Docela obyčejný Isidor

Chci vyprávět o k jednom pohledném, statném rezavém kocourovi, který žije svůj život na vesnici, v domku s malým hospodářstvím. Tento tvor je poněkud výjimečný. Jakoby jeho nezvyklé jméno předurčovalo i jeho chování a činy. Jmenuje se totiž Isidor.
Jako u všech pořádných vesnických koček, jeho nehlavnější povinností je chytání myší. Tu plní k všeobecné spokojenosti. Taky své teritorium si hájí tvrdě a nekompromisně. Napráská každému vetřelci, který se opováží byť i jen kouskem drápku přetít pomyslnou hraniční čáru jeho výsostného území, což se zhusta děje na pomezí vrat i v okolí plotů. Jinak se chová klidně a mírně. Drůbeže, králíků a dětí, ani jejich škádlení si moc nevšímá. Se psem Rekem spolu vyrostli, proto se vzájemně respektují a patrně už dávno uzavřeli pakt o neútočení.
Isidor totiž všechnu svou lásku a pro kočky zcela netypickou příchylnost k člověku, věnoval své paní, která mu to ráda oplácí. Tu a tam ho pohladí, štědře mu plní misku a za vzorné plnění kočičích povinností ho někdy odmění i drobným pamlskem. Isidor to dobře ví, proto ve chvílích, kdy se panička vrací s nákupem, už čeká na židli u stolu a jako vrchní supervizor pozorně sleduje, co paní domu tentokrát přinesla. Cinknutí skla nebo zašustění staniolu ho uvádí do stavu nejvyšší pohotovosti a napětí. Isidor totiž strašně rád čokoládu. Z nepochopitelných důvodů mu chutnají i kyselé okurky.
Ovšem na lidské jídlo nebo cokoliv ležícího na stole si nikdy nedovolí vztáhnout tlapku, natož ji na stůl položit! Panička mu to zakázala a on ji má rád.
Pokud Isidor zrovna nemá nic jiného na práci, přes den rád lehává a podřimuje na svém oblíbeném místě, na štokrlátku u kamen. Má odtud dobrý přehled o kuchyňském dění a přitom je tam hezky teploučko, což je příjemné obzvlášť v zimním období. V tom čase ovšem na židli rádi usedají i jiní, proto se často stává, že „jeho“ místo není volné.
Isidor řeší vzniklou situaci důstojně. Neprotestuje, nedožaduje se, neupozorňuje mňoukáním na svá práva. Sedne si před vetřelce a zadívá se na něj pevným, hlubokým pohledem. Trpělivě, bez hnutí zírá do očí tomu, kdo se opovážil zasednout mu místo. Je to hra nervů, němý souboj, který málokdo vydrží. Když se židle uvolní, kocour na ni bez meškání plavně vyskočí, uvelebí se, slastně přivře své jantarové oči, párkrát mávne koncem rezatého ocásku a spokojeně začne příst.
Ve všední dny jeho paní odjíždí pracovat do blízkého města. Isidor ji pravidelně doprovází k autobusu. Pak se vrací domů, aby odpoledne, v příslušnou dobu zanechal všech činností a doběhl na zastávku a mohl ji přivítat. Věřte mi, vyprávím opravdu o kočce!
Jednoho dne se rozhodl, že vyzkoumá, kam mu ta jeho paní mizí. Kam den co den v té vrčící a smrdící bedně odjíždí?
Vmísí se mezi nastupující, pak vskočí dovnitř a klidně přikráčí k jejímu sedadlu. Vzhlédne a očekává pochvalu.
„Isidore?! Co tady děláš? Pane řidiči, zastavte prosím, musím odnést kocoura domů!“
Příště už je chytřejší. Naskočí do autobusu až v poslední vteřině, ale tentokrát se dobře schová. Ve městě nenápadně vystoupí a opatrně svou paní následuje. Ta si ho všimne až po chvíli. Netušila, nemohla tušit, že ji doprovází chlupatý kavalír. Teď už je ho však zbytečné plísnit, půjdou tedy do práce společně.
Ten den pan kocour uviděl, co jeho paní dělá, byl pohlazen i obdivován, zažil dobrodružství výletu. Propříště už zůstane doma. 

                 

V neděli chodívá rodina k bohoslužbě. Kocour si v té době obvykle vyřizuje svoje záležitosti, nebo leží na sluníčku či u kamen a tváří se, že spí. Čas od času, z důvodu, který zná jenom on, náhle vstane a vydá se za nimi. Vejde tichounce, jak to umí jen kočky, proplíží se mezi nohami věřících a jako stín se najednou objeví v lavici, vedle své paní. Pokusy zahnat ho jsou marné, jeho paní se jich už dávno vzdala, trochu se za něj stydí. Kočka přece do kostela nepatří! Ale Isidor se umí chovat. Když už je na mši, sedí celou dobu tiše a důstojně a tváří se, že si přišel poslechnout slovo boží.
Tyto návštěvy kostela ho však v budoucnu nikterak neochrání před velkým kočičím hříchem.
Na stole, mezi ostatním nákupem, se jednoho dne objevilo jedno z nejmilovanějších kočičích jídel – syrová játra. Panička vyběhla, zabouchla dveře a venku ji něco zdrželo. Isidor se ocitl s tímto voňavým pokušením sám. Jeho dobré vychování i převeliká oddanost k milované paní byly podrobeny osudové zkoušce. Ač jindy opravdu jenom pasivně přihlížející, zůstal chudák s touto dobrotou o samotě přece jenom déle, než mohla unést jeho kočičí přirozenost.
Když se paní vrátila a uviděla na stole roztrhaný krvavý papír a olizujícího se kocoura, pochopila, že dnešní oběd bude bez masa. To ji rozpálilo doběla:
„Potvoro jedna chlupatá, tys to sežral?! Všechno!!!??? Marš, jdi mi z očí, nechci tě už vidět, nenažranče nenažraná!“ ohnala se po něm.
Kocour uhnul před trestající rukou a vyběhl ven jako blesk.
Příští den se ukázalo, že zmizel. Po několika dnech bylo jasné, že zmizel nadobro.
Marně ho paní, když už ji přešla zlost, volala. Marně ho všichni hledali. Marně se ptali sousedů…
Neradi si zvykali na jeho trvalou nepřítomnost. Prázdná židlička u kamen už najednou nelákala k posezení a ke hře „kdo to déle vydrží“, na zastávce autobusu nikdo nečekal…
Chyběl jim.
Po mnoha týdnech zavedla ženu nějaká záležitost do domku na druhém konci vesnice. Vejde, pozdraví, posadí se ke stolu a vyřizuje s domácí paní, co je třeba.
Vtom se jí o nohu otře kočka. Dotkne se jí ocáskem, projde kolem a usedne u dveří. Žena na ni mimoděk pohlédne… a nemůže uvěřit svým očím.
„Ale vždyť to je … Isidore, Isidorku, kocourečku můj zlatý!!!“
Skloní se k němu a láskyplně ho hladí po krásné hlavě, po rezavém kožíšku. Pak ho zvedne do náruče. Vnímá jeho milou tíhu, jeho teplo, jeho hladkou srst, jeho přítomnost. Isidor se na ni chvíli pozorně dívá, pak seskočí na zem. Nejdříve se důkladně protáhne, pak se znovu otře o svou paní a posadí se k jejím nohám.
Domů už odcházejí spolu.