Luděk Ťopka: Mlsný Jasík

Rubrika: Literatura – Povídky

Vyprávěnky pana Ťopky  (4.)

Mlsný Jasík

Máte také psa? Předpokládám že ano, protože žádný myslivec se bez tohoto čtyrnohého kamaráda a pomocníka neobejde. Jenže není pes jako pes. Jsou psi poslušní nebo neukáznění, dobrosrdeční i potměšilí, přítulní nebo nevrlí, nebo dokonce zlí. Ale já vám teď povím o psu, který měl jednu neuvěřitelnou vlastnost.
Měl jsem za války na českobrodském gymnáziu spolužáka a kamaráda Richarda Seiferta, který, na rozdíl mne, vystudoval po válce střední lesnickou v Trutnově. Naše přátelství nám vydrželo i když se naše cesty později rozešly. Mne připoutalo moje povolání na léta v Praze, zatímco on měl to štěstí poznat několik krásných českých polesí. Jedním z nich bylo i Křivoklátsko, kde byl v padesátých letech lesním správcem, jak se tehdy říkalo. Obýval tam nedaleko zámečku Leontýn pěknou a prostornou lesovnu v místě zvaném „Pustá Seč“, k níž patřily i hospodářské budovy. Držel si tam dokonce kravku a jinou domácí faunu: kozu, králíky, slepice, krůty, kočky a samozřejmě také psa, fenku irského setra, Cilku.
Býval jsme u něho vždy několikrát do roka na návštěvě, jednou na odstřel divočáka, jindy na Silvestra a často na rybách, nebo na babském posvícení v Račicích (to ale stojí za zvláštní vyprávění). Při jedné z takových příležitostí mi Ríša předvedl nového psa, kterého získal zvláštním způsobem.
Byl to krásný německý drsnosrstý ohař jménem Jasík, vychovaný a vycvičeným ještě starým fürstenberským fořtem. Jeho poslední majitel ho ale propil v Hornofově hospodě v Roztokách, a tak se o něho začal zajímat Ríša. Nakonec se ti dva do sebe zamilovali tak, že Jasík už na Pusté Seči zůstal a Cilka dostala kamaráda.
Bylo to milé a přátelské zvíře a v lese se choval tak perfektně, že jsem se večer na zahradě u šálku kávy a skleničky staré myslivecké neudržel a vyslovil jeho páníčkovi svůj opravdový podiv nad schopnostmi toho pejska, který mu teď ležel poslušně u nohou.
„Kamaráde,“ usmál se Ríša „ten umí ještě jiný věci, to by ses divil. On je například hrozně mlsnej, nežere drůbeží maso ani zvěřinu, jen játra nebo ledvinky a z pití nejvíc miluje kozí mlíko, ale jen samotný. Kdybys mu dal bílý kafe, tak on je takovej eskamotér, že vypije to mlíko a kafe nechá.“
„Prosím tě, nevykládej mi takový nesmysl, to přece není možné“ povídám.
„Že ne? Chceš se vsadit, že to dokáže? O flašku myslivecký, jo?“
„Dobrá, na tohle vsadím nejen jednoho myslivce, ale ještě basu plzeňského navrch, ale co dáš ty, když prohraješ?“.
„Já prohrát nemůžu, ale když si to přeješ, vsázím jednu pěknou vykrmenou krůtu“.
Přistupuji tedy na hru a sázku přijímám, protože vidím, že kamarád je už trochu pod párou a nabídka je zřejmě toho důsledkem.
„Helenko“, volá Ríša na manželku, „prosím tě udělej Jasíkovi do misky meltu s jeho mlíkem!“
Zatímco hodná manželka Helenka připravovala tu psí lahůdku, stačili jsme upít ještě další dvě sklenky a trochu více ztuhnout.
Konečně je tu v trávě u nohou miska s bílou kávovinou před Jasíkem, čekajícím na dovolení začít.
„Na, Jasínku, vypij si mlíčko, je to tvoje oblíbený kozí, ale kafíčko ne, to ne, to bych se na tebe zlobil, víš! Tak do toho, bumbej pěkně, bumbej!“ káže laskavě Ríša.
Pes se sklonil nad misku a za stálého vrtění zbytkem prutu pil, jen to mlaskalo. Moc jsem do misky ze svého místa neviděl, protože ji svými slechy zakrýval, ale když po sotva dvaceti vteřinách zdvihl hlavu, nevěřil jsem svým očím: z misky se na mne škodolibě leskla jen černá hladina té culifindy, co byla ještě před chvílí „bílým kafem“.
Co vám mám povídat. Příští sobotu jsem přijel se sedmičkou myslivce a basou Prazdroje, stále ještě v Jiříkově vidění. Neprodělal jsem ale na tom. Nazítří jsem přesto nasedal do auta s pěkně vypasenou a oškubanou krůtou. V bráně lesovny stál Ríša s oběma psy a Jasík, ten „eskamotér“, tam mával vesele tím svým pahýlkem prutem a smál se na celé kolo.
Z toho plyne poučení, že nemusí vždy vyjít sázka na zdánlivý nesmysl. A dodnes, i po tolika letech, kdy už jsou Cilka, Jasík i jejich pán dávno na pravdě Boží, mi zůstává záhadou, jak to ten pes tenkrát dokázal. Poraďte mi, kynologové! Lesu zdar.
--------------
Vysvětlení: Příběh je pravdivý až na to, že žádný zázrak se nekonal. Jasík to vymlaskl všechno naráz až do dna. Sázka byl jen kamarádův noblesní způsob, jak přispět do naší kuchyně a přitom abych si myslel že jsem toho kura regulérně vyhrál v sázce. To mi ale prozradila jeho žena Helena až po letech, kdy už Ríša nebyl mezi námi.

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Aleš Böhm http://www.alesbem.estranky.cz/

Copyright ©

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 15. 04. 2008.