Luděk Ťopka: Odměna za dobrý skutek

Rubrika: Literatura – Povídky

Vyprávěnky pana Ťopky  (22)

Odměna za dobrý skutek

Tři měsíce po té události se slepýšem tlustým jako salám jsem s naší malou čtyřletou vnučkou zažil další příhodu. Byl srpen, ale s trochu nezvyklým počasím, teplým, ale dost deštivým, a tak začaly pěkně růst houby. Kačenka, náruživá houbařka, u nás byla tehdy na léto na chalupě v Chodové Plané, a tak jsme si spolu jednoho odpoledne vyšli „na houbinky“, jak našim výpravám říkala. Vzali jsme dva košíky, velký pro mne a její malý, v němž byla i malá svačina, jablko a lahvička s čajem a zamířili k lesu.
S ohledem na její věk a malé nožky jsem zvolil za cíl nepříliš vzdálenou smrčinu za Hovorkovou myslivnou, kde se vždy najde dost hnědých hříbků a sem tam i nějaký ten „pravák“. Abychom ale nešli po silnici, vzali jsme to oklikou kolem rekreačních chatek kladeňáků a polní cestou ke starému modřínu, kde se cesta stáčí podél lesa k jihu a našemu cíli.
Mezitím trochu vykouklo z oblaků sluníčko a prohřálo vzduch. Je to tam trochu do vršku, a tak kráčíme pomalu, abychom se neunavili a nezapotili, a já nestačím odpovídat na zvědavé otázky. Vysvětluji, čím to, že hlemýžď nevypadne ze svého domečku, když ho zvedneme ze země, jak to, že včeličky trefí zpátky domů, co žere lasička, kterou včera zakousl sousedův Ned, proč kopřiva pálí, a tak dále, až dojdeme do polí. Stojí tam u cesty rozložitý jasan, solitér, pod nímž nějaký dobrodinec zbudoval pěknou lavičku, na kterou usedáme ke krátkému odpočinku. Holka sedí, kýve nožkami a už nezvykle dlouho mlčí. Pozoruji ji po očku, jak krčí nosík, což vždycky znamená, že o něčem usilovné přemýšlí. Najednou se ke mně obrátí. „Dědo, teď jsou mi čtyři, vidˇ?“
„Ano, Kačenko, to ale přece víš.“
„Takže loni mi byly tři, ještě loni dva a ještě loni jeden rok. A kolik mi bylo ještě loni?“
„No to jsi ještě nebyla na světě!“
„No jo, ale jak to, že jsem nebyla a potom najednou byla?“
„No protože ses narodila, to je jasné, ne?“
„No jo, ale ...
Než ale mohla dokončit tu pro mne dozajista ošemetnou otázku, rozlehlo se z pole zoufalé vřeštění. Vyskočím z lavičky, vletím do ječmene a vidím to, co jsem čekal. Mladý zajíček s lasicí na krku poplašeně kličkuje a vběhne mi přímo pod nohy. Bleskem popadnu toho malého upíra, který se také v tu chvíli své kořisti pustil, a odhazuji ho daleko do pole. Zajíčka zvednu za slechy a vynáším ho v náruči na lavičku. Nešťastník příliš nekrvácí, zřejmě nebyla nakousnuta tepna, ale celý chvěje a rychle oddychuje. Podávám ho vnučce na klína, ta ho něžně a pomalu hladí od hlavy až k pírku a malý se asi po dvaceti minutách uklidňuje. Ranka přestala krvácet, a tak se zvedáme a se zajíčkem v koši kráčíme cestou mezi několika břízkami, kde Kačka zajíčka opatrně klade na kraj dalšího pole. Ten chvíli sedí, mele větrníčkem a konečně odhopkuje do obilí. „Tak teď už víš, co žere lasička? Pije zvířátkům krev!“
Žádná odpověď, a tak jdeme pomalu dál a u modřínu odbočíme doleva.
„Dědo,“ ozve se hlásek, „to bylo dobře, že jsme toho zajíčka zachránili, viď?“
„Ovšem, Kačenko, člověk by měl každý den udělat nějaký dobrý skutek!“
„Zachránit zajíčka?“
„Ale ne, taková věc se přihodí jen málokdy, ale například uvolnit místo v tramvaji staršímu člověku nebo pomoct mamince utírat nádobí, a tak, víš? Obyčejně se to pak člověku vrátí jinak a je za svůj čin odměněn.“
Kačka už dál celou cestu mlčí a netrvá dlouho a jsme na místě. Vklouzneme do smrčí a už to začíná. První, druhý, desátý hnědák, několik masáků, pod skupinkou modřínů pár klouzků a tak dále, až máme pomalu můj koš plný. Usedáme na vyvrácenou soušku a svačíme. Tedy ona, já nemám co. Dojedla, napila se a jdeme ještě na druhou stranu průseku, kde Kačka nachází tři pěkné hřiby. Zatímco je v podřepu čistím, holka šmejdí dál kolem a najednou volá: „Dědo, támhle někdo zapomněl míč!“
„Prosím tě co vidíš? Kde by se tu vzal míč?“
Ale ona už běží, a než se postavím na nohy, volá znovu.
„Dědo, pojď sem honem, to není míč ale něco jiného!“
Udělám pár kroků a už to vidím – pýchavka obrovská, krásný exemplář velký jako kopací míč a o tři metry dál druhá, o trochu menší.
„No Kačenko, tohle se ti teda povedlo“, vyprošťuji opatrně obě tato nadělení z trávy, „ty vidím poprvé v životě, u nás nikdy takové pýchavky nerostly!“
Přendávám ze svého koše maximum úlovku do malého a ukládám obě obří koule na uvolněné místo. Na další houbaření už není ani pomyšlení, proto obracíme kroky a krůčky k domovu. Není to sice daleko, sotva kilometr, ale koš se zatraceně pronese.
Když jsme konečně už padesát metrů od chalupy, běží malá napřed a já slyším její hlásek, jak sděluje babičce tu radostnou zvěst, že neseme dvě veliké „pýpavky“ jako mičudy.
Nu, nekoukala na ten úlovek s údivem jen moje žena, ale i oba sousedé, které Majka svolala a pyšně prohlásila, že je našla ona a že je to odměna za to, že jsme zachránili zajíčka, kterého „chtěla sežrat lasička“.
Obě nadělení jsme spolu se sousedy snědli a na tu příhodu ani na to houbařské štěstí nikdo z nás, ani já, ani dnes už studentka Katka, dodnes nezapomněli. Proto přejeme všem houbařům také takové úlovky. A konejte dobré skutky, vyplatí se vám to! Lesu zdar.

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Aleš Böhm, www.alesbem.estranky.cz

Copyright ©

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 25. 08. 2008.