Luděk Ťopka: Lankasterka
Rubrika: Literatura – Na pokračování
| Vyprávěnky pana Ťopky |
 Narodil jsem se hrozně, hrozně dávno. Tak dávno, že už to snad ani není pravda. Sice už jezdila auta a létala plátnem potažená letadla, ale stále ještě tahali vozy koně a kravky, sem tam se do pluhu zapřahali i voli, na polích stály po žních panáky a mandele obilí a v lesích se kácelo ručními pilami a sekerami. A tak jsem teď, v posledním úseku svého života, pojal myšlenku, napsat hlavně pro své vnučky a pravnuky pár svých zážitků a příhod z lesa a od vody a mezi nimi i historek vyslechnutých od svých kamarádů a přátel. Protože jsem již od dětství žil prakticky v lese a tomuto chrámu přírody později zcela propadl, jsou jím téměř všechny moje příběhy prostoupeny. Nepokládám je ale ani zdaleka za nějaké literární dílo - jsou to jen vyprávěnky, povídačky sdělované způsobem obvyklým mezi kamarády u ohníčku, v hospodě při poslední leči, nebo lovecké chatě, tedy v pohodě, při dobrém jídle a pití, kdy to lidem nedá a otevřou svá srdce a podělí se s ostatními o to, co prožili nebo slyšeli. Ačkoliv jsem se ve svém životě nemohl plně věnovat této své lásce ani jako lesník, ani jako právoplatný myslivec, přesto, anebo právě proto, pokládám les a vody za neocenitelný dar přírody lidem. Díky svému povolání a práci v zahraničním obchodě jsem totiž poznal některé nehostinné, pusté horské kraje a pouště Středního Východu a Afriky, a tak vzdávám v duchu tisíceré díky tomu, kdo naše dávné předky přivedl do tohoto požehnaného dolíčku mezi Krkonošemi a Alpami. Přál bych si, aby se tyto příběhy neminuly cílem a potěšily všechny Vás, kdo jste se rozhodli si je přečíst. Luděk Ťopka |
| LANKASTERKA Jak člověk nabývá životních zkušeností, zjišťuje, že to není vždy snadné a bezbolestné. To se nevyhnulo ani mně, a tak jsem si také na jednu takovou zkušenost vzpomněl. Ale dovolte mi předem krátký úvod. Ačkoliv jsem se narodil v minulém století v tehdejším brandýském okrese, cítím se přesto Jihočechem. Moje maminka narozená v Chabrovicích u Tábora a tatínkův prapraděd od Třeboně, mi snad dávají právo považovat tamější krásný kraj za jakýsi svůj pradomov. Ostatně, ještě dnes tam žije mnoho Topků ve Veselí nad Lužnicí, v Horusicích a okolí. Jenom je mi záhadou, jak naše kostelecká větev přišla k tomu háčku nad T! Jen jedna z mých tet, Lojzinka, zůstala svému kraji věrná. Žila se svým manželem Petrem Jakešem, hajným, v Novém Etynku (dnešní Nové Včelnici) u Jindřichova Hradce. Jezdívali jsme k nim občas s rodiči a bratrem vždy na několik dní. Tam byl pro nás, kluky, ráj. V obůrce u školy bylo pár kusů srnčí, strýc měl dva hodné hafany, na dvoře plno drůbeže, v chlívku koza a čuník, v „kvelbu“ almárka s kompoty, medem, smetanou, sušenými švestkami, ořechy a jinými laskominami, jejichž báječnou vůni si dodnes umím v duchu vybavit. Nejvíce však pro mne znamenaly stěny s parůžky a parohy, vycpanou kunou a sojkou a hlavn ě stará perkusní předovka visící na levé straně starého krbu, a lankasterka na pravé. Ty mne nejvíce lákaly. Při jedné z takových návštěv, bylo mi tehdy asi deset, jsem se odvážil poprosit o dovolení prohlédnout si je z blízka. Strejda mi je podal a já se poprvé dotkl chladné a překvapivě těžké předovky a trochu lehčí brokovnice. Pak mi ukázal, jak se nabíjí, jak míří a vystřelí. Všechno, samozřejmě „nasucho“. Nemohl jsem se od těch flint, kterým se tam nikdy neříkalo pušky, dlouho odtrhnout. Když pak už zase visely na svých místech, chodil jsem se na ně alespoň toužebně dívat. Jednou, bylo to den před naším odjezdem domů, mi ráno strýček nabídl, abych s ním šel do sousední vsi na pilu, kde měl nějaké úřední řízení. Nadšeně jsem to přijal a s dovolením rodičů jsme všichni tři, strejda Petr s lankasterkou na rameni, jezevčík Luki a já, vykročili k lesu. Cesta to byla skoro hodinová, nádherným borovým a smíšeným lesem, kolem dvou rybníků s kačenami, lyskami a volavkami. Po cestě jsem se pásl na sladkých malinách a ostružinách a dokonce nalezl čtyři krásné hřiby kováře, které jsem v našem újezdském lese nikdy nepoznal. Na pilu jsme došli v půl desáté, a když její majitel, pan Lustig slyšel, že jsem takové zařízení ještě nikdy neviděl, svěřil mne svému patnáctiletému synovi, aby mi celý provoz ukázal. Žasl jsem, jak chlapi nakládají dříví na kolejové vozíky a vozí je ke katru, který ty tlusté kmeny nenasytně požírá, jak tlustá roura nasává piliny a třísky a chrlí je venku na hromadu a jak jsou nařezaná prkna, trámy a hranoly skládány do úhledných hrání a prokládány laťkami, aby řádně proschly. A přitom všude kolem ta nádherná vůně dřeva! Exkurze ale brzy skončila, dostal jsem na cestu napít malinovky, strýc skleničku jalovcové, Luki kus nějaké uzenky a namířili jsme domů. Sluníčko už značně hřálo a tak jsem se těšil, jak vklouzneme pod velebnou a chladnou klenbu lesa. Asi po půl hodině, když jsme došli na takovou křižovatku dvou hospodárnic, posadil se strýc na dubový pařez, utřel si šátkem zpocené čelo a plácl mne po rameni. „Luďku, nebál by ses vystřelit si z flinty?“ Zatrnulo mi slastně v útrobách při takové představě, a tak jistě uznáte, že jsem na to nemohl říci nic jiného, než: „Vůbec ne, já už jsem střílel, strejdo, mockrát a umím to dobře. Na pouti vždycky donesu ze střelnice několik růžiček!“ „No, tohle se trochu jiná flinta, ale neboj, zvládneš to!“ Vzal jsem zbraň do ruky, zalícil tak, jak jsem to uměl nejlíp, zamířil na dub za cestou a stiskl spoušť. Žádný výstřel se nekonal, pochopitelně nebyla nabitá. „No, tohle by ti šlo, ale budeš muset víc přitlačit pažbu do ramene, tvář k lícnici a teprve pak vystřelit. Podívej, takhle!“, předvedl mi strýc. Nechal mne to ještě dvakrát zkusit, pak jednu hlaveň nabil a flintu mi podal: „Tumáš, zamiř támhle na ten pešunk (byla to hráz rybníka) a nezapomeň co jsem ti řek´!“ Postavil jsem se rozkročen a trochu zakloněn, abych vyrovnal váhu zbraně, zatnul zuby a natáhl kohoutek. Zamířil jsem, kam mi strejda ukázal, na chvilku zadržel dech a stiskl spoušť. Vyšla strašná rána a já na lopatkách viděl nad sebou zelené listoví dubu a strýce, jak mi bere z ruky flintu. Pomohl mi na nohy, ale sotva jsem stál a držel se za tvář. Hrozně to bolelo. „Je to dobrý,“ ohmatal mi strejda starostlivě tvář, „ukaž, otevři pusu! No, zuby máš všechny.“ Posadil mne na pařez a odešel ke strouze pod stavidlem rybníka. Vrátil se s m okrým kapesníkem a vložil mi ho do ruky: „Tumáš, když neumíš dbát na dobrý rady, a drž si to na tváři až domů, snad ti to splaskne.“ Držel jsem, ale nesplasklo. Naopak, oteklo víc a zčervenalo. A co následovalo doma, to si pamatuji dodnes. Jako to, co musel vyslechnout strejda od tety (ten starej potrhlej blázen, nemá rozum a zmrzačil by dítě), tak i co můj táta od maminky za to, že dovolil, abych šel se strejdou takovou dálku, zapomínajíc, že s tím souhlasila. Mně se naštěstí, jako zraněnému, žádných výtek nedostalo. Druhý den se bolest v rameni „rozležela“ a já první polibek brokovnice zaplatil neschopností při tělocviku a kosmetickou vadou v podobě hematomu, který zmizel teprve po dvou týdnech. Nu, hlavně že to neodnesl žádný ze zubů. Nebyly už mléčné. Lesu zdar! |
Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Aleš Böhm http://www.alesbem.estranky.cz/
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 25. 03. 2008.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Vladimír Just |
 |
Ivan Rössler |
 |
Milan Markovič |
 |
Jiří Menzel |
 |
Plk. JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D. |
 |
JUDr. Ivo Jahelka |
 |
Josef Fousek |
 |
Ivan Kraus |