Luděk Ťopka: Vojna, les a víno (2/2)

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Vyprávěnky pana Ťopky  (45)

Vojna, les a víno (2/2)

Ráno po budíčku a snídani nástup, přečten denní rozkaz, rozdílení úkolů, odjezd dvou vozů do armádního skladu v Rajhradu pro sloupy, skupina měřičů a vrtařů odeslána na první trasu k přípravě děr pro ně a jedno družstvo vysláno k vybudování linky k valtickým kasárnám. Směna lipnických záklaďáků je přidělena ke kuchyni a úklidu ubytovacího prostoru. Věnuji se přípravě plánu činnosti na příští den, což se mi daří dokončit do oběda. Provianťák Eman odjíždí k valtickému útvaru pro zásoby a já mám konečně trochu času porozhlédnou se po okolí.

Chodím a žasnu. Především obhlížím tu zajímavou stavbu loveckého zámečku. Vypadá jako malý pařížský Vítězný oblouk. Jak jsem se později dočetl, nechal jej postavit v letech 1810-1813 Jan Josef I. z Liechtensteinu, jeden z vojevůdců v napoleonských válkách. Zajímavé je, že autorem projektu byl Josef Hartmuth, který se proslavil stavbou řady podobných romantických staveb v okolí a zejména minaretu v lednickém parku. Byl i výrobcem tužek a v roce 1847 založil známou tužkárnu v Českých Budějovicích. V té době vzniklo i nedaleké sousoší Tří grácií, které patří spolu se zámečkem a dalšími romantickými objekty v okolí k pozoruhodnostem valtického regionu.

A což teprve les! Mezi borovicemi a jedlemi všech druhů, buky, duby, javory a vidím porost, který neumím pojmenovat. Ale v tu chvíli se, jako deus ex machina, objeví na své mašině, péráku Jawa, vousáč inženýr Sluka, můj včerejší průvodce a spoluúčastník té doktorské bakchanálie.

„Buďte zdráv, komandýre! Jak se po včerejšku cítíte?“ volá na mne už z dálky, „Přivezl jsem vám písemný souhlas naší správy s pobytem v tomhle areálu a podmínky, které musíte plnit. Potřebuji také vaše potvrzení příjmu!“

„Lesu zdar, pane inženýre“, opětuji pozdrav, „děkuji za optání, cítím se kupodivu skvěle. A nechme teď papírování a řekněte mi, prosím, co je tohle za podivnou lesní směs!“

„Tohle je, kamaráde, vlastně park. Zakladatel sem dovezl stromy z Ameriky, například támhle v aleji ty černé ořešáky a tenhle virginský jalovec, nebo tentýž, dovezený z Asie spolu se zelkovou, která tu roste už několik generací. Starý kníže byl náruživý dendrofil a zasloužil se nejen o tuhle směs, jak jste to nazval, ale hlavně o zámecký park v Lednici, ten musíte rozhodně vidět!“

Na chvilku se odmlčel a pak se na mne obrátil: „Možu sa zeptat, proč jste mne pozdravil „Lesu zdar“? Patříte snad do našeho cechu?“

Řekl jsem mu proč a vyznal se ze své lásky k lesu a všemu kolem něj a pak jsme chodili od jedné zvláštnosti ke druhé a všude se mi dostalo zasvěceného výkladu. Vyslechl jsem příběh o zámeckém zahradníkovi a jeho dceři, zajímavosti o zdejší zvěři, myslivosti a ptactvu, o volavkách na rozlehlém rybníku Nesytu, o problémech lesácké služby, zkrátka bylo to krásné odpoledne, na které jsem, jak vidíte, nezapomněl. Bylo už skoro pět hodin, když jsme se vrátili do tábora, podepsal jsem mu ten dokument a inženýr odjel. Stalo se to právě včas, protože ještě než vyjel na silnici, zatáčela už na cestu k zámku auta s vracejícími se četami.

Nastal očekávaný tartas, když se na třicet unavených chlapů vysypalo z aut, a chystalo se uložit nářadí a materiál, umýt se a připravit na večeři, večerní rozkaz a odpočinek. Na koze stál stále ještě poloplný soudek a všichni měli žízeň. U toho jsem nepotřeboval být, a tak jsem se usadil ve stanu k přípravě rozkazu a další papírové práci.

Po chvíli se dostavil kapitán Hrubý, popsal vykonanou práci a vyhodnocení čet a jednotlivců a odešel dohlédnout na řádné vyčištění a uložení nářadí a materiálu. Velitel linkového družstva ohlásil zřízení telefonního spojení s valtickým útvarem a já se připravil, na večerní nástup.

Ve 21,00 rota nastoupila k večernímu rozkazu, který přečetl jeden z velitelů čet a já jsem vyhodnotil a pochválil jejich práci, snahu a výkon. Do večerky zbývalo ještě dost času, a tak oba poručíci s kuchařem Emanem přišli rozhodnout tu ve vlaku uzavřenou sázku. Protože všichni museli uznat, že můj typ byl skutečnosti nejblíže, připadl celý bank 250 korun mně. Samozřejmě jsem jim peníze vrátil a za svou padesátku jsem nechal přinést z té bečky tři ešusy vavřineckého. Bylo nás pět, takže na každého připadl podíl, který byl jen takovým šláftruňkem před kýženým odpočinkem na loži.

Ve 22,00 byla odpískána večerka a skončil první den stavební roty vršovických záložáků v požehnaném vinařském kraji pod Pálavskými vrchy.

Následující den jsem pro práci v táboře, jednání na velitelství pluku ve Valticích a Okresním národním výboru v Břeclavi a samé papírování jaksi zapomněl na pozvání doktora Seifrieda, a kdyby nebylo vousatého Sluky, byl bych zmeškal zážitek, na který také nikdy nezapomenu. Sedím nad mapou a zakresluji vybudovaný úsek, když se venku ozve: „Haló, veliteli, jste doma? Jede se do špitálu!“ Seknu s tužkou a kružítkem a vyskočím ze židle. Kruci, co se komu stalo? Do jakého špitálu? Vyběhnu ze stanu a tam mi se širokým úsměvem podává ruku dlouhán Sluka. „Zapomněl jste? Musíme za doktorem na polikliniku. Čeká vás zajímavá exkurze! Hoďte na sebe kabát a jedem, u zámečku čeká auto!“

Teprve teď mi dochází, oč jde, tak balím mapy, zamykám je do ocelové bedny a volám staršinu. „Jardo, odjíždím teď mimo rajón roty, takže v mé nepřítomnosti přebíráš velení, já budu do návratu čet doma!“ Dostalo se mi odpovědi „Provedu!“ a tak odcházím se Slukou a  klidnou myslí k autu za zámečkem. Za volantem sedí inženýrův syn, pozdravíme se, podáme si ruce a už startuje a vyjíždíme z lesa na silnici. Těch čtrnáct kilometrů do Mikulova zvládl Spartak za čtvrt hodinky a v 16,10 se zdravíme s doktorem Seifriedem, který už na nás čeká. Přisedá do vozu a velí: „Tak, hoši, vzhůru do Dunajovic!“

Pořád ještě netuším, kam mne unášejí, ale zdá se, že jde o tajný výlet, proto se neptám. Po deseti minutách vjíždíme do vesnice, jejíž jméno jsem jen tak tak, postřehl na místní tabuli: Dolní Dunajovice. Hm, pomyslím si, asi tady doktor bydlí a zve nás na skleničku, ale co to povídal Sluka o nějaké exkurzi. Vždyť se za chvíli setmí. Zastavíme u hezkého domku a doktor vystupuje. „Počkajte na mně“, prohodí jen tak přes rameno, „za chvílu su zpátky!“ a zmizí v domě. Tou chvilkou byla celá čtvrthodina a já se marně snažil vytáhnout z inženýra, o co jde. „Dočkajte času, kamaráde, šak uvidíte.“, zněla odpověď.

Konečně se otevřely dveře a doktor, s prázdným demižonem v ruce, naskočil do vozu, který se hned rozjel, projeli jsme vsí na její horní konec a zastavili před malou usedlostí, řadovým domem s velkými vjezdovými vraty, v nichž byly malé dveře. Zazněl dvakrát klakson a z vrátek vyšel šedovlasý, tak šedesátiletý chlapík v krátkém kabátě a s beranicí na hlavě. „Vítám vás, pane doktore, tož to sú ti vaši hosté? Počkajte chvílu, hned su zpátky, vezmu si jen klíč.“ Zmizel, ale v mžiku byl zpět a.podává mi ruku. „Já su nějaký Jonáš, vítám vás na Pálavě!“ a vmáčkl se na sedadlo mezi mne a doktora.

Popojeli jsme snad jen o tři sta metrů dál ještě trochu do vrchu a definitivně zastavili před malým domkem, který v řadě s ostatními stál pod povlovnou strání skloněnou k jihu a pokrytou, kam oko v tom nadcházejícím šeru dohlédlo, stovkami keřů vinné révy. Teprve teď mi to došlo. Stojím před vinařskými sklepy, o kterých jsem slyšel, četl a viděl v televizi, ale ještě nikdy osobně nepotkal, natož poznal zevnitř. Zvednu hlavu a čtu na obíleném průčelí datum A.D. 1865, nad nímž vystupuje z fasády kamenný kříž.

Bytelné a těžké dveře té svatyně se otvírají, hostitel otočí vypínačem a jsme v místnosti se stolem a šesti židlemi. U zadní stěny stojí široká police s různým, zřejmě vinařským nářadím, několika demižony různých velikostí a dvěma skleněnými koštýři. Pan Jonáš sundává jeden z nich, zvedá těžký poklop na cihlami dlážděné podlaze, sáhne na druhý vypínač a „budiž světlo“ – objevilo se schodiště do podzemí a vyvalila ze vůně zdola, podobně jako v Erbenově „Vodníkovi“ vlny v jezeře. Sestupujeme opatrně, ale jsme tam rychle, je to jen asi šest sedm dřevěných schodů.

Nečekal jsem, že je sklep tak velký, odhadem asi šest krát osm metrů a plný několika velkých i menších sudů. Stěny jsou potaženy podivnou plstnatou ale voňavou plísní, pokrytou desítkami drobných mincí, které tam návštěvníci nalepili z téhož důvodu, jako je turisté v Římě vhazují do šumící Fontany di Trevi – aby se sem ještě jednou vrátili.

Dole se loučí náš řidič, má ještě nějakou povinnost, ale slibuje otci, že se pro nás vrátí a my usedáme k malému stolu. „Včil vám, nadporučíku, dám ochutnat z každé bečky a vy mi povíte, z které je víno nejlepší“, povídá starý vinař a už noří koštýř do první z nich. Ucmrnkne trochu do mé sklínky a pak i ostatním. Je to červené, zdá se mi moc trpké, takže nic moc. Chci to nějak opatrně říct, abych neurazil, ale hospodář zvedne ruku: „Ne, nic neříkejte, až nakonec, až ochutnáte ze všech!“ Dobře, držím tedy pysk a piji z druhého. To už je lepší, ale pořád to není ono.

Zkrátka, došlo i na ten desátý sud a já měl vyřknout úsudek. Neváhal jsem ani chvilku: „Z toho šestého, pane Jonáš, to je nejlepší“, vyhrkl jsem (bylo bílé a příjemně nasládlé) a všichni tři se rozesmáli. „To je, chlapče, právě to nejhorší. Tedy ne nekvalitní, ale doslazované. Je vidět, že holt nejste vína pitel“, poučuje vinař a dodává, „ale nevadí, když vám chutná, tak pijte!“

Natáhne ze šestého a naplní asi čtvrtlitrový džbáneček a postaví ho přede mne. Ostatní volí jiné zboží, a tak sedíme a povídáme. Já o své civilní práci a o Praze, oni zase o své a svých starostech. Doktor je šprýmař, vykládá několik veselých historek ze své praxe, a lesák Sluka zase o nezdařeném nátlakovém honu na divočáky, který skončil postřelením honce.

Když došlo na toto téma, myslivost a les, vzpomněl jsem si na svého dávného kamaráda Jožku Bartoše, absolventa hájenské školy, který se krátce po válce odstěhoval z naší obce někam sem na Slovácko a od té doby o něm nemám žádné zprávy.

„Tak to vás asi potěším“, povídá inženýr Sluka, „je-li mu asi jako vám, tak ten slouží na hájence v Podivíně. Chcete-li, můžeme za ním někdy zajet“.

„No to jste mne opravdu potěšil, moc rád bych se s ním sešel, neviděli jsme se od šestačtyřicátého roku“, zvedám džbáneček a připíjíme si na Jožku a na tykání.

Nahoře vrzly dveře a po schodech sestoupila panímáma s miskou škvarků, klobáek a okurek a hromádkou krajíců bílého chleba v ubrousku. Rádi jsme po těchto darech sáhli a to dobré vínko zajídali. Bylo mi krásně, nálada příjemná, pohoda, jakou jsem v poslední době postrádal. Jen čas, mrcha, o sobě nedal nijak vědět až do chvíle, když ty těžké dveře nahoře znovu vrzly, do sklípku zavanul chladný vzduch z venku a s ním se objevil i mladý Sluka.„Tož su tady, tato, pojedeme?“ obrací se na otce. „Je už osum a tys chtěl ještě zabít teho králíka na nedělu!“

Proboha, osm hodin, je to možné? No to je katastrofa, zděsím se. „Prosím vás, pánové, musím ihned k rotě, nebo bude průšvih,“ div nesepnu ruce, ale vidím, že to došlo i ostatním, tak nic nenamítají. Zvedáme se od stolu, chci se s hospodářem vyrovnat, ale ten rozhodně odmítá, a tak lepím na tu chlupatou zeď korunu a lezu za pomoci rukou po těch příkrých schodech nahoru. Jde to pomaleji než při příchodu, ale jinak žádný vliv alkoholu necítím. Jsem tam první a čekám u toho dlouhého stolu na ostatní. Konečně jsme všichni, otvírám vrata a najednou mne kopne kůň! Tedy, cítím se tak, protože nohy mám gumové a hlava mi snad místo na krku sedí na kolotoči. Zezadu mne chytnou čísi ruce a než se naději, sedím vzadu ve spásném Spartaku. Dodnes nevím, jestli jsem se s doktorem a naším hostitelem rozloučil, ale vím, že jsem ještě zaslechl:„Tož dobrú noc a přijďte zas!“ a že má poslední myšlenka, než jsem usnul, byla „Proboha, už nikdy!“

Oba Slukové mne vytáhli z vozu už u zámečku, nějakým způsobem mne přivedli k sobě a doprovodili těch sto metrů pěkně oklikou k mému stanu a posadili na postel. Přesvědčili se, že jsem živý a odjeli zabít toho králíka. Jak dlouho jsem tam seděl, nevím, ale po chvilce se objevili staršina s kuchařem a bez jakýchkoliv řečí mně pomohli svléct a zalézt do spacáku. Tak skončila moje nezapomenutelná první exkurze do vinného sklípku. Naštěstí bylo kolem dost mých kamarádů, díky nimž se rota dověděla jen to, že mne „chytl žlučník“ a musím ležet. Ráno mne plně zastoupili poručíci a staršina a odpoledne jsem už byl zase v plném bojovém stavu.

*

Tak ubíhaly naše dny jeden za druhým, naštěstí bez problémů a mimořádných událostí a bez mých dalších exkurzí, až se přiblížily Velikonoce. Stavba pokračovala dobře, dvě linky už byly hotové a třetí před dokončením, takže bylo možno uvažovat o povolení odjezdu části mužstva na svátky domů.

Na zelený čtvrtek se na mou výzvu přihlásilo deset dobrovolníků, kteří zůstanou v táboře. Po důsledném varování před jakoukoliv nekázní odjížděli všichni ostatní v pátek odpoledne domů. Z velitelské skupiny odjel pouze staršina a jeden poručík, takže jsme tam zůstali tři. Se souhlasem velitele pluku v Lipníku jsem pozval na Velikonoce manželku, ubytoval jsem ji v hotelu v Břeclavi a svátky jsme strávili spolu.

Ty tři dny přešly rychle, moje drahá žena odjela v pondělí a v úterý se vrátili také moji milí Papenheimští, tedy Vršovičtí, a rota byla opět na plném stavu a chlapi se vrhli do práce na třetí a poslední trase. Ta čtvrtá nám byla prominuta – byla nejdelší a nebyl výhled na její dokončení před uplynutím našeho cvičení.

Jenže ve středu se v táboře ukázal zase Honza Sluka. „Zdravím, Luďo, máš dnes čas? Sjeli bysme za Jožkou Bartošem do Podivína. Už o tobě ví a těší se na shledání!“

Co jsem mohl říct, než ano. Do konce cvičení již nezbývalo mnoho dní a já jsem si nemohl nechat to setkání se starým kamarádem ujít. Stačil jsem ještě vyřídit několik nezbytných věcí, předat velení zase staršinovi a po půl hodině se již držel kolem Honzova pasu na té jeho motorové koze (on té své motorce opravdu tak říkal).

Obec Podivín leží asi pět kilometrů za Lednicí, tedy od tábora sotva jedenáct, a tak jsme už za pár minut přistáli u Jožkovy hájenky. Přivítání bylo bouřlivé nejen za účasti jeho rodiny, ale i jeho dvou kamarádů, takže když jsme po chvilce usedali ve velkém pokoji se stěnami plnými krásných trofejí, bylo nás zase pět. Začalo se, jak jinak, přípitkem dobrým modrým portugalem za přítomnosti konvice horkého čaje s rumem a  podnosu s vynikajícím velikonočním mazancem, a Jožka mi představil své přátele-myslivce. Do jizby pomalu stoupala z hrdla konvice příjemná vůně navozující sváteční náladu a vzpomínky.

Nejprve jsem o sobě pověděl něco já, pak Jožka a nakonec se rozproudila zábava, jíž se jako zelená nit táhla ta společná zelená vášeň. Každý dal něco k lepšímu, já příhodu o své první ráně z lankasterky a Jožka o upytlačeném bažantovi. Také jeho kamarádi přidali na hromádku každý po jednom příběhu a nakonec nezůstal nic dlužen ani Honza Sluka. Všechno se mi ale do tohoto povídání o vojně, lese a víně nevejde, takže nezbude, než uvázat z těch jejich vyprávěnek zvláštní balíček a předložit je čtenáři jindy.

Krásné odpoledne rychle uběhlo a bylo třeba pomyslet na návrat. Jenže na něco jsme všichni jaksi zapomněli; že můj „kozojozdec“ má v sobě grády přesahující mez bezpečnosti a že tedy jsme jaksi opěšalí. Ostatní to měli snadné, mohli domů po svých, ale pro nás dva to v našem stavu a při té vzdálenosti bylo zhola nemožné. Naštěstí nám ale pomohla náhoda. V tu chvíli přišel do hájovny předseda tamějšího JZD dohodnout jakousi dodávku dřeva a ten se uvolil nás domů dovézt. Honza nechal motorku v hájovně, že se pro ni zastaví později se synem. Po srdečném a ještě bouřlivějším rozloučení jsme nasedli do předsedova Spartaka a za dvacet minut jsem se již připravoval k projevu při večerním nástupu.

*

Když byl po několika dnech postaven poslední sloup, natažen poslední vodič a prověřeno spojení této poslední trasy, přijel velitel pluku z Lipníka a vyslovil rotě uznání za dobrý výkon. Druhý den byl tábor zlikvidován, polní linka k pluku stažena, zařízení naloženo na vozy a celá naše expedice se vrátila do kasáren v Lipníku. Tam se mužstvo ještě zúčastnilo čištění a uložení materiálu a techniky a následující den jsme již všichni odjížděli s uspokojením, dobrou náladou a mnoha lahvemi a demižony dobrého vínka domů.

Tak skončilo moje poslední a jediné skutečně užitečné vojenské cvičení. Díky jemu jsem poznal ten Bohem požehnaný kraj pod Pavlovskými vrchy, mnoho dobrých Moraváků a poznal a také pocítil, co je to pravý vinařský sklípek. Bylo mi právě 39 let.

Když jsem o dvaatřicet let později, v březnu roku 1989, přejímal od Vojenské správy propouštěcí list a opouštěl vojsko v hodnosti kapitána v záloze, doufal jsem, že už nikdy to dvojí sukno nebudu muset obléct, což se mi, Bohu dík, splnilo. Proto budiž míru, lesu a vínu zdar!

Pokračování...
Předcházející díly najdete zde

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Aleš Böhm, www.alesbem.estranky.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 02. 02. 2009.