Elena Paclová: „Dasy, pojď, už musíme jít…!“

Rubrika: Literatura – Pohlazení

Jednoho dne se ocitla Dasy, veselá a chytrá fenka, u mých přátel, kteří nikdy nevlastnili psa. Přišla tak zvaně „na návštěvu“.
„Jenom co se vrátíme z dovolené“ pravili majitelé pejska, prosíce o pohlídání.
 
Když se majitelé vrátili a viděli, jak pejsek ožil, jak je veselý a spokojený, jak radostně běhá a aportuje klacíky, přiznali se. U nich je vlastně chudák. Jsou zaměstnáni dlouho do večera, pes je pořád sám a oni unaveni natolik, že ho jenom rychle vyvenčí. Věnovat se mu moc nemohou. Mají ho rádi, ale zároveň si uvědomují, že ho nechtěně trápí.
Nicméně pejsek je radostně přivítal a společně odešli domů.
 
Po jeho odchodu domácnost mých přátel osiřela. Za ten krátký čas na něj zvykli.
„Neměli bychom si pořídit psa?“ napadlo muže, který s pejskem chodil na procházky, házel mu klacíky a učil ho novým dovednostem.
„Možná, že by bylo dobré mít doma pejska,“ přemítala paní, která mu utírala zablácené tlapky, chystala žrádlo a hladila ho po krásné lesklé srsti, když jí seděl u nohou. Zjistili, jak je příjemné být objektem lásky čtvernohého tvora.
„Nakonec, děti jsou z domu, do práce už nechodíme, tak proč bychom nemohli mít…“
 
Jednoho dne zazvonil telefon:
„Rozhodli jsme se, že Dasy nebudeme trápit, chceme ji dát do dobrých rukou, k někomu kdo na ni bude mít čas. Víme, že u vás byla šťastná, nechcete ji?“
Nezaváhali jsme. Chtěli ji, samozřejmě, že chtěli!
Tímto svým rozhodnutím jsme se „na stará kolena“ stali třetími majiteli tohoto putovního pejska.
 
Pro Dasinku nastaly zlaté časy. Třikrát denně se pořádně proběhne a pán ji učí pořád něco nového. Už umí chodit u levé nohy, počkat v předsíni, než panička přijde s hadříkem, umí čekat na chodníku až dostane dovolení přeběhnout přes silnici, umí podat pac jednou i druhou nožkou a umí i neodolatelně poprosit. Povel „zůstaň“ ji sice nenaplňuje nadšením, ale plní ho. To pak sedí na určeném místě a sleduje svého pána, který se vzdaluje. Je nešťastná, ale ví co je rozkaz a poslušnost. Když pak zaslechne z dálky osvobozující „ke mně!“ vystřelí jako šíp a s hubou od ucha k uchu, s vlajícím ocáskem i ušima si pádí pro pochvalu. Skáče do výšky jak pingpongový míček a umí vyběhnout i na mírně nakloněný strom - to všechno s radostí a pro potěchu svého pána.
Na svých procházkách jednou potkala své dřívější majitele. Radostně je přivítala, nechala se pohladit, ale tentokrát už nezaváhala. Když uslyšela slova: „Tak Dasinko, půjdeme domů“, zcela samozřejmě se přidala ke svému novému majiteli. 
Tady by příběh mohl skončit. Ale ani psí život není tak docela jednoduchý. I na pejsky přijdou někdy chvíle těžkých rozhodnutí…
 
Nezmínila jsem se zatím o prvních majitelích, vlastně o majitelce. O děvčátku, které si před lety vymodlilo pejska, milovalo ho a pejsek mu to oplácel stejnou měrou. Ale než štěňátko dospělo, zjistilo se, že dívenka je alergická na psí chlupy, proto pes musí z domu. Oplakala ho, ale musela se podřídit.
Je to už několik let. Z dívenky je dospívající slečna, středoškolačka, která studuje výtvarnou školu. V tuto chvíli sedí na kašně a skicuje si rázovitou uličku na kraji města. Koutkem oka zaregistrovala pána se psem. Pejsek, hnědavý oříšek se střapatou oháňkou do oblouku, běhá jakoby tančil…
Letmá vzpomínka jí proletěla vědomím:
„Jako moje…“ a vzhlédne. „Ale vždyť to je… Je to ona! DASY! Dasinko!“
Fenka zkameněla. Tu paní co tam sedí, nezná. Ale ten hlas, ten hlas přece není možné zapomenout! Panička! Je to její milovaná panička, s kterou si spolu hrály i dováděly, praly se i mazlily, je to ta, která utírala její loužičky když byla ještě malá, ta, kterou ona má na světě nejradši a od které, neví proč, musela odejít…
Rozběhla se k ní, skáče na ni a kňučí, kňučí a píská slastí, raduje se ze setkání a neví čím by dala ještě více najevo, jak je šťastná!
Dívka, v očích slzy radosti, ji hladí, povídá si s ní a objímá ji, nic nedbajíc nebezpečí alergického záchvatu.
 
Pán stojí opodál. Zná tu historii a ví, co musí následovat. Pozdraví se s dívkou, která mu děkuje, že se o pejska dobře stará a vypráví mu, jak se měly rády. Po chvíli řekne tiše:
„Dasy, pojď, už musíme jít…!“
Pes se ohlédne, podívá se na něj a pak na milovanou, ztracenou a znovu nalezenou paní. Neví co má dělat. Přešlapuje a dívá se z jednoho na druhého. Jeho rozhodování je přetěžké. Rád by zůstal, měl by jít…
„Dasinko, pejsánku můj, musíš jít s pánem, já tě nemůžu mít! Jdi, jdi domů!“
Pejsek lehce zakňučí, otočí se, ještě naposledy se podívá na dívku, pak svěsí ocásek a přidá se k pánovi.
 
Když se oba přiblíží k domovu, vítězí už její veselá letora a Dasy znovu vyhlíží tak, jak jsem ji poznala.
Jako spokojený, šťastný pes.

Foto © Elena Paclová

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 26. 07. 2008.