| UKRADENÉ PRASE Nedávno jsem četl v denním tisku krátkou zprávu, jak v jedné obci na Vysočině ukradli chovateli několik vepřů, aniž se policii podařilo pachatele dopadnout. To mi připomnělo příhodu, kterou jsem jednoho večera vyslechl v restauraci malého hotelu kousek za naší západní hranicí - příhodu o ukradeném praseti a dopadeném pachateli.
Bylo to v předjaří roku 2000 a já se tehdy vracel od jednoho zákazníka z Mnichova, když mne po cestě zdržela jakási nehoda na dálnici a začalo se nejen rychle stmívat, ale i padat mlha. To už jsem sice projížděl Weidenem, ale na hranice to bylo pořád ještě dost daleko, a tak jsem se rozhodl nepokoušet osud a vjel do městečka Tirschenreuth, kde jsem předpokládal, že najdu nějaký levnější nocleh. To se mi naštěstí podařilo díky tomu, že byl teprve desátý den března, tedy ještě ani astronomické jaro a turistická sezóna dosud nenastala.
Ten hotýlek se jmenoval „Zu Schwanen“ a působil takovým milým domácím prostředím a atmosférou, že jsem si s radostí zaplatil azyl na jednu noc. Uložil jsem své jediné zavazadlo do pokoje, dal si očistnou sprchu po dlouhé cestě a sešel dolů do restaurace, abych něco pojedl a zapil to bavorským pivem.
Lokál zvučel hlasy hostů trochu již nasáklých dobrým pitím. Bylo dost plno, ale našel jsem volné místo u stolu vedle pětičlenné společnosti místních hostů, která s obvyklou německou hlasitostí plnila místnost vodopádem slov a občasnými výbuchy smíchu. Naslouchal jsem s potěšením jejich bavorském dialektu, kterému jsem sice rozuměl jen málo, ale který mám pro jeho zvukomalebnost rád.
Přišla servírka, objednal jsem si večeři a pivo a natočil se na židli tak, abych co nejlépe slyšel. Zaslechl jsem totiž mezi tou bavorštinou hlas chlapíka s plnovousem, sedícího tak na metr ode mne, jak vykládá něco o přípravě změn v zákoně o loveckých zbraních, a to v „čisté“ böhmerwaldské němčině. Ten zákon měl značně omezit získání a držení zbraní, což se myslivecké veřejnosti ani tomu řečníkovi zřejmě nelíbilo. Pomalu jsem si zvykl na rychlý proud jeho řeči a začalo mne to zajímat.
V tu chvíli ale přede na stole přistál talíř s večeří a s ní tuplák bavoráku. Pustil jsem řeči od vedlejšího stolu ze zřetele a věnoval se dobré krmi, po které se za pár minut jen zaprášilo, protože jsem po cestě značně vyhládl. Zalil jsem ji pivem a znovu nastavil nenápadně ucho směrem k sousednímu stolu.
Tentokrát ale nebyl předmětem diskuze, jak jsem z toho domorodého jazyka pochopil, zákon o zbraních, ale zcela jiný paragraf o nakládání se zvěří zabitou při střetu s vozidly na silnicích. O tom se rozvířila debata, kterou bylo radost poslouchat, i když jsem z ní rozuměl jen každé desáté slovo. Byl to koncert bavorštiny, jaký se mi nikdy předtím nepodařilo slyšet. Předmětem této mé vyprávěnky ale nejsou filologické zážitky, takže musím k věci. Po nějakých deseti minutách se patrně opět změnil předmět té hlučné debaty a já jsem náhle uslyšel zase hlas toho „svého“ šumaváka: „Ja, das stimmt, des koa passier'n, i kannt dovor was verzähl'n!“
No, abych raději pokračoval česky a v jeho přímé řeči: „.... jo, to je pravda, to se může stát, já bych vo tom moh´ vyprávět“, povídá ten vousáč, a pokračuje, “bylo to lon i vo žních a já byl pozvanej na lov prasat. Vypravili jsme se s kamarádem Waltrem k lesu, abysme vokoukli místo, kde budem večer na ty štětináče čekat. Byl pěknej hic, a tak jsme táhli pomalu polní cestou podle kraje lesa a došli až na její konec, kde ležela hromada borovejch kmenů a začínalo velký pole právě sklízenýho ječmene. Usedli jsme na ně, položili zbraně vedle sebe, otřeli zpocený čela a pozorovali kombajn, jak na souvrati na druhém konci dlouhýho lánu vobrací, a rozjíždí se nahoru k nám, aby spolykal další širokej pruh.
Jak tak sedíme, zmerčím najednou, jak se v poli, asi tak šedesát metrů vod nás, rozvlnily klasy a něco se pohybuje k vokraji pole. V tu chvíli mne napadlo, že to může bejt prase. Zvednu flintu, nabiju a čekám. Pohyb se na chvíli zastavil, ale jak se kombajn blížil, zrychlil se a najednou vyšel z obilí na širokou travnatou loučku statnej lončák a kráčel beze spěchu k lesu. To už nečekám, zvednu flintu k líci a prásk, zahučel výstřel ozvěnou v lese. Prase sice na nástřelu zaznačilo, ale běželo ještě dál a zmizelo v křovím zarostlým kraji lesa. Chvíli jsme počkali a pak se pustili po barvou voznačený stopě. Po dvaceti metrech byla na trávě ještě trocha barvy, táhneme proto vo dalších sto metrů dál, ale barva už nikde žádná, o praseti ani nemluvě. To není možný, řekl jsem si, a rozhodl se vrátit pro psa. Kamarádovi se ale v tom horku nechce a slibuje počkat na mne ve stínu lesa.
Po hodině jsem zpátky se svým daklíkem Luxem a znovu, teď už ve třech, prohledáváme dlouhou štreku od nástřelu dál až k silnici, kde se leskne poslední loužička barvy a pes ztrácí stopu. Kruci, to prase tady zjevně zhaslo a někdo ho musel najít a vodnést, ale jak? Muselo mít dobře šedesát kilo! Stáli jsme tam bezradně a vrtěli nad tou záhadou hlavama, když tu vidíme, jak se k nám dolů po cestě z lesa blíží ňáká mladá panička s dětskym kočárkem. Když došla až k nám a viděla nás s flintama na ramenou, pozdraví a dodává: „Gratuluju vám k loveckýmu úspěchu, to prase se vám povedlo! Teď čekáte ještě na jedno?“
„Jak víte, mladá pani, něco vo ňákym praseti, povídám, a proč myslíte, že chceme ještě jedno?“
„No, protože to byste byli vodjeli s ním, ne?“
„Ale s kým, mladá pani? My nevíme, s kým bysme měli někam jezdit.“
„No, přece s panem Krausem! Viděla jsem ho tady na tom místě nakládat to prase asi před hodinou, když jsem šla nahoru. Měl ho vzadu v auťáku a ani nemoh´ zavřít kufr protože mu z něj čouhal rypák.“
„Kdo je Krause?“, ptám se Waltra.
„Zdejší hostinskej a můj soused,“ odpovídá kámoš, zatímco maminka s kočárkem pokračuje v procházce.
Obracíme se a spěcháme do vsi a rovnou do Krauseho hospody. Walter vrazí do výčepu, kde stojí za pípou mladá žena a dotáčí právě sklenici pěnivého: „Kde je Franz? Potřebuju s nim sofort mluvit!“
„Ále, před hodinou dovez´ňákýho divočáka, s Hansem ho stáhli a teď ho bouraj´vzadu v kuchyni. Chcete pivo?“
„Ne, Gretl, teď chci mluvit s tátou!“, odsekne jí kámoš a obrací se ke mně: „A ty tu na mě počkej, vyřídím to sám!“
Fajn, nechci být u žádný trapný scény, a tak usedám k prázdnýmu stolu a kejvnu na tu holku, že chci pivo. Přinese ho a zvědavě na mne kouká: „Co se děje, pane, že je Walter takovej naježenej?“ Pokrčil jsem jen ramenama a mlčel. Co jí mám vykládat, za chvíli se to dozví od táty.
Seděl jsem tam už přes půl hodiny, když se ve dveřích za šenkem objevil Walter a za ním se vyvalil tlusťoch v zástěře a s krvavejma rukama a rovnou k mýmu stolu: „Vodpusťte, pane, ale já vám to prase rád zaplatim, nechtěl jsem ho ukrást, ale zachránit před zkaženim, žejo, myslel jsem, že ho někdo zabil autem, a tak by tam shnilo bez užitku a to by byla národohospodářská škoda“, povídá ten pitomec, “a tady se dobře zužitkuje. Teď holt je to jinak a já sem vochotnej k patřičnýmu vodškodnění!“
Podívali jsme se s Waltrem na sebe a souhlasili s náhradou. Dostali jsme tři stovky a každej flašku Jägermeistra a zůstali hosty toho zachránce zvěřiny až do večeře. Ale i tak nám bylo jasné, že ten šizuňk na tom pořádně vydělal. Po desáté hodině jsme opouštěli tu knajpu pěkně nametení a zapadli do pelechu. No, nakonec nikdo z nás nebyl škodnej, kromě toho kňoura.“
Host dopověděl, zalil vyschlé hrdlo a vstal: „Na, ja mo maa scho schloufn gä, i mo morgn zur Orbat, so lebt's guad, Boom und gobd Nacht.“
Sundal z věšáku svůj klobouk s košatým „gemsbartem“, nasadil si ho na ježatou hlavu a odešel.
Společnost jeho kamarádů po chvíli ztichla, všichni dopili, zaplatili a postupně se rozešli domů. Učinil jsem tak i já, uhradil účet mladé servírce a vystoupal po schodech, které byly ale nějak mnohem příkřejší, než když jsem po nich kráčel před pár hodinami se svým kufříkem. V příjemně vytopeném pokoji jsem ulehl do měkkého lože a po celodenní únavě rychle usnul.
Ráno jsem rovněž chutně posnídal a odpočat a dobře naladěn vyjel k domovu. Den byl sice ještě chladný, ale krásný, s jasnou oblohou, sluníčkem a bez mlhy. Za dvacet minut jsem přejel hranici v Mähringu, vdechl první doušek vzduchu domova a po třech hodinách již upíjel horkou kávu doma, spokojený a bohatší o další příběh do své myslivecké sbírky. Lovu a lesu zdar! |
