Kňour jako kráva a Hubertův zázrak
Jednou, když jsme zase přijeli na návštěvu ke kamarádovi Richardovi do jeho lesovny Na pusté Seči v křivoklátském polesí, pozval mne na babský bál do Račic. To je taková malá vesnice na Berounce mezi Žloukovicemi a Zbečnem, kde každoročně pořádají tuto zajímavou zábavu. „Počkejte, to uvidíte, jak se tam lidi dovedou bavit“, sliboval nám Ríša, a tak jsme onu sobotu brzo odpoledne všichni, to jest jeho žena Helena, moje Lenka a my dva, vyrazili. Byl krásný podzimní den a cesta lesem rychle uběhla, a tak jsme asi po dvou kilometrech došli k cíli. Zde musím ještě poznamenat, že v Račicích žila většina dělníků místní lesní správy, takže Ríša byl vlastně jejich zaměstnavatelem. Sotva jsme minuli první domek, vyběhl z něj chlapík a mává oběma rukama: „Pane správec, pane správec, to jsme rádi že jste tady. Zaskočte na skleničku!“ „To nejde pane Votruba, vidíte že mám hosty. Napijeme se spolu až v hospodě!“ odmítá s úsměvem kamarád. „Ale to by bylo, abyste se u nás nezastavil. To byste nás urazil. Zvu vás samozřejmě všechny, však máme všeho dost. Račte panstvo“, volá Votruba a už otvírá branku. Očividně se to nedá odmítnout, a tak vcházíme do stavení, kde nás vítá také jeho žena a vede do prostorné kuchyně. Narychlo přistavuje ke stolu další židle, a než se nadějeme, stojí na stole šest sklínek s voňavou slivovicí. Tři vrchovaté a tři s dámskou dávkou. Ríša nás oba představuje, připíjíme si ve stoje, děkujeme a chystáme se odejít. „Ale kam byste chodili, vždyť je ještě fůra času. Jen se pěkně posaďte, musíte trochu pojíst“, pobízí panímáma. Jsme sice po obědě a bráníme se, ale dozlatova vypečené husí stehýnko s knedlíkem a zelím je neodolatelné. Lenka s Helenou sice usmlouvají malou porci, ale nám se to nepodařilo. Po pivě a další rundě slivovice jsme konečně opustili tento pohostinný dům a scházeli dolů k hospodě, kde jsme chtěli u stolku v zahradě vyčkat na podzimním sluníčku do začátku bálu. Jenže člověk míní a všechno dopadne jinak. Bylo nám totiž projít ještě kolem dalších tří chalup, kde také nebylo možné odmítnout další upřímná pozvání („To byste nás urazil, pane správec!“) a alespoň trochu nepojíst a nepopít. No, bylo už téměř šest hodin, když jsme konečně došli k původnímu cíli, hospodě „Na palouku“. Muzika už hrála a sál byl skoro plný. Obklopilo nás několik dalších Ríšových známých i oba hajní Král a Brůžek a každý nás zval ke stolu. Aby se nikoho nedotkl, vybral kamarád samostatný stůl blízko hudby a usedli jsme. Zábava se zakrátko dostala do správného proudu a za halasného smíchu, zpěvu a ryčné dechovky vyváděly místní dívky, ženušky a tetičky všechny chlapy v sále. Byla skoro pořád jen dámská volenka, inu babský bál! Když už jsme sotva stáli na nohou, vytáhl mne Ríša do výčepu ve vedlejším lokále, kde seděli starší chlapi, kterým „to trdlování s bábama“ již nic neříkalo. K našim polovičkám mezitím přisedly tři místní dámy, takže jsme je mohli bez výčitek svědomí dočasně opustit. „A hele, je tu starej Chvojka, to něco uslyšíš!“ ukazuje bradou Ríša .V tu chvíli jsme už byli zpozorováni a samozřejmě pozváni ke stolu, kde seděli oba hajní a několik dalších lesáků. Byl jsem jim představen a vzat na vědomí jako „správcovo kamarád“. Absolvovali jsme pár panáků, pár jich také objednali a zapojili se do debaty. Nejnápadnější postavou té malé společnosti byl ten zmíněný Chvojka. Vytáhlý a hubený strejc s divokým šedivým plnovousem a skoro holou hlavou, oblečený do obnošené kamizoly. zelených manšestrových kalhot a s malovanou fajfkou mezi zuby. Vedly se moudré řeči, řešily se politické situace a národohospodářské problémy a při tom se otáčela štamprlátka a půllitry piva. Starý Chvojka jen nezúčastněně poslouchal a sem tam poznamenal, že to všechno stojí za starou bačkoru (samozřejmě, že to řekl jinak). Po chvíli to už Richard nevydržel a povídá: „Pane Chvojka, vy pořád mlčíte, copak je to s vámi ? Povězte tuhle mému příteli něco ze života. Je to také myslivec, a tak by si nějakou tu zkušenost rád poslechl. A aby vám při tom nevyschlo v puse, máte u mne tři další piva a mezi každým tady od Luďka jednoho ruma. Platí ?“ „Nu což, pane správec, ale jen kvůli vám, protože jsem dneska moc smutnej. Moje stará mně ráno připravila vo moje velký potěšení. Došlo k tragickýmu konci mý největší a nejslavnější myslivecký trofeje“. Utřel si oči kostkovaným kapesníkem, napil se čerstvě doneseného piva a začal: „Jak možná nevíte, je mi už štyryavosumdesát a mám za sebou dlouhej lesáckej život, ve kterým jsem zažil veselý i smutný věci. Těch neveselejch ale bylo nějak víc. Jako příkladně ta dnešní s mou starou. To ale musím začít vod začátku, abyste se v tom vyznali. Sloužil jsem tenkrát na třeboňským panství. Bylo to v patnáctym roce, za války, do kterej jsem nemusel, protože mě kníže pán jako svýho nejlepšího hajnýho vyreklamíroval. Sloužil jsem u něj už pátej rok a že byl se mnou moc spokojenej a měl mě rád, dovolil mi sem tam vodstřelit si nějakej ten slabej kus, nebo škodlivý prase. Bylo jich tenkrát v lesích moc, ňáko se přemnožili a dělali na panskej ourodě velký škody“. Nastalo malé přerušení, když hostinský, pan Krupička, donesl rundu rumů. Vyprávěč ten svůj vyzunkl, zazdil pivem a pokračoval: „Jednou mě zavolali do kanceláře, kde mi vrchní vyřídil befél Jeho Jasnosti, že Na Poustkách řáděj prasata, zválely tam už lán kukuřice a rejou brambory. Ukládá se mi zjednat tam pořádek a zatnou jim tipec. Tak holt jsem večer naládoval kulovnici a vypravil se na Poustka. Byla taková teplá noc, měsíc vejral jako rybí voko a já seděl na posedu, kterej tam loni postavil hajnej Kořán s chlapama z pily. Sedím, koukám skrz průsek mezi borovicema na kraj pole a myslim na příští měsíc, kdy přijede pan zemskej rada Grünstein na toho dvanácteráka, kterýho už dvakrát netrefil. Mám od Jeho Jasnosti slíbeno, že když se to tentokrát podaří, dostanu deset zlatejch. Protože pana rada mi nabídl dokonce dvanáct, a k tomu eště stříbrnou tabákpikslu, uznáte, že jsem měl sakra důvod přemejšlet, jak to zařídit, abysme měli všichni tří radost. Najednou slyšim vepředu z habrový tyčkoviny šramot a funění a na cestu se za hlohovým keřem vyvalí na cestu vobrovský zvíře. U všech rohatejch, co to je? Měsíc sice svítí, ale bestie stojí ve stínu a já nechal vobzorku doma. Najednou se to pohne, vyjde ze stínu a já nevěřim svejm vočim. Prokristapána, je to možný? Na štyrycet kroků vode mně stojí kňour, velkej a tlustej jako kráva a snad tři metry dlouhej. Takovýho elefanta jsem v životě neviděl, a tak nečekám, namířím, stisknu - a místo rány jen cvaknutí. Tenkrát jsem si patrony přebíjel sám, byla vo ně k vůli válce bída a novejma střílelo jenom panstvo. Ževelotky byly nespolehlivý, a tak žádnej div, že někdy selhaly. Myslel jsem, že mně trefí šlak, protože přijít vo takovej oulovek, by bylo životní neštěstí. Ani by mi nikdo nevěřil, že jsem něco takovýho viděl. Zatímco potmě šmátrám v kapse po dalšej patroně, ten zjev se pomalu vode mně vzdaluje směrem k poli. Třesou se mi pazoury, ale znovu nabíjim a modlim se a prosim svatýho Huberta vo ňákej zázrak, protože nevěřim že se za týhle situace trefim. A co se nestane! Věřte mi to nebo né, ale najednou kde se vzal, tu se vzal zahučel strašnej vítr, ulomil na dubu tlustou suchou větev a ta praštila to prase přímo do tej jeho vobrovskej palice. Svatej Hubert mně vyslyšel! Kňour napůl vomráčenej zavrávorá a ve stříbrnym světle měsíce mi nastaví celej levej bok. Zdvihnu flintu a tentokrát už to dovopravdy práskne. Zvíře trochu naznačí, ale stojí ještě chvíli dál, pak se zapotácí a žuchne na zem s takovou silou, že se celej posed se mnou zakymácel a z vokolních borovic padaly šišky. Co vám mám povídat. Když jsem ke zhaslýmu praseti přišel, vyvalil jsem voči nad tou jeho velikostěj a strašnejma zbraněma. Bylo mi hned jasný, že ho sám ani nevyrušim, ani nedostanu z lesa. Mazal jsem teda do statku, vzbudil šafáře a spolu s nim a kočím jsme vodjeli s fasuňkem a párem koní zpátky do lesa. Jenže ani naše společný síly nestačily k naložení toho kusu a to ani když jsme ho vyrušili. Šafář musel poslat kočího do dvora pro posilu. Vrátil se s třema podruhama a provazama a teprvá potom se nám to povedlo. Na statku jsme štětináče změřili a zvážili. Třímetrovej sice nebyl, ale přes dva metry dlouhej to jo, a v kohoutku devětadevadesát centimetrů vysokej a stětiny na hřebenu na vosum coulů. Vážil sakumprásk i s vejvrhem půlčtvrta metráku. Věděl jsem, že mi to jednou nebudou lidi věřit, a tak jsem si vyprosil jeho škáru a vobrovský zbraně. Páráky měřily šestatřicet čísel, učiněný sloní kly, ale to se ví, zahnutý jako srpy. Tu škáru jsem nechal v Táboře u Hansbacha vydělat, zbraně přidělal na podložku, co ji pro mě vyřezal z volšový fošny vožickej Hanzal a všechno jsem vod tý doby vopatroval jako důkazy a na památku vnoučatum. Šak se na to chodili koukat z celýho širokýho vokolí a jednou dokonce přijel z Prahy i ňákej učenej zológ a furt tu kůži měřil a vobracel, jestli jako neni sešitá z vícerejch kusů. A ty zahnutý kly nemlich tak. Nakonec musel přiznat, že to neni žádnej podfuk, a já jsem se stal po celym panství známej. Vod tej doby mi tam jinak neřekli než Bivoj.“ Starý lesák skončil, ale nikdo nevyslovil jediným slovem pochybnost o pravdivosti toho, co jsme slyšeli. Zdálo se, že čekali, co na to já. Nechtěl jsem být nezdvořilý, ale přece jen co je moc, to je moc, a tak povídám: „Poslouchejte, pane Chvojko, já jsem taky něco viděl a o černé mnoho přečetl, ale ty vaše míry a váhy se mi nějak nezdají. Co kdybyste nám ty vaše důkazy ukázal. Já si je s vaším dovolením vyfotím a dám vám za to celou stovku!“ „Milej pane, moc rád bych vám všechno ukázal i zadarmo, ale nemůžu. Škáru jsem pozdějc daroval do múzea na Hlubokej a tam ji prej před lety sežrali ňáký brouci, nebo co. A zbraně? Právě pro ty teď pláču. Moje stará lezla ráno ve stodole pro seno a z hambalku je shodila i s tou krásnou podložkou na mlat, kde se stářim rozpadly na sto kusů. Tak jsem přišel vo svý nejvzácnější trofeje a vo důkazy mýho světovýho oulovku. Kdyby bejvaly nevzaly tak špatnej konec, moh jsem bejt dneska zapsanej v tej gýnesovej knížce a celej českej národ z toho moh mít taky slávu. Nezbejvá vám proto, než mi věřit. Tady kamarádi vám rádi dosvědčej, že starej Chvojka nikdá nelže. Ale jsem rád, že jste mě vydržel poslouchat a pivem a rumajzlama pomoh zmírnit ten muj smutek. Moc vám za to děkuju!“ Skončil a pěstí zamáčkl v krhavém oku neviditelnou slzu. Mezitím se naplnil čas a račický babský bál končil. Vedle v sále muzikanti balili nástroje a naše milé manželky si nás přišly vyzvednout. Rozloučili jsme se s rekordmanem Chvojkou a jeho kamarády, slíbili si za rok zase na shledanou a vydali se na cestu domů.Trvala sice trochu déle než sem, ale to bylo tou tmou a kořeny, které nám občas podrážely nohy. Domů jsme nakonec došli bez úhony a padli ihned do peří. Druhý den jsme po dobrém obědě odjížděli domů o několik kilo těžší, ale s hezkými dojmy z račické tradice a pohostinnosti. Já pak navíc se svou první zkušeností s nehoráznou mysliveckou latinou. Lesu zdar! |