly zrestaurovány, zakonzervovány, znovu pozlaceny a svatý Bartoloměj se svou suitou opět zdobí oltář jedné kapličky a ochraňuje vesnici pod vrškem zvaném Kostelík. Kaplička je dnes, po dalším, tentokrát nepovedeném nájezdu lupičů, (které náhodně uviděl jeden z obyvatelů obce, vzbouřil sousedy a ti vytáhli na zloděje s vidlemi), už opatřena zabezpečovacím zařízením. Jednou v roce ji místní ženy pečlivě vysmýčí, aby byla důstojným stánkem pro bohoslužby v den svatého Bartoloměje. To se koná ve vesnici pouť a ke kostelíčku se táhnou zástupy místních i jejich hostů.
Během doby na tom vršíčku přibyla boží muka, pár starých náhrobků i několik laviček, odkud je krásný výhled na celé blízké pohoří. Když tamtudy jdu, přepadne mne ještě někdy živá vzpomínka na pocit strachu a tísně z tehdejší chvíle, kdy jsem přenášela ty vzácné, nebezpečné, v hadrech zabalené balíky, do našeho auta. Ale dodnes jsem si nevyřešila otázku – hnulo se v tom člověku svědomí, nebo se chtěl jenom těch nebezpečných svatých zbavit? 

                    
 

Foto © Elena Paclová, úprava © Olga Janíčková.
 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 01. 11. 2008.