Luděk Ťopka: Jak mne les „chytil“

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Vyprávěnky pana Ťopky  (51)

Jak mne les „chytil“

Taky se musím zmínit o tom, jak jsem se vůbec dostal mezi lesáky a myslivce. V prvním poválečném období mělo naše zemědělství i lesnictví potíže způsobené také nedostatkem pracovních sil a nutností obhospodařit značné plochy zemědělské a lesní půdy v pohraničních krajích.
Proto v roce 1946 vyzvala tehdejší vláda studenty na dobrovolnou prázdninovou práci v zemědělství a lesnictví. Já, jako středoškolák, jsem tehdy odjel s větší skupinou pražské mládeže na osecké polesí v severním pohraničním okrese Duchcov. Místní lesní správa nás ubytovala v prázdných domcích po Němcích pod zříceninou hradu Rýznburk a již druhý den jsme začali pracovat. My, kluci, na přibližování dřeva k cestě a děvčata, studentky Lobkowitzova gymnázia, sázela stromky.

Byla to pro nás fyzicky dost náročná práce. Znamenalo to házet buková polena ze svahu dolů k cestě, kde se dříví nakládalo na povozy a odváželo na nádraží. Při práci a několika společných večerech u táboráku nám ale brigáda, jak se tehdy říkalo dobrovolným veřejným pracím, rychle uběhla. Na závěr pro nás uspořádala lesní správa večeři spojenou s malou oslavou na rozloučenou a celá parta se rozjela domů.
Protože mně se ale život v lese líbil, prodloužil jsem si pracovní poměr o celý měsíc. Zprvu jsem pracoval s dvěma místními lesními dělníky v těžbě, ale později mne nadlesní Ing. Serjogin potřeboval při příjmu dřeva a v kanceláři. To už mi byl přidělen malý domek pod hradem, kde jsem bydlil sám a cítil se šťastný a svobodný, jako dospělák. Ale ne dlouho.
Po práci, pokud jsem nebyl zase v lese, jsem spolu s novými kamarády chodíval do města na taneční zábavy, do kina nebo na koupaliště. Jednou jsem se vracel, už potmě a sám z Oseka, což byly asi 2 km cesty do kopce. Napravo les, nalevo několik domů, z nichž jen některé obydlené. Když jsem pod hradem odbočil ke „svému“ domku, spatřil jsem náhle, že u něho je přistaven žebřík k oknu do podkroví. Protože dům byl zamčen, došlo mi, že se do něho někdo tímto způsobem vloupal. Chvíli jsem uvažoval co dělat, ale protože pro pomoc na lesovnu bych musel jít těsně při domě a zpět do města jsem se nechtěl vracet, dostal jsem klukovský nápad: přikradl jsem se k žebříku a podtrhl jej.
A to jsem neměl dělat! Způsobený hluk ještě ani nedozněl a z okna práskl výstřel a kulka mi zafičela kolem hlavy. Skočil jsem do strouhy potoka a přikrčen uháněl zpět. O tři sta metrů níže se mi podařilo vzbudit hostinského Sukupa, který zavolal do Oseku na SNB. Protože ale policie odmítla na noc přijet a nechala vyšetřování na druhý den, zůstal jsem do rána v hospodě, kde jsme to leknutí s hostinským, který sem přišel z Moravy, zapili dobrou slivovicí.
Druhý den přijeli policajti se psem, ale stopy končily u potoka, a tak byl pejsek se svým čichem v koncích. Dům byl prohledán, ale nezmizelo nic než nástěnné hodiny a můj dlouhý gumový kabát. V koutě přístěnku pak zela vykopaná, asi půlmetrová díra. Bůh ví, co v ní kdo hledal a našel. Esenbáci usoudili, že šlo patrně o původního majitele domku, který se pro něco vrátil. Tehdy ještě nebyla hranice tak přísně hlídána jako po únoru 1948, a tak nebyly podobné návštěvy z její druhé strany žádným řídkým jevem a často byl přes ní odváděn i dobytek. 
Protože se další stopy nenašly a já jsem vyvázl živ a zdráv, byl celý případ, jak by se dnes řeklo, odložen. Bohužel jsem ale přišel o samostatné bydlení, protože správce trval na tom, že musím bydlet u něho v lesovně. Domů jsem o této příhodě raději nepsal a zůstal jsem v té přátelské rodině a nádherných lesích až do konce prázdnin.
A jaká to byla krásná práce! Dopoledne v lese při dozoru nad sázením nových a obžínáním loňských stromků, pomoc při odvozu vytěženého dřeva a nakládce na železniční vagony, odpoledne v kanceláři a večer často na šoulačce nebo na posedech pozorovat zvěř. 
Žil jsem sice v Újezdě nad Lesy, tedy les pro mne nebyl ničím novým, ale takové hvozdy, jaké jsem poznal na rýznburském polesí, jsem spatřil poprvé. Nádherné obrovské buky, které u nás vůbec nerostly, vysokánské smrky a jedle, divoký horský potok plný pstruhů, paseky s bohatě plodícím maliním a k tomu lesáci, milí lidé, kteří mne tímto prostředím provedli a předali tolik rad a poučení – to byla životní zkušenost, za kterou jsem životu opravdu vděčný.
Kolik jsem tam jen zažil veselých i méně veselých příhod, kolik lidských osudů, i původních německých usedlíků, poznal! Škoda, že se mi nedostalo literárního nadání, abych mohl alespoň něco z toho lépe napsat i pro potěšení jiných.
Těžko se mi na konci prázdnin odjíždělo domů, se steskem jsem opouštěl všechnu tu krásu a přátele a svatosvatě si slíbil, že napřesrok přijedu zas. To jsem ale ještě netušil, že to bude na déle než jen na prázdniny.
V roce 1947 totiž vyšlo nařízení o tříměsíčním povinném pracovním nasazení mládeže ročníků 1927 a 1928 v oblasti zemědělství a lesnictví. Aby ale nebyla zkrácena výuka na školách, byly do této doby započteny i prázdniny, takže napřesrok jsem, začátkem července, s velkou radostí vystupoval zase na oseckém dolním nádraží, abych prožil pod ruinami hradu Rýznburka další týdny štěstí a nasával tu atmosféru lesáckého života a vůni dřeva, pryskyřice a jehličí.
Tak jsem jen drápkem uvízl a propadl na celý život lásce k lesu. Co jsem pak ještě tam i jinde zažil, o tom zase jindy.
 
Pokračování...
Předcházející díly najdete zde

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Aleš Böhm, www.alesbem.estranky.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 23. 03. 2009.