| Had v ptačím hnízdě
Před několika lety jsme potřebovali natřít plechovou střechu na naší chalupě a já jsem se k tomu již necítil dostatečně schopný. Jednak byla značně příkrá a jednak její rozloha představovala přes sto čtyřicet čtverečních metrů. A to, uznáte, je pro pětasedmdesátníka již nesplnitelný úkol, zejména když bylo třeba především důkladně odstranit starý, již značně oprýskaný nátěr, natřít základní barvou a nakonec položit krycí vrstvu.
Byl tedy pozván odborník, který objekt obhlédl, změřil plochu a stanovil termín provedení práce. Byl krásný červnový den, a tak s námi ještě poseděl při odpolední svačině. Nakonec došlo i na lahvinku vína a, jak jinak, vedly se řeči. Tedy, vedl je převážně náš host. Z mistra pokrývače a lakýrníka se přitom vyklubal také úspěšný myslivec, velký rybář a náruživý houbař takže jsme museli vyslechnout řadu hrdinných historek, příběhů a úspěchů.
Jednou chytil na jesenické přehradě metrového candáta, který ho vozil na pramičce skoro hodinu po jezeře, než se mu ho podařilo zdolat a vytáhnout.(„a to, prosím, jen na pětadvacítku imitaci, představte si to, pane!“), podruhé střelil lišáka na sto padesát metrů pouhou malorážkou, bez puškohledu a z volné ruky rovnou do hlavy, a jindy zase našel na jednom místě dvaapadesát hřibů a patnáct křemenáčů. Zlatým hřebem jeho líčení ale bylo přemožení tří zmijí najednou.
„To bylo tenkrát vo život“, přihnul si piva,“byl jsem na houbách daleko za Kamencem, až tam jak byla péesácká rota, už skoro tři hodiny a jak tak chodím, najednou na nějakejch deset metrů vidím dva pěkný křemenáče. Byl jsem už vlastně na cestě domů s vrchovatým košem hřibů, ale nedalo mi to. Přece tu takový kousky nenechám.
Postavím košík na pařez, poněváč von měl už dobrejch šest kilo, a hrnu se k těm dvoum krasavcům. Kleknu do trávy vedle nich a šmátnu po tom prvním a vidím u ní hada. A hele, zmije, a pořádná. Místo křemeňáka popadnu tu mrchu za hlavou, rozmáchnu se a už letí na druhou stranu potoka. Sehnu se a vona vo kousek dál ještě jedna a ještě větší. Tak šup, bleskově zase za hlavou a už letí za svou kamarádkou.
Konečně ufiknu prvního křemču a jak pucuju kořen, zmerčím koutkem voka pohyb vedle mýho kolena, mrknu tam, a krucajdá, třetí bestie. Ta z nich je největší a nejtlustší. Syčí jako propíchnutá pneumatika a mrská jazykem jako bičem. Halt, povídám si! Ta je zuřivá a nebezpečná, na tu se musí vobezřetně. Vstanu, votočím se a vodcházím, ale jen na voko, poněváč udělám potichu velkej kruh a najednou jí stojím za zády. Vona nic netuší, mrská tou svou vidličkou furt dál, ale než se naděje, popadnu ji, ale tentokrát za vocas. Kroutí se, potvora, ale nemůže zvednout hlavu a tak nemůže ani kousnout. Takže šup, a letí přes vodu.
Konečně vytáhnu taky druhýho křemouše, vokrájím, zahrabu voškrabky pod mech a vstanu. Vohlídnu se eště za sebe přes strouhu, a neuvěříte, co jsem uviděl - ty tři hadice držej palice vystrčený z trávy a čuměj na mě jako vejři. Musely mít asi nahnáno, že bych se moh´ vrátit! Ale ne, buďte klidný, vochechule, povídám, já už jdu domů a vy buďte rády, že jste to přežily, já se žádnýho hada neleknu. A že na mě teď můžete čumět, je jen proto, že mám dobrou náladu a že jste mě nenaštvaly, jinak bych vás byl roztrh´ jako....no, jako hada!“.
Pan mistr domluvil, zavolal mobilem svému synovi a než ten pro něho přijel, stačil vymlasknout ještě jedno pivo a svatě slíbit, že „dvanáctýho tu budem v sedum ráno jako na koni“.
Dvanáctého skutečně přijel, ale ne ráno v sedm, ale o hodinu později, a také ne na koni, ale dodávkou. Na střeše žebřík a ve voze jednoho pomocníka. Je třeba jim připsat ke cti, že se pustili bez odkladu do práce a do oběda byla polovina střechy oškrábaná. Nabízený oběd odmítli, odjeli domů a po hodině už znovu brousili druhou stranu.
Skončili kolem čtvrté a chystali se na snadnější, pultovou střechu nad halou. Zde je třeba poznamenat, že ta přiléhá k severní straně stavení, kde nad ní přečnívá hlavní sedlová střecha, a že na vnitřních trámech jejího štítu si založila červenka hnízdo. Oba rodiče pilně a neúnavně létali celé dny, od rána do večera, aby ty své potomky nakrmili. Podle toho provozu jich tam muselo sedět alespoň pět.
První vylezl na střechu pan mistr a hned si toho všiml. „Poslyšte, pane domácí, co je to za ptáci, co tady maj to hnízdo?“
„Červenky, a už tam mají mladé. Prosím, snažte se je moc nerušit! Prostě si jich nevšímejte a ony si zvyknou,“ povídám a odcházím zapnout čerpadlo vody z rybníka na zalévání. Nedošel jsem ale ještě ani ke schodům, když se najednou ozve výkřik a hned nato hlomoz padající židle a nadávky.
Běžím zpět a už vidím, jak za pomoci svého famuluse slézá ze střechy pan mistr, tiskne si levou ruku k prsům, kulhá a hlasitě přitom syká.
„Proboha, co se vám stalo, zranil jste se?“ volám, a chci ho podepřít také z druhé strany, ale odmítá pomoc a usedá na zahradní židli pod slunečníkem.
„Máte na střeše v tom hnízdě hada, pane! Chtěl jsem se podívat na ty mladý červenky a vylít na mne had. Lek´ jsem se, židle se pode mnou zvrhla a já mám asi zlomenou ruku!“
„Had? Kde by se vzal v ptačím hnízdě had, a ještě tak vysoko?“, nevěřím a vrtím hlavou.
„Ne, ne, je tam, zasyčel na mě jako zmije a vystrčil černou hlavu, fuj tajxl, to jsem se lek´!“
Nepřel jsem se s ním a pomohl mu svléct košili, zatímco manželka zavolala souseda, doktora Tótha, který se právě vrátil po službě z nemocnice v Mariánkách. Ochotně přiběhl, prohmatal zraněnou paži a s uspokojením stanovil diagnózu: pohmožděnina loketního kloubu, odřené předloktí, naražené koleno a hematom na pravé líci. Zaplať Pámbu, oddechl jsem si, mohlo to být horší!
Pokračovat v práci bylo vyloučeno, takže raněný pokrývač a udatný přemožitel hadů vypil na utišení bolesti půl lahve myslivecké a odjel, s pomocníkem za volantem, šťastně domů.
Mně to ale nedalo a vylezl jsem na střechu podívat se na toho hada. Postavím se na tu osudnou židli, natáhnu krk ke hnízdu a ...sssss, vyjela na mne z hnízda tmavá hlavička, že jsem málem spadl také. Podívám se pozorněji, protože za lomenicí je trochu přítmí a jas odpolední oblohy mne poněkud oslepuje, a hele, ono je to už pěkně velké mládě kukačky. Teď jsem také pochopil ten úporný shon obou červenčích rodičů, aby toho otesánka nakrmili.
Záhada s hadem v hnízdě byla tedy vysvětlena, a když se po třech dnech oba řemeslníci znovu objevili, se smíchem jsem jim to vylíčil a navrhl, aby se sami na vlastní oči přesvědčili. Mistr to odmítl, ale mladý ochotně vylezl nahoru a zvědavě nahlédl do hnízda.
„Pane mistr“, volá dolů, „tady žádná kukačka není. Hnízdo je prázdný.“
„No tak vyletěla, byla ostatně už dost velká“, povídám, a nemohu si přitom odpustit poznámku o statečném hadilovci, který se ulekl kukačky a div se při tom nezabil.
„Pane“, přiznal se pan mistr, „dyť já žádný zmije přes potok neházel. Byl tam tenkrát u těch hub jen slepejš a ten zajel pod pařez eště než jsem se k nim sehnul. Já jsem si to, s vodpuštěním, vymyslel, abych vás nějak pobavil, když jste mne tak hostili. A že byli ty hadi tři, to má na svědomí ta myslivecká, tak mi to holt nemějte za zlý! Ale v tom vašem hnízdě byl had, to mi nevymluvíte! Copak kukačky syčej?“ Otočil se a následoval mladého na střechu.
Do večera byly obě části střechy připraveny k nátěru a po dalších dvou dnech se již leskly krásnou tmavou červení. Vyrovnal jsem účet a po společné svačině na rozloučenou se pobaveně díval, jak ten velký houbař a myslivecký latiník nasedá do své dodávky, startuje a mizí za zatáčkou.
Nevím, ale moc bych za to nedal, že večer už líčil kamarádům v hospodě, jak s nasazením vlastního zdraví zlikvidoval hada v ptačím hnízdě na chatě jednoho Pražáka. Nu ať, vždyť i takových pábitelů, jak je nazýval pan Hrabal, je nám třeba, protože humor je koření života, ne?
Pokračování...
Předcházející díly najdete zde |
