| PECHFOGEL NA BAŽANTÍM HONU
Když jsme byli vlastníky naší chalupy v Chodovské Huti už druhý rok, postavili si na sousedním pozemku chatu sympatický chlapík a velký nimrod, Míra Třmínek.
Díky tomu a mé, v té době již jen platonické, lásce k myslivosti, mezi námi vzniklo upřímné přátelství, které nám vydrželo dodnes, i když už tam naši chaloupku nemáme. Protože Míra věděl, že já už se lovu aktivně nevěnuji, pozval mne na bažantí hon jejich mysliveckého sdružení alespoň jako diváka.
Bylo to na podzim roku 1987, tedy již v době mimo chatařskou sezónu, a tak jsem tam odjel bez manželky. Vlakem, protože jsem tušil, že ani patnáct hodin po poslední leči bych nesměl sednout za volant. Míra mne dovezl večer z nádraží v Mariánkách do naší chalupy, kde jsem nastartoval naftový kotel ústředního topení, snědl večeři, kterou mi přibalila moje milující žena, a zapadl do peří.
Druhý den časně ráno zahoukalo před chatou auto. Rychle jsem ještě nastavil kotel topení na nízký výkon a odjel s Mírou do Hamerníků, kde bydlí. Společně jsme posnídali a vyrazili na shromaždiště na Panském vrchu.
Vedoucí honu provedl příslušný povinný rituál o předpisech, pravidlech, bezpečnosti a trase. Poté se střelci roztáhli do patřičného tvaru a hon byl zahájen. Postupovalo se podle plánu po polích a lukách kolem obce Drmoul, rány padaly a s nimi i slepice a kokeši, co jich jen psi stačili zvednout. Asi po hodině, když celá skupina přešla silnici a dosáhla východního okraje revíru, zazněla náhle povelka a signál k zastavení střelby a shromáždění u vedoucího.
My jsme byli na pravém křídle, a to až na jeho samém konci, takže jsme netušili, co k tomu bylo důvodem. Záhy jsme to ale poznali. Jeden ze střelců nezajistil zbraň a při přecházení malého úvozu uklouzl, došlo k výstřelu a jeden z jeho kolegů „koupil“ několik broků, naštěstí jen do lýtka.
Vedoucí honu zvažoval ukončení, ale ostatní členové a i sám postižený, ho přesvědčili, že to není třeba, vždyť se toho tolik nestalo a při zvýšené opatrnosti už bude hon jistě šťastně zakončen kýženým bohatým výřadem. Nu, odhlasovalo se to, postřelený odešel po vlastních domů a pokračovalo se západním směrem nahoru, po jižní hranici revíru k vojenské střelnici, na jejímž spodním kraji byl malý akátový remízek. Když jsme došli až na jeho úroveň, oznámil jsem Mírovi, že si tam odskočím vypustit přebytečnou tekutinu a vklouzl do stínu akátů.
Po vykonání potřeby se obrátím, abych prošel mezi stromy zpět na pole a znovu se zařadil do „rojnice“, odkud padaly rány opravdu jak na střelnici, když tu ucítím, že mne někdo švihl prutem přes pravé ucho. Kruci, co je to vtipy? Otočím s a za mnou nikdo. Sáhnu si na boltec a na prstech mám krev. V tom mi to došlo - žádný prut, ale brok. Uvízl mi, potvora, přesně v lalůčku ucha.
Docházím pomalu k Mírovi a uvažuji, mám-li mu to říct nebo ne. Krvácení přestalo a ani to moc nebolí, takže o nic nejde. Jenže pak mi došlo, že mi někdo bude muset ten brok odstranit a že to tedy neutajím. Míra se zachoval podle předpisu a ohlásil tuto další, i když mnohem menší, nehodu vedoucímu. Ukázalo se, že šlo skutečně jen o nešťastnou náhodu. Jeden z účastníků vystřelil na kohouta zatahujícího právě do remízku, kde jsem neměl být a jeden odražený brok si našel cíl naštěstí jen v mém uchu, v oku by to bylo horší. Vedoucí ale prohlásil, že se nechce dočkat něčeho podobného do třetice a hon ukončil.
Unaveni dotáhli jsme se do Trstenic, kde byl na dvoře „Staré hospody“ uspořádán výřad dvaasedmdesáti bažantů a jednoho lišáka, který se, tak jako já, octl v nesprávnou dobu na nesprávném místě. Bylo odtroubeno halali a všichni jsme se s úlevou usadili v sále. Byl vyhlášen král honu, dva hříšníci zaplatili pokutu a začala poslední leč.
Protože se ani Mírovi, ani nikomu jinému nepodařilo olověný korálek mého z ucha dostat, odvezl mne ten osudný střelec do nemocnice v Plané, kde se to lékaři na pohotovosti konečně povedlo. S náplastí na boltci jsem se vrátil mezi ostatní a setrval tam při všeobecném veselí a náladě až do konce. Pak mne někdo, o němž nemám tušení, dovezl k naší chalupě.
Na nejistých nohou a s hlavou jako vrtulí jsem nalezl klíčovou dírku a otevřel. V tom okamžiku proti mně vyrazil bílý mrak páry a teplého vzduchu. Proboha, topení, voda! Letím do kotelny a opravdu. Hořák hučí, teplota na maximu a vodoznak na minimu. Všechno vypínám a s úlevou vejdu do pokoje. Jak se tak svlékám, slyším jakýsi podivný zvuk shora, z ložnice. Vyběhnu po schodech zjistit, co to je, a se zděšením vidím, jak z podkroví teče z expanzní nádržky horká voda. Strop je mokrý, koberce nasáklé jak houba a všude pára a vlhko.
Věřte, že ještě nikdy jsem tak rychle nevystřízlivěl jako tehdy! S hadry a energií mnoha koňských, lépe řečeno volských sil, se mi podařilo vysát z koberců několik kbelíků vody. Stropu a podlaze jsem, bohužel, nemohl pomoct a jen jsem doufal, že vyschnou samy dříve, než sem přijede moje žena.
Na výsost unaven ulehl jsem teprve v půl třetí do spacáku a dlouho, dlouho nemohl usnout. Vzbudil jsem se zimou až v deset hodin, vylezl na půdu a znovu napustil potrubí a expanzní nádrž vodou. Vytřel jsem celou chatu, jak jen to bylo možné, vyházel mokré hadry a právě když jsem skončil, přijel pro mne Míra. Odvezl mne k sobě domů, kde se mi dostalo dobrého oběda a dvou pěkných bažantů jako kompenzace za mou tělesnou újmu.
Když jsem se odpoledne na nádraží loučil s Mírou, objevil se tam i jeho kamarád, jehož brok mne trefil a daroval mi, s mnoha omluvami, ještě třetího bažanta. Odjížděl jsem tenkrát do Prahy se smíšenými pocity – štěstím, že mám tak dobré přátele, ale se smutkem, že jsem jim pokazil něco, na co se těšili celý rok.
------------------
Na jaře následujícího roku mi manželka poslala do jordánského Damašku, kde jsem byl na několikatýdenní pracovní cestě, úřední dopis chebské policie s výzvou, abych vyplnil prohlášení o střelecké nehodě na honu a vznesl obvinění proti střelci. V odpovědi jsem odmítl jakoukoliv jeho nedbalost a upozornil spíše na svou vinu tím, že jsem se nacházel v oblasti dovolené střelby. Svoje zranění jsem prohlásil za nepatrné a zdůraznil, že nepodávám žádnou stížnost. Jen mi bylo divné, jak se policie o incidentu dověděla, když jsem se o něm nikomu ani slůvkem nezmínil (dlouho dokonce ani své ženě). Teprve po návratu z Jordánska mi to Míra vysvětlil. Lékař, který mne tehdy ošetřil, musel ze zákona ohlásit střelné zranění policii, která však nakonec na základě mého vyjádření celou záležitost odložila.
Přesto se ale nemohu zbavit pocitu, že jsem na tom honu zapůsobil jako „pechfogl“ a slíbil si, že už se to nikdy nestane. Tak mne, prosím, nikdo na žádný hon už raději nezvěte! Lesu zdar! |
