Luděk Ťopka: Příběh Ing. Jana Sluky – Vrahem nebyl zahradník
Rubrika: Literatura – Na pokračování
| Vyprávěnky pana Ťopky (50) |
| Příběh Ing. Jana Sluky – Vrahem nebyl zahradník V šedesátých letech minulého století došlo nedaleko loveckého zámečku Rendezvous, který je zde mým kamarádům dobře znám a který jsi, Luďku, teď poznal i ty, k tragické události. Ten příběh vyprávěl můj děda mému otci a ten zas mně, takže ho předáván, jak říkají historikové, ústním podáním. Úvodem je ale třeba říct, že celý tento kraj, tedy téměř všechny pozemky, lesy, lednický zámek a i ten lovecký zámeček, byl majetkem knížecího rodu Liechtensteinů. Bylo to na podzim roku 1867, kdy kníže Liechtestein, pán na Lednickém zámku pořádal ve zdejších lesích velký hon za účasti řady šlechticů, významných úředníků pražského místodržitelství a několika vídeňských hostů z přízně panovníka. Jedním z početné skupiny lovců byl i synovec knížete Alexandra Mensdorfa-PouillyhoDietrichsteina, majitele zámku v Mikulově, tehdy Nicholsburgu, mladý hrabě Friedrich Herbert von Herbenstein. Když se tři dny před zahájením honu začali do Mikulova sjíždět hosté, byl všechen knížecí lesní personál, od ředitele přes fořty až k poslednímu hajnému, od rána do večera na nohou. Z okolních vsí sehnaní honci dostávali podrobné pokyny a příprava na ty jatky byla v plném proudu. Mezi prvními hosty přijel z Vídně mladý hrabě Friedrich a s ním jeho dva spolužáci ze studií, princ Hans Joachim von Hohenzolern a hrabě Ludwig Wofgang von Breitfeld, hezký, ale zhýčkaný a ješitný mladík, ve vídeňské společnosti známý jako nenasytný lovec žen a dívek.  Byla to trojka za všechny peníze. Hned první den došlo ve městě k incidentu, když při jejich vyjížďce po okolních vinicích zkřížil cestu jejich kočáru sedlák s nákladem dřeva a nepodařilo se mu včas uhnout. Mladý Fritz vyskočil z vozu, vytrhl svému kočímu bič a starého muže jím několikrát přetáhl. Ten si stěžoval na radnici a purkmistr v zámecké kanceláři. Nakonec se to vyřešilo několika zlatkami, ale mezi lidmi se to neutajilo a panský mladíček se na doporučení purkmistra už ve městě raději neukázal. Druhý den, v předvečer honu, uspořádala vrchnost pro hosty zábavný lampiónový večer u loveckého zámečku Rendezvous. Na ohni se opékala selata, z lednické zámecké kuchyně byly dovezeny dva vozy nejrůznějších lahůdek a z mikulovského zámku pivo a bečky s vínem. K obsluze hostů byli povoláni nejen kuchaři a pomocnice, ale i manželky a dcery ostatního personálu. Mezi nimi byly také osmnáctiletá Christl Baumannová, dcera mikulovského zámeckého zahradníka a její matka. Kolem zámečku byly rozestaveny stoly s lavicemi, celý prostor osvětlovala skoro stovka lampiónů a na dřevěném podiu hrála dvanáctičlenná hudba z Brna. Večer probíhal zpočátku klidně, jak se na šlechtice sluší, ale s přibývajícím časem a ubývajícím obsahem sudů a lahví, se pomalu změnil v nevázanou zábavu, podobající se bezmála vesnické posvícenské tancovačce. Jen k pranici zatím nedošlo. Bylo už značně přes půlnoc, když si zahradníkova žena uvědomila, že už delší dobu neviděla svou dceru, která celý večer točila a roznášela víno. Když se jí nepodařilo děvčicu nikde najít, svěřila se správci Hubertu Wachtlovi, který měl nad celou akcí dozor. Ten neváhal a spolu s knížecím lajbjegrem Krügerem přibral dva zámecké sluhy a všichni se rozběhli do okolí s lucernami v rukou. Nemuseli daleko, za sousoším Tří grácií ji našli. Ležela tam bledá, bez sebe, s roztrženou blůzkou a krvavým prádlem. Wachtl se snažil děvče přivést k vědomí a poslal jednoho ze sluhů pro její matku. Ta přiběhla, právě když Christl otevřela oči a rozplakala se. Všem kolem se ulevilo, že žije, ale děsili se následků.Pomohli jí vstát a opatrně ji napůl dovedli a napůl donesli k zámečku a jeho zadnímu dveřmi do malé místnosti v přízemí, sloužící jako sklad, a položili na lavici. „Pověz, děvenko, kdo ti tak ublížil!“ ptala se jí matka, ale odpovědí byl jen tichý pláč, slzy a vzlykot. Teprve když jí stejnou otázku položil správce Wachtl, otevřela ruku se zmuchlaným kouskem látky na dlani. Byl to batistový kapesníček s monogramem LWB a rodinným erbem Breitfeldů, takže bylo jasné, kdo je pachatelem toho hrozného činu. Správce nařídil matce děvčete i všem, kdo u toho byli, aby o tom zatím mlčeli, dokud nezačne vyšetřování. Poslal všechny mužské pryč a sám došel pro komornou, která s mísou vody a ručníkem pomohla matce dceru umýt a upravit. Venku pomalu zábava utichala a kočáry odvážely povadlé hosty do jejich ložnic. Jeden z posledních pak vezl nešťastnou Christl a její matku do zahradníkova domku, který stál tehdy na okraji zámecké zahrady. Celý následující den byl naplněn událostí roku, slavným parforsním honem podle anglického vzoru. Východištěm bylo místo včerejšího večírku, naplněné ržáním koní, smíchem a voláním lovců a štěkotem početné láje psů. Kromě lovců bylo okolí zámečku plné ostatních hostů a také honců, kterých bude potřeba při následném honu na jeleny. Pobíhali tam uspěchaní hajní, adjunkti a fořtové, organizující tuto akci, která nesměla zklamat. Počítalo se s bohatým výřadem nejen jelení a srnčí zvěře, ale také zvěře černé, která byla tehdy ve zdejších lesích hojná. Správce Wachtel, který předal organizaci lovu řediteli lesního úřadu, brzy zjistil, že se noční zločin neutajil a že zpráva o něm se mezi přítomnými čile šíří. Nebylo mu to milé, protože chtěl tuto záležitost vyřešit později s Jeho Jasností osobně a navrhnout její řešení přijatelné pro obě strany. Nicméně do Mezitím byl hon zahájen, vypuštěni psi a za nimi vyrazila i kavalkáda jezdců. Byl pěkný slunečný den a celá ta paráda, jakož i následující velký lesní hon, proběhly bez úrazů a nehod. Výřad dokonce předčil očekávání, a tak se v pozdních odpoledních hodinách všichni hosté sešli v zámecké jídelně ke slavnostnímu zakončení, po němž se někteří již loučili a odjížděli. Ti, kteří zůstali na noc, povečeřeli a rozešli se do ložnic. Časně ráno, nebylo ještě ani šest hodin, probudilo správce Wachtla bušení na dveře. „Vstávejte, milostpane, stalo se neštěstí, na dvoře je mrtvý člověk!“ Správce vyskočil z lože, hodil přes sebe jen župan, vyběhl na dvůr a zděsil se. Před ním ležel, jen v noční košili, mladý Ludwig v kaluži krve. Nechal tělo rychle odnést do zámecké kaple, vrátil se, oblékl a šel vzbudit pána. Abych to ale zkrátil. Zjistilo se, že mladík spadl z balkonu druhého patra na dlažbu dvora a došlo ke zranění s následkem smrti. Že to nebyla sebevražda ale vražda, dokazovalo zjištění, že mladý hrabě byl nejprve uškrcen a teprve pak shozen přes zábradlí, na kterém se našly i známky toho, že se bránil. Došlo k velkému vyšetřování, kdy oba Ludwigovi přátelé vypověděli, že ten měl ve zvyku kouřit před spaním na balkóně dýmku, což učinil očividně i tentokrát. Naplněná a nedokouřená dýmka tam byla skutečně nalezena. Kdo mohl být pachatelem, a proč? Na to byla zdánlivě snadná odpověď – přece zahradník, pomstil tak svou dceru. Byl tedy zatčen, odvezen k soudu do Brna a tam podrobně vyslýchán. Strávil tam několik dní, než se prokázalo, že to nemohl být on, protože má na levé ruce tři prsty chromé a v žádném případě by nemohl, při své malé postavě, ve svých pětašedesáti letech a s tímto postižením přemoct a dokonce uškrtit mladého silného muže. Vyšetřování pokračovalo ještě několik týdnů výslechem dalších a dalších osob, až nakonec muselo být uzavřeno s konstatováním, že pachatel je neznámý. Kdo jím byl, se nikdy nezjistilo a nešťastnou Christl si vzal, i s tím malým hraběcím levobočkem, mladý adjunkt z lednického polesí Vavřinec Sluka, můj dědek. Takže můj táta je poloviční hrabě a já čtvrteční. To ale možu říct teprve teď, když už se nemusejí vyplňovat kádrové dotazníky. Lze se vůbec z této historky něčím poučit? Asi těžko, snad jen tím, že Boží mlýny asi nemelou vždycky jen pomalu. Pokračování... Předcházející díly najdete zde |
| Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Aleš Böhm, www.alesbem.estranky.cz |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 16. 03. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Ivan Kraus |
 |
Rudolf Křesťan |
 |
Helena Štáchová |
 |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný |
 |
Ivan Rössler |
 |
Blanka Kubešová |
 |
Ladislav Gerendáš |
 |
Josef Fousek |