Den rajských potěšení  aneb Co v mládí nestihneš, ve stáří jako bys´ našel

Před mnoha lety jsem četla knížku o bezmotorovém létání. Byla míněna pro kluky, ale i mně se velmi líbila. Během jednoduchého děje byl čtenář poučen o tom jak to na takovém travnatém letišti chodí. Dozvěděla jsem se o službách při navijáku, který vynáší větroně vzhůru k mrakům, o práci s kniplem - řídící pákou větroně, o službách u křídel lehkých letadel, které je při startu nutné přidržet aby byl letoun vyvážený a neškrtal o trávu. Poučila jsem se o druzích mraků, více či méně vhodných k „vynášení lehkého letadla vzhůru“. Od té doby - vlastně celý život - když vidím na obloze krásné, oblé kumuly (v knížce hantýrkou nazvané „bryndzové kopy“), hlavou prokmitne letmá myšlenka: „To by se to větroňům dnes létalo!“
Četla jsem tehdy tu knihu se zaujetím dítěte, kterému byla pootevřena dvířka do neznámé krajiny. Jednoho májového dne po zhruba padesáti letech, mi ta vrátka byla otevřena dokořán.

Na malém letišti ve východních Čechách, plyne normální letový den. Probíhá zde výcvik žáků, budoucích pilotů větroňů i malých motorových letadel, instruktoři si nalétávají povinné hodiny, lze si zde sjednat i vyhlídkový let. Letadla vzlétají a přistávají - někdo vytahuje kluzáky do výšek a otáčí je po přistání pro další start, někdo jim přidržuje křídla, někdo má službu u vysílačky, dva muži opravují naviják.
Poblíž hangáru sedí na trávníku motorový kluzák. Toto dvoumístné, služební letadlo vypadá jako zpívající žralok s vousy. Nepříliš dlouhá křídla, baňaté bříško, štíhlý ocásek, pod nosem s vrtulí má kulatý otvor. Jeho povinností je přijíždět před kluzák, nabídnout lano a vytáhnout větroň k mrakům. Zachytí-li pilot bezmotorového letadla příznivý vzdušný proud, odepne se a letí po svých. Malý letoun, který někdy na tento krátký let bere děti či známé zdejších pilotů, se obloukem vrací na zem. Tam postojí, připraven k dalšímu použití. Výcvikové jednomotorové letadlo s nápisem Vivat, které stojí poblíž, vypadá trochu jinak. Je o něco větší, robustnější a liší se i tím, že instruktor a žák sedí v kokpitu vedle sebe.
Na obloze, která je poseta pěknými naducanými mraky, krouží VOS, řečený Vosa, štíhlý, elegantní bezmotorový letoun a poněkud robustnější Blaník. Vane mírný vítr, je slunečno. Ideální podmínky pro bezmotorové létání.
To ovšem není můj případ. Já jsem se zde ocitla, abych poprvé v životě okusila jaké to je, svěřit svůj život malému letadlu. Muž jenž mne pozval, můj dlouholetý kamarád Mirek, nadšený pilot a letecký instruktor, zatím nemá čas. „Vozí“ zákazníky. Sleduji jak vzlétá a přistává jednou, podruhé, potřetí…
Sedím na lavičce u nevelkého hangáru, pozoruji ladné křivky letadel pod oblaky a vnímám poklid i pozitivní atmosféru místa, rušenou jenom pobrbláváním vysílačky, která stojí na stolku před kanceláří. Na přistávací ploše (mimochodem pěkně hrbolaté) se ve větru kymácí vzrostlá tráva, posetá odkvetlými pampeliškami.
Přemýšlím a zpytuji své pocity: Mám trému? Ne. Mám strach? Poletím přece v tak malém stroji poprvé! Taky ne. Jsem klidná a odhodlaná. Čekám.

V tom přichází můj pilot.
„Tak, jdeme na to!“
„Fajn,“ vstanu a zamířím k letadlu s vrtulí.
„Ne, tam ne, nejdřív poletíme kluzákem.“
„???“
„Řekl jsem si, že bys to ráda zkusila…“

Překvapena a nadšena vykročím po jeho boku vysokou trávou ke krásnému stříbrnému Blaníku. Hlavou zavíří útržky vzpomínek: …jak můj mlaďounký syn přišel jednoho večera domů a ledabyle řekl: „mami, letěl jsem s kamarádem na větroni, je to nádherné!“
…jak můj zemřelý muž strašně toužil po létání, ale nebylo mu dopřáno…
…a jak v té knize popisovali…

Jsem okšírována padákem, nepružné tělo nasoukáno na přední sedadlo (z této polohy se přece už nikdy nemůžu vyhrabat ven!) před sebou různé „budíky“, knipl, po stranách různá hejblata.
„Této páčky se nedotýkej za žádnou cenu!“ ukáže Mirek prstem na červenou páku na úrovni plexiskla. „Vzala sis foťák? Jseš připravena? Tak jedem!“
Zaklapne střechu kabiny, vysílačka zaškvrčí. Je nakrmena odbornou hantýrkou a v té chvíli se motorový kluzák před námi rozezpívá, lano napne, větroň se nadzvedne, letíme.
Mraky se pomalu přibližují, Mirek vybírá nevhodnější z nich, aby se mohl odpojit. Po chvíli vidím, že motorové letadlo obloukem míří k zemi, zatímco my svištíme vzhůru. Vítr který proniká malým okénečkem do kabiny, hvízdá do uší, vysílačka pořád něco pobrblává, ale jinak je „ticho“ (jak o tom básní ti neprofesionálové, kteří takový let zažili) a mír pod oblaky.
„Je to nádhera, viď?“
Nezbývá než souhlasit. Letíme pořád vzhůru, stoupáme spirálou někdy i čtyři metry za vteřinu. Sleduji výškoměr, stoupátoměr (zapomněla jsem se zeptat na jeho pravé jméno), rychloměr. Brzy jsme ve výšce 1200 pak i 1500 metrů, letíme rychlostí 80 km v hodině. Krajina pod námi, zalitá sluncem, a posetá tmavšími flíčky od mraků, je blízká i daleká zároveň.
„Tam vpředu, trochu víc vpravo před nosem (míněn nos letadla), vidíš Letohrad… Teď, dole pod námi, počkej já to trochu nakloním aby si viděla… … ne tam, více vlevo, „mezi devítkou a desítkou“ přechází do leteckého žargonu Mirek „vidíš zříceninu hradu Litice a kousek dál je Potštejn.“ „A tam, na horizontu, to už je Polsko.“

Pomocí vhodných mraků a pilotova umění kroužíme po obloze. Vím, že letím s leteckým akrobatem, zavedu řeč (opět si vzpomenu na knihu), na ty pojmy.
„Looping? A chceš si ho zkusit? Vážně? Můžeme ho udělat, počkej, musím ještě nabrat výšku! Ale předtím si ještě šoupneme vývrtku. Vážně chceš?“
Věru nevím, jestli chci i vývrtku, v té knize jich pár nezdařených s ulomeným křídlem popisovali, ale to už je padesát let a on jistě ví co dělá.
„Chci!“
Připravím si fotoaparát pro důkazní snímek, až zamíříme nosem přímo dolů. A pak to už jde ráz naráz. Vidím pod sebou strakatou krajinu, která se pomalu protáčí, když najednou, pro mne zcela nečekaně, mne něco vrazí do sedadla obrovskou silou. Hlava mi zaduní o cosi tvrdého za mnou, knipl mne dloubne do břicha, horizont je nade mnou.
„Rychle snímek, aby mi věřili…“ omámeně se snažím zmáčknout spoušť.
„Tak co?“ ozve se zezadu.
„Dobrý!“ snažím se, aby můj hlas zněl přesvědčivě. Mirek je v ráži.
„A teď ti ukážu souvrat!“
„Panebože!“ zase vidím před sebou jenom oblaka, pak mne někdo vrazí na stranu a vzápětí se řítíme dolů. Tělo i obličej mi přetížení třemi G natahuje do nevídaných patvarů.
„A teď si dáme pěknou otočku!“
„Kdy tohle skončí?“
Žaludek mi plave, ale to ještě není všechno. Nabereme výšku a následuje zlatý hřeb. Volný pád.
„Ukážu ti stav beztíže!“
V polovědomí zaznamenám, že fotoaparát se vznáší, já nesedím a vnitřnostem to ani trochu nevyhovuje. Fuj, to je to nepříjemné!
„Jak se ti to líbilo?“
„Nnno, dobrý… Dík, ale teď už poletíme rovně?!“
Zasměje se:
„Já bych tě nenutil, ale když jsi o tom začala…“
Na zemi se pak dozvím, že ty prvky byly vykrouženy (viděno z odborného hlediska), perfektně.

Za hodinu sedím znovu na lavičce. Přemlouvám žaludek aby se vrátil tam, kam patří a přesvědčuji ho, že chvění nepatří do náplně jeho pracovní činnosti.
Vedle mne posedává čtyřiasedmdesátiletý učeň, věčný žák a letecký nadšenec, kterému ani po pěti letech snažení nebyla svěřena samostatná „sólovka“ a opěvuje krásy pobytu vysoko nad zemí. Nevadí mu, že pořád ještě létá s instruktorem. Neustále totiž ještě dělá závažné i životu nebezpečné chyby.
Ve chvílích, kdy jde o život, kdy je letadlo v nekritičtějším momentu vzhledem k rychlosti, výšce nad zemí a směru větru, kdy řídící pilot musí mít všechny smysly v nejvyšší pohotovosti, on se dokáže zamyslet, mávnout rukou k obzoru a pokochat se:
„Podívejte na tu nádheru, to by žádný malíř nenamaloval!“
Nebýt tam instruktor, zřítil by se.

Den plyne dál, až dospěje ke chvíli, kdy jsem vyzvána k nástupu do letadla s vrtulí. Opět nemotorně vyšplhám do kabiny a usednu na vedlejší sedalo Vivata. Na palubní desce je budíků mnohem víc, ale akrobacii už provádět nebudeme. Poletíme vyhlídkový let ve výšce 300metrů nad zemí. Motor řve a vzdušné proudy si s námi pohazují. (Jo, co je výhodné pro větroně, nemusí se líbit vrtuláčku…)
Tento let, to je něco naprosto jiného. Domečky, lesy, rybníky, přehrada, Šmokovic chalupa jako na dlani. Strašně lituji, že když to pilot „postavil na křídlo“ nad jejich sídlem, neměla jsem ve fotografickém aparátu k dispozici už žádný snímek. Ráda bych jim ho věnovala.

Den pomalu končí. Opět sedím na lavičce a sleduji stahování letadel do hangáru, kde jsou jim oblékány ochranné rukávy i košilky. Vidím, že není vůbec jednoduché nacpat ty stroje do nevelkého prostoru. Vždyť Blaník má rozpětí 17 metrů a Vosa taky není o moc menší.

Mraky průhledné jako nevěstin závoj se roztáhly po obloze, po kumulech ani památky. Vítr se utišil, začíná doba „ultralightů“.
Samovýrobci i majitelé těchto malých letadýlek, z nichž jedno má dokonce křídla o rozpětí pouhých sedmi metrů (je to takový žlutý brouček s motorem z VW), se drncavě rozjedou po travnaté ploše, těžce zvednou stroje do vzduchu a s roztomile trkotavým zvukem pomalu zmizí do dáli.
Na kraji letiště, vrní veliký řízený model, po letišti se prohání dívka na černém koni.

Sluníčko se sklání k západu, pomalu zamířím domů i já. Po cestě přemítám, který z mých dnešních letů byl krásnější. Oba byly pěkné, každý jinak. Duši mám plnou rajského potěšení i vděku za nádherný den.
A až přijedu domů, tak tu závěť, kterou jsem pro jistotu narychlo napsala, ještě roztrhám…