Vyprávěnky pana Ťopky  (57)

Dalekohled

Tohle malé vyprávění budiž vzpomínkou na památný květen roku 1945 a na mého tatínka, který svou jedinou upomínku na svůj válečný pobyt v Abánii obětoval pro splnění mého snu.

Měl jsem tetu, která vlastnila takové trochu větší divadelní kukátko, kterým mi při občasných návštěvách u ní dovolila pozorovat z okna chodce na ulici a holuby na sousedově střeše, a strašně jsem toužil mít svůj vlastní dalekohled. Ale ne divadelní, nýbrž triedr, jaký jsem vídal za výklady obchodů, nebo později ve válečných filmových týdenících u kapitánů německých ponorek. Byla to ovšem touha marná. Věděl jsem, že tatínkovy příjmy nebyly tak velké, aby mi takový zbytný předmět mohl koupit. Nezbývalo mi tedy, než se tu a tam potěšit alespoň pohledem z tetina okna „skrz“ její kukr, protože mi ho nikdy nepůjčila mimo svůj byt.

Přišel ale konec druhé světové a devátého května projela naší obcí první skupina ruských tanků. V následujících dnech pak dorazila další část vojsk maršála Koněva a s ní také gardové jednotky, které se utábořily na místním fotbalovém hřišti. Pro nás, výrostky (mně bylo tehdy sedmnáct), to byla senzace vidět skutečné frontové vojáky takřka ještě pokryté prachem bojišť, a tak jsme mezi nimi trávili drahně času.

Jednou jsem si všiml, že jeden z důstojníků, bydlících v mobilní obytné buňce, měl na krku polní dalekohled, právě takový, po jakém jsem toužil. Když jsem to pak večer doma vzrušeně vyprávěl, tatínek se zvedl od stolu, odešel do ložnice a po chvíli se vrátil a podával mi hodinky. Ty které jsem mnohokrát viděl a znal z jeho vyprávění.
Přivezl si je v roce 1919 z Albánie a byla to jeho jediná památka na jeho balkánské tažení. Byly to takové velké kapesní cibule, s dívčí hlavou a zlatým půlměsícem na zadním plášti, s ciferníkem s římskými číslicemi a třiceticentimetrovým řetízkem. „Tumáš, vezmi si je a zkus je vyměnit za ten tvůj dalekohled. Rusové jsou prej jako čerti po hodinkách, tak se ti to snad podaří“.

Popadl jsem s díky ten velký dar a nemohl se dočkat rána, až tu vzácnost „hodím na trh“. Nemohl jsem vzrušením ani dospat a hned ráno jsem běžel na hřiště a trpělivě čekal, až se ten oficír objeví. Když jsem se konečně dočkal, přistoupil jsem k němu, pozdravil a odvážně spustil:

„Mně náda binokl, ja dáju godinky, vy mně vaš binokl, jo?

Důstojník se zasmál, vzal ty cibule do ruky, při čemž já ale fest držel řetízek, zavrtěl hlavou a povídá: „Málčik, ety časy krasívyje, no ja němagu směniť vojennoje imúščestvo za štoněbuď dlja sebjá!“Omlouvám se, není-li to správně rusky, ale lépe si to nepamatuji.

Pochopil jsem, že je to nějaká forma odmítnutí, a tak jsem se rychle loučil s úmyslem,že zkusím štěstí jinde. Ten chlapík mne ale popadl za ruku a vedl k té boudě na kolech. Zavolal něco dovnitř a ven vyšli další dva, se zlatými nárameníky a s cinkajícími medailemi na prsou blůz. Ten první něco brebentil, všichni se smáli a posadili mne na bednu od munice. Mluvili na mne jeden přes druhého, a pořád se řehnili, když viděli, jak jim nerozumím a jak si usilovně držím kapsu s těmi „časy“. Nakonec ten první ukázal na svoje rameno:

„Ja Igor, kapitan“, a pokračoval, postupně ukazoval na ty dva „eto Michail Grigorievič, staršij lejtěnant, i zděs, továryš palkóvnik Sergjej Antonovič, naš komandant. Panimáješ?“ Pak sáhl do bedny vedle sebe a podal mi velkou německou konzervu a tabulku čokolády s přetiskem WEHRMACHT HEER a plácnutím po rameni mne propustil: „Pakušáj, malčik i dasvidanija!“.

To „panináješ“ jsem pochopil, a tak jsem se zmohl ještě na „Spasíbo!“ a mazal domů s úlovkem, jaký jsem opravdu nečekal.

„No to je opravdu věc, výborný obchod, ale tím jsi přišel o dalekohled,“ povídá tatínek, když maminka zjistila, že konzerva obsahuje kilo vepřového masa „ve vlastní šťávě“, jak by se dnes řeklo, a tabulka čokolády váží celých pětadvacet deka. Byl těm vzácným potravinám sice rád, ale jaksi ho mrzelo, že jsem jeho obětavý dar vyměnil za mrzký žvanec.

Vytáhl jsem ale z kapsy hodinky a přesvědčil rodiče, že tomu tak není, že vše je dílem mého obchodního a podnikavého ducha a odpoledne jsem již opět obcházel polehávající rudoarmějce, leč bezvýsledně. Někteří nabízeli na výměnu různé věci, jako německý bajonet, plstí obalenou polní láhev, kožené pouzdro na pistoli Parabellum a dokonce ruční přístroj na stříhání vlasů. Jen jeden, jediný vojáček vytáhl z „katómky“, ruského vojenského ruksaku, což byl pytel s  popruhy z provazu, tetino divadelní kukátko.
No jistěže to nebylo to její, ale vypadalo úplně stejně. Rozladěn neúspěchem, kráčel jsem smutně domů a v duchu se již loučil s vidinou šťastné výměny. Právě když jsem chtěl přejít silnici, přijelo vojenské osobní auto a zastavilo přímo přede mnou. Vedle řidiče seděl důstojník v nějaké neruské uniformě, se čtyřmi hvězdičkami na ramenou a ptal se mne česky na jméno naší obce a jak daleko je to ještě do Prahy. Jak jsem se naklonil k okénku, uviděl na zadním sedadle vojáka bez hvězdiček, ale zato s triedrem na řemínku. Zatmělo se mi na okamžik před očima, ale rychle jsem se vzpamatoval, odpověděl důstojníkovi, co chtěl vědět, a náhle vyhrkl:

„Neměl byste zájem o vzácné orientální hodinky po mém otci?“ vybalil jsem ten skvost z kapesníku a podával mu jej.

„Dal bych vám je za ten dalekohled, co má ten pán za vámi na krku.“

Oficír si je prohlížel, poslouchal, jak jdou, zkontroloval čas podle svých náramkových, otevřel i oba jejich pláště a kývl na souhlas.

Pak se otočil dozadu a zavelel: „Honzo, dej mu ho!“

„Ale, pane kapitáne, vždyť.......!“ namítal ten vzadu.

„Kuš a udělej, co ti povídám,“ přerušil ho ten vepředu „je beztak můj!“

Tetelila se ve mně dušička, aby si to někdo z nich nerozmyslel, ale ne, už mi ho podávají, už ho držím v ruce a už mám řemínek na krku a auto pomalu odjíždí. Ze srdce mi spadla celá skála a utíkal jsem, tentokrát opravdu s nadšením, domů.

První jsem podal dalekohled tatínkovi, měl o něj největší zásluhu, a viděl jsem, že je šťastný spolu se mnou. Vzal ho do ruky a přiložil k očím: „Je to bezvadný polní triedr 6 x 30 se značením vzdáleností,“ a pověsil mi ho na krk. Objal jsem toho svého hodného tátu a se slzičkou v čích mu znovu moc poděkoval.
„No, no,“ popleskal mne po rameni, „vždyť vím, jak jsi po něm toužil. Měl jsi štěstí, a přeju ti, abys z něj měl pořád takovou radost jako teď.“  Teprve později jsem se dověděl, že ta „neruská“ uniforma byl anglický battle dress, kterým byla vystrojena naše česká samostatná brigáda, takzvaní Svobodovci. A proto, kdykoliv vezmu ten předmět do ruky, vzpomenu s vděčností na svého otce a toho neznámého kapitána.

Jakkoliv už mám dávno dalekohled jiný, drahý a výkonnější, přesto si toho starého ruského cením nad všechny Zeissy, Swarowské a Bushnelly, protože je to obětavý dárek od mého drahého táty.

Pokračování...
Předcházející díly najdete zde

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Aleš Böhm, www.alesbem.estranky.cz