Luděk Ťopka: Časy se mění, co bylo, není

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Vyprávěnky pana Ťopky  (55)

Časy se mění, co bylo, není
Ta myslivecká zábava, o níž mi můj tatínek před léty vyprávěl, se skutečně konala v obci Jirny v tehdejším brandýském okrese. Všechny, kdo v něm jsou uvedeni, již sice dávno hlava nebolí, ale přesto jsem některá jména, s ohledem na jejich možné potomky, změnil.
Psal se rok 1930 a v restauraci U Antošů se pořádala poslední leč po bažantím a zaječím honu. Lovců i hostů tam přišla víc než stovka a mezi nimi i můj otec, tehdy také nimrod. Po dobré polévce a kančím guláši se zapíjela radost i zklamání. Radost z toho, že se zase všichni ve zdraví sešli a zklamání nad slabým výřadem. Neobvykle tuhé mrazy v lednu a únoru vykonaly své a silně zdecimovaly stavy zaječí i pernaté zvěře.
Byl vyhlášen král honu, pokutou potrestáni různí viníci a zábava se rozjela. Hospoda se otřásala muzikou a smíchem rozjařených myslivců a pivo a jiné lahůdky tekly proudem. Přišlo dokonce i mnoho manželek a dcerek a muzikanti střídali polky a valčíky téměř bez přestávky. To ale nemohlo, přirozeně, trvat dlouho. Lovci měli v nohou pěkných pár kilometrů a v hlavách už taky dost, a tak po hodině hudba umlkla a muzikanti odešli na večeři a na pivo.
Sálem se rozlehl hlas borlice, tartas a křik utichl a vedoucí honu, správce Passerova mstětického velkostatku Šťastný, vyzval k všeobecné soutěži o nejlepší lovecký, nebo i jiný zábavný příběh. Tři z nich budou odměněny cenami. Nejlepší vyhraje celou uzenou šunku, kterou věnoval místní mistr cechu řeznického pan Mansfeld, druhou cenou byly tři lahve různých likérů od firmy otcova bratra Františka, a třetí cenu, basu smíchovského Staropramenu věnoval pan restauratér Antoš.
Na podium pro muzikanty bylo postaveno křeslo a na ně po chvíli usedl první soutěžící a dal k lepšímu hned dva příběhy, o ošizeném akcizákovi a o svém chytrém křepelákovi. A tak pokračovala soutěž dál a vystřídalo se ještě pět dalších zájemců o ceny. Z celé té kytice veselých historek ale tatínek vybral jen ty tři vítězné. První z nich předložil porotě jeden z  loveckých hostů, pražský lékárník PhMr Jan Adam.
Příběh lékárníka Adama
„Dámy a pánové, vyslechněte si, prosím, historku o populárním vinohradském herci J. P., známém jako velký hypochondr a postrach pražských lékařů a lékárníků. Nikdo na něm totiž objektivně nic nenalézal a „pacient“ tím byl nakonec tak stresován, že mu začala vážně hrozit mentální porucha.
Jednou, při partičce karet s kamarády lékaři z Vinohradské nemocnice, jsem dostal nápad. Dohodli jsme se mezi sebou a sehráli milému herci zase divadlo my. Primář R. ho pozval na další vyšetření a pak mu konečně prozradil název domnělé choroby a doporučil nový a zázračný, nedávno objevený a vysoce účinný lék z rostliny Huayontas z peruánských pralesů. Ten že mu jeden jeho známý přivezl přímo z Limy, a to jak její sušené listy, tak i recept na přípravu prášků a k tomu galonový soudek domorodé kořalky indiánského kmene Cuaxatl, se kterou se ta medicína musí současně užívat.
„Je to, Mistře, velice silný a účinný lék. Mnoha lidem již pomohl a některým dokonce přímo zachránil život“, naléval mu doktor do duše balzám, „a v Adamově lékárně vám ho z toho mohou připravit. Bude to ale, drahé. To víte, je to rostlina velice vzácná a jen decinková lahvička přijde na dvě stovky“.
Mistr neměl námitky, a tak se stalo, že po šest týdnů poctivě polykal třikrát denně prášek z rýže s užívací sodou a zapíjel tou vzácnou lihovinou, vyrobenou ze směsi vodky, curaça a trochy mátového čaje. Výsledek byl ohromující. Po „léčbě“ pan J. P. viditelně okřál, zesílil, do očí se mu vrátil lesk a do srdce radost.

„Rád jsem, pánové, oželel těch pár tisícovek, když jste mne tak postavili na nohy“, děkoval nadšeně lékaři i mně, „jsem vám velice vděčný!“
„No, no, Mistře, vždyť jsme jen dělali svou práci, nač takové ovace?“ bráníme se s těžko zadržovaným smíchem.
„Protože jste konečně stanovili správnou diagnózu a získali tak vzácný lék. Už jen ta cena svědčí o jeho síle. U nás je to všechno levné, ale stojí to za starou belu. Kvalita se holt musí zaplatit. Tak je to, pánové!“ triumfuje herec.
„No, těší nás, Mistře, že jsme vám mohli pomoct, ale nemyslíte, že bychom ten úspěch mohli někde společně oslavit, co říkáte? Zveme vás!“
Mistr souhlasil, a tak došlo o tři dny pozdějí k oslavě v  baru hotelu Alcron a praskla na to celá cena, co jsme za ten zázračný lék dostali.
A tak jsme obelstili hypochondra k jeho vlastnímu prospěchu a současně mu částečně vrátili i tu jeho investici!“ zakončil lékárník a sklidil za to potlesk.
Po dalších třech vyprávěčích přišla řada také na mého otce. Ten si ještě přihnul piva, vystoupil na podium, usadil se a začal:
Příběh mého otce, Antonína
„Můj příběh, vážení, není ani myslivecký, ani z říše zvířat, ale je malou ukázkou pohotovosti jednoho chytrého člověka v trapné situaci. Stalo se mi to předloni při cestě do Prahy. Jel jsem ranním vlakem z Klánovic a v Běchovicích přistoupil do kupé můj známý, Hugo Pick, který má na tamějším nádraží, jak možná víte, obchod uhlím.
Povídali jsme si, jak jdou obchody, probrali prekérní situaci na trhu akcií, řešili národohospodářské problémy a vedli řeči, jaké tak obyčejně dva obchodníci vedou. Při té diskusi uběhla cesta velmi rychle a než jsme se nadáli, vjel vlak naMasarykovo nádraží. Chtěl jsem si připravit jízdenku ke kontrole, ale i když prohledávám kapsy sebelíp, lístek nikde.
„Ježíšmarjá, pane Pick,“ obracím se na přítele, který trpělivě čeká, „já nemůžu najít lístek a přece jsem ho měl, vždyť mi ho přece konduktér proštíp´! To bude ostuda a ještě zaplatím pokutu!“
„Klid, kamaráde, zachovají chladnou hlavu“, povídá starej Pick, vytáhne z kapsy saka plnicí pero, něco napíše na svou jízdenku a podává mi ji.
„Tumaj a jdou klidně ven“.
„Nojo, ale co vy, pane Pick, jak to uděláte vy? To já od vás nemůžu chtít!“
„Nestaraj se a jdou první!“
Prošel jsem tedy kolem kukaně železničního zřízence, který jízdenku zkontroloval a hodil do dřevěné bedny. Na druhé straně jsem čekal a sledoval, jak dopadne Pick. Ten počkal, až byl poslední, sebevědomě přikročil k budce a naznačil vhození lístku do toho boxu.
„Halt, pane, vy mi máte jízdenku předložit ke kontrole a ne ji házet do bedny. Ostatně, vy jste tam žádnou nehodil, dobře jsem to viděl, a to vás bude stát nejen její cenu, ale ještě pokutu!“ volá zřízenec.
„Dovolej, pane, jak se vopovažujou mne obviňovat! Omlouvám se, že jsem jim lístek napřed neukázal, ale v bedně musí bejt. Přesvědčej se sám, pozná se snadno, poznamenal jsem si na něj název firmy, kam  právě jedu: Stein a syn, Karlín. A rychle, prosím, spěchám!“
Zřízenec skutečně neváhal, vysypal obsah bedny na hromádku, přebíral a obracel ty tuhé kartičky a ejhle, najednou ji měl.


„Tak viděj, člověče, že mám pravdu, a příště si daj pozor, než někoho nařknou, mohlo by se jim to nevyplatit. Maucta!“, dodal už smířlivěji Pick a opustil peron.
Připojil jsem se k němu, a když jsme se u východu rozcházeli, znovu jsem mu poděkoval a díval se za tím mazaným Izraelitou s obdivem nad jeho pohotovostí.“
Když táta skončil a byl odměněn potleskem, vstal také JUDr. Max Brod, známý pražský advokát, a kromě toho i král tohoto honu, posadil se a uvedl příspěvek poslední.
Příběh doktora Broda
Tak já vám, přátelé, zase povím příběh člověka, který si myslel, jak je šikovný a chytrý. Byl to takový mladý chasník, říkejme mu třeba Vojta, syn chalupníka z Proseka, to je taková ves na severním kraji Prahy, a pracoval u pražského sedláře Musila, co měl dílnu v Betlémské ulici na Starým městě, jako dělník. Byl pracovitý a rozhodně ne hloupý, i dost četl, půjčoval si knihy ve farní knihovně, ale byl taky trochu příliš sebevědomý.
Jednou si přečetl v Tůmově pentalogii „Z českých mlýnů“ historku o mazaném krajánkovi, který šidil pomocí falešné zlatky židovské kořalečníky a měl pořád co pít. Zpočátku se tomu smál , ale pak mu došlo, že by tu metodu mohl zkusit i on. Problém ovšem byl, kde získat falešný peníz. Bylo to krátce po válce, a protože zlatky už nebyly a nahradila je československá koruna, musel na svůj pokus zapomenout.
Jenže buď proto, že čert nikdy nespí, nebo protože ho chtěl Pánbůh vyzkoušet, zkrátka jednou opravil nějakým cikánům koňský chomout a dostal za to celou papírovou dvacetikorunu. To byla za tu malou práci dost štědrá odměna, ale mladík nad tím nepřemýšlel, vzal ji a těšil se, jak ji s kamarády v neděli propije. Jenže nepropil. Když v hospodě platil, odmítl ji hospodský přijmout, že je celá ušmudlaná a rozmazaná. Naskytl se u toho místní poštmistr, bankovku si prohlédl a prohlásil ji za podezřelou a za možný padělek. Vojtovi svitlo v makovici, dvacku sebral, šenkýři slíbil zaplatit za týden po výplatě a vrátil se domů.
V pondělí sebral na smetišti za  pajzlem „U Kuchynků“ zachovalou láhev od rumu a doma ji pečlivě očistil a vymyl. Večer uvařil litr lipového čaje, naplnil jím láhev a zarazil korkovou zátku. Tmavý obsah lahve dokonale odpovídal barvě rumu, a tak si Vojta spokojeně zamnul ruce nad zdařeným dílem a ulehl na lože.
Ráno se znovu pokochal pohledem na svůj výrobek, dal ho do tašky a odjel do Prahy. V dílně byl celý den jako na trní, práce mu nešla od ruky, až ho mistr musel několikrát napomenout. Konečně uhodila pátá, Vojta uklidil dílnu, mávnul šéfovi na pozdrav a vypadl. Proběhl Betlémskou ulicí, zahnul do Husovky a Jilskou přes Malej ryneček a Staromák do Dlouhý. Posadil se chvíli na ulici na lavičku a naposledy si promyslel svůj plán. Když ho znovu shledal dokonalým, vstal, přešel ulici a vstoupil do krámu pod štítem „Jákob G. Krebbs, obchod osadnickým zbožím“. Zvonek nade dveřmi zacinkal, jakoby chtěl kluka naposledy varovat, ale bylo pozdě.
„Dobrý den vinšuju, mladej pane“, uvítal zákazníka příručí, „čím posloužím, prosím?“
„Litr támhle toho rumu“, ukázal Vojta nahoru na regál.
„Ano, pane, zajisté, lahvičku rumu,“ sundal prodavač ochotně vybrané zboží a postavil je na pult.
Vojta schoval láhev do tašky a položil na pult tu dvacetikorunu. Prodavač ji vzal, obracel v ruce a pozorně prohlížel.
„Pane, obávám se, že od vás tuhle bankovku nemohu sám vzít, to musí rozhodnout pan Krebs.“ Otevřel dveře za sebou a zavolal do chodby: „Pane šéf, do krámu!“ Nato přišel ze svého kvelbu sám majitel s ortodoxními pejzy a jarmulkou na hlavě, vyslechl, oč jde, nasadil si brýle a pozorně zkoumal to podezřelé platidlo.

„Lituji, pane, ale ta dvacetikoruna je padělek a být vámi, žádal bych náhradu od toho ganefa, který vám ji dal“, pravil obchodník a vrátil ten papírek Vojtovi.
„No jo, ale já jinou nemám, takže nemůžete-li ji vzít, vrátím vám láhev a přijdu jindy s lepšími penězi“, vyndal Vojta z tašky tu s tím čajem.
Obchodník pokrčil rameny, postavil láhev na její místo a Vojta s pozdravem a lahví rumu šťastně odešel. Doma svou kořist se smíchem otevřel, dal si pořádný doušek a byl pyšný, že se mu podařilo ošidit Žida. Má odteď o chlast postaráno, však je v okolí dost i jiných kořalen!
Jenže, jak známo, pýcha předchází pád a člověk se nemá radovat předčasně. Zkrátka, starej Krebs nebyl dnešní a oznámil tu příhodu policajtům. Vojtu našli snadno, příručí ho poznal, protože chodil s Musilovic Mančou a jednou ho viděl v dílně, a tak ten trumbera nakonec stál před soudcem.
Já jsem byl tenkrát ustanoven jako jeho advokát ex offo, a proto jsem vám teď mohl celý ten příběh tak podrobně vyprávět. Dalo mi to dost práce ho z toho vysekat, ale nakonec se to podařilo a Vojta dostal za použití padělku jen deset měsíců s podmíněným odkladem na tři roky. A jaké z toho plyne ponaučení? Inu, že časy se mění a ošidit Žida tak průhledným způsobem není dnes tak snadné.“
Advokát za potlesku auditoria skončil, usedl na své místo a správce Šťastný dal plénu hlasovat o pořadí vyslechnutých vyprávěnek. Volba vítězů trvala, za hlasitého smíchu, překřikování a handrkování skoro dvacet minut, ale nakonec se všichni přítomní shodli a správce vyhlásil výsledek.
První cenu získal doktor Brod za příběh o padělané dvacetikoruně a falešném rumu, druhou cenu - likérovou kolekci - dostal můj otec, a basu smíchovského ležáku lékárník Adam, jako cenu třetí. Každý z poctěných vypravěčů zaplatil oběma dalším po číšce Ťopkova fernetu a pan Antoš začal pomalu inkasovat hosty.
Na podium se vrátila kapela, zahrála ještě tři kousky na rozloučenou a poslední leč roku 1930 skončila. Zelená společnost se rozcházela s náladou a  nadějí, že výřad bude za rok lepší.
A protože se mi ty vyprávěnky líbily, napsal jsem je a dovoluji si je předložit dnes i vám, s upřímným „Lovu a lesu zdar!“
Pokračování...
Předcházející díly najdete zde

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Aleš Böhm, www.alesbem.estranky.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 27. 04. 2009.