| Sázka na desítky
Nedávno jsem v televizi viděl takový krátký příběh s panem Donutilem v roli pytlačícího myslivce, což mi připomnělo jednu podobnou historku. Přátelé myslivci , stříleli jste někdy na běžící prase? Nemyslím při lovu, ale na střelnici, při soutěži. Jestliže ano, jistě všechno pochopíte. Právě o tom to totiž celé je. Bylo to někdy v polovině osmdesátých let minulého století, na Jindřichohradecku, kam mne právě na takovou soutěž pozval můj starý přítel Ing. Jarda Herrmann, kterého jsem v roce 1976 poznal v Bagdádu, kde jsme oba služebně několik let působili. On pracoval na generálním ředitelství Roads and Bridges a já jsem vedl tamější kancelář PZO Polytechna. Měl jsem ho rád nejen proto, že byl dlouholetým členem Hubertova cechu, ale hlavně pro jeho veselou a kamarádskou povahu. Byl vynikající vyprávěč a výborný hráč kanasty, při níž jsme často trávili celé večery. Co jen jsme od něho vyslechli příběhů a historek, při nichž nám smíchy tekly slzy po tvářích a bolely bránice!
Později, když jsem se oba vrátili domů, jsme to sice měli k sobě dál než tam v Iráku, protože bydlel v Berouně a já v Praze, ale stýkali jsme se střídavě na jeho, nebo na naší chatě a přátelství našich rodin pokračovalo dál. Jednou mi zavolal a pozval na střeleckou soutěž v řadě mysliveckých disciplin, včetně střelby na běžící cíl. Neměl jsem sice žádné zkušenosti se střelbou na holuby ani s vysokou věží či baterií, protože jsem nevlastnil žádnou brokovnici, ale v kulové střelbě jsem se cítil být dost dobrý, takže jsem pozvání s radostí přijal.
V den konání jsme spolu brzo ráno odjeli do městečka N. V. u Jindřichova Hradce, kde tamější myslivecké sdružení onu soutěž pořádalo. Po přihlášení, nezbytných formalitách a zaplacení startovného se odjelo na střelnici, na jejíž jméno si již, bohužel, nevzpomínám. První se střílely brokové soutěže, jimž jsem nadšeně přihlížel, protože Jarda dosáhl třetího místa ze 65 účastníků. Byl opravdu vynikající střelec. Myslil jsem, že je dobrý i v kulovnici, ale přesto jsem doufal, že ho předstihnu. Držel jsem si již léta první třídu v této kategorii, a tak jsem se na ten souboj opravdu těšil.
Když konečně došlo ke střelbě na běžící cíl a na papírového kňoura začaly padat první rány, zúžil se počet soutěžících z pětašedesáti na pouhých sedmnáct. Když na mne přišla řada, trefil jsem z položky pěti ran čtyřikrát desítku a jednou devítku, ale příteli se nevedlo. Po druhém kole jsem byl třetí a Jarda šestý, ale na konci soutěže jsem dosáhl opět druhého místa, zatímco on sestoupil na sedmou pozici. Tvářil se, že ho to nemrzí a zdůvodňoval svůj neúspěch špatným střelivem, že ostatní, včetně mne, mají náboje z dovozu, zatímco on jen seliérky a sliboval, že příště mi ukáže, co umí a trumfne mne tak, že na to nikdy nezapomenu.
Odjížděli jsme domů nicméně v dobré pohodě, Jarda sršel vtipem a já byl rád, že neřídím, protože bych pro smích neviděl na cestu. No, dovezl mne bez problému domů a po malé svačině a kávě dojel domů do Berouna šťastně i on.
-------------
Po několika dnech se u mne ozval telefon.
„Tak co, kamaráde, máš odvahu se se mnou utkat ještě jednou? Sehnal jsem tu nejlepší munici, takže se připrav na tu dardu. Střetneme se dvacátýho odpoledne. Přijeď ráno, a vezmi Lenku s sebou. Potlacháme a zahrajem si kanastu na uklidnění. Na oběd budete u nás, souhlasíš?“,ozvalo se ze sluchátka.
Nemusel mne nijak přemlouvat, abych tuhle výzvu přijal. „Budu se těšit, Járo, a bude mi ctí dát ti šanci porazit mistra“, akceptuji pozvání se smíchem
„Dobrá, tak za týden, dvacátého dopoledne u nás, čau!“ končí hovor.
Den před odjezdem jsem si pečlivě připravil flintu, munici a oblečení a zkusil ještě nasucho pár „ran“ z okna na jedoucí auta na Jižní spojce, zbraň spokojeně uklidil a těšil se, jak mu to ukážu. Mám velmi dobré střelivo a stále ještě dobrou mušku, tak se Jarouši netěš předčasně, myslím si.
Dvacátého usedáme se ženou do naší Škodovky a drandíme do Berouna. Po hodince zvoníme u branky Jardovy vily a jeho manželka Jiřinka nás vede do domu, kde Jarda právě vytahuje vypulírovanou kulovnici z pouzdra: „Tak tohle je moje favoritka, co trefuje jedině na komoru! Vsaď se, že v každém terči budou jen desítky, tedy ve dvou terčích celkem deset desítek, nanejvýš s jednou devítkou, za kterou ti dám, pokud k ní vůbec dojde, láhev Jeníka Chodce“, holedbá se kamarád a nastavuje ruku na stvrzení sázky. Protože vím, že takový výsledek je u něho prakticky nemožný, sázku se shovívavým úsměvem přijímám a vsázím sedmičku Queen Anne, když se mu to podaří.
Dopoledne bylo všechno prima, zábava, vzpomínky i oběd, ale kolem druhé vyrážíme k cíli našeho duelu, na střelnici státních lesů kdesi za Berounem. Uvítal nás vedoucí polesí a dva lesáci jako cílní. Střelnice byla perfektní, bylo vidět, že ji udržují profesionálové, a obsluha neméně příjemná a ochotná. Prohlédli jsme si cílový prostor, vyslechli příslušné instrukce a podmínky a připravili na střelišti zbraně. Potom Jarda navrhl, abychom podepsali své terče, aby byla vyloučena jakákoliv jejich záměna. Proti tomu jsem nic neměl, a tak se na čtyřech terčích objevily naše podpisy - každý si podepsal své.
Cílní odešli na své místo a my na střeliště. Los padl na mne, a tak budu střílet první. Stojím s chrániči na uších, nabíjím a dávám povel k vypuštění terče. Cíl vyjede zleva a defiluje předepsanou rychlostí po své dráze. Práskne první výstřel a já vidím v monokuláru, že rána sedí v desítce. Terč jede zpět a po chvíli na můj pokyn znovu vyjíždí. Další rána a další desítka. Třetí výstřel, třetí desítka, ale pak jsem nějak zaváhal a čtvrtá je jen v devítce. Kruci, to je smůla, pomyslím si, a dávám si dvě minuty pauzu před pátým pokusem. Trochu se vydýchám, protáhnu záda a nabíjím. Povel, a prase běží. Zalícím, zadržím cech a pátá střela opouští hlaveň. Zírám do dalekohledu a sláva, zase deset. Ohlédnu se po příteli, který to také vidí, ale nedává na sobě nic znát.
Odkládám zbraň a čekám, až cílný přinese terč. Kontroluji zásahy a konstatuji smutný fakt, že jsem viděl správně a že čtvrtý je opravdu v devítce. No co, ještě se to dá napravit! On přece nemůže být lepší než já. Výsledky z minulé soutěže to vylučují. Teď je ale řada na něm.
Jára je připraven, cíl vyjíždí, a když je v polovině dráhy, padne rána, a hrome,vidím, že je v desítce! Jarda nabíjí, povel a druhá rána a zase desítka, tentokrát sice jen „líznutá“, ale platná. Třetí ranou trefuje desítku středovou a čtvrtou zase „lízanou“. O páté nemůže být pochyb, je zase středová. Začínám mít obavy a zkoumám podrobně jeho podepsaný terč, ale nevidím nich podezřelého. Jsou to skutečné vstřely a na svých místech. Že by opravdu zázračné patrony?
Jarda se tváří neutrálně. Zdá se že předstírá lhostejnost, žádný vítězoslavný úsměv na tváři, žádné poznámky na můj vrub. Oceňuji to a slibuji si, že při druhé položce nesmím za žádnou cenu selhat. Po desetiminutové přestávce pro cílné jsem znovu na střelišti, nabíjím a první ranou desítka středová, druhou líznutá, třetí také, čtvrtá středová, ale pátou ranou, ouha, zase jen devět. Je mi to líto, ale vím, že je to přesto velmi dobrý výsledek a že můj soupeř to prostě nemůže dokázat.
Jarda se mračí, vrtí hlavou a rozcvičuje ruce, záda a dokonce dělá dřepy! No ty tomu dáváš, kamaráde, myslím si a dívám se, jak místo aby si zklidnil dech a soustředil se, provádí tu tyhle nesmyslné cviky. No, je to jeho věc, počkáme si na výsledek.
Soupeř na místě, nabíjí, velí cílným a první ranou trefuje desítku. Druhá rána zasahuje desítku jen tak, tak, ale je tam. No, abych to zkrátil - byl jsem nucen konstatovat, že třetí ranou trefil desítku středovou, čtvrtá rána líznutá desítka a pátá středová.. Nad tím výsledkem mi teda zůstal rozum stát. Jak je to možné, vždyť přece vím, jak střílel posledně a takové zlepšení v tak krátké době je prostě nemožné! Nu, nedá se nic dělat, sázku jsem prohrál. Devět desítek a jedna devítka k tomu stačí a vítězství je jeho spolu s lahví Anky Králový. Ostatně, jak znám Járu, stejně ji vypijeme společně.
Střelba skončila, sbíráme prázdné nábojnice a uklízíme zbraně. Cílní přinášejí poslední terče, které balíme a bereme s sebou. Loučíme se s lesmistrem a oběma hajnými a odjíždíme zpět do Berouna. Cesta je to krátká, oba mlčíme a mně pořád vrtá hlavou, jak je to možné.
U Herrmannů vybalujeme terče, já ještě jednou kontroluji podpisy a zásahy a nakonec podávám vítězi pravici a současně levici s lahví zlatavé whisky a gratuluji k vítězství. Před naším odjezdem ještě usedáme ke kávě, a já lákám z Jardy ten recept na bleskové zlepšení formy.
„To je , Luďku, jednoduché“, odpovídá se šibalským úsměvem, „stačí, když máš za cílné dobré kamarády a máš vystaráno“.
„Proboha neříkej, že to byl podvod! Přece jsme podepsali terče, takže je nemohli vyměnit a díry od tužky bych přece poznal!“
„Chlapče, ty díry jsem minulý týden skutečně nastřílel z pěti metrů na podepsané terče“.
„Ale vždyť jsi je podepisoval dnes před závodem!
„Ano, ale jiné, které cílní na vozík nedali. Jasné?“
„Dobrá, Járo“, odpovídám mrzutě, protože si uvědomuji, že jsem měl jeho terče podepsat také já, „ale proč to všechno? Od tebe bych žádný takový podvod nečekal!“
„Však to taky, chlapče, nebyl podvod, ale jen takový malý žert a poučení, že člověk nikdy nemá sázet na svou neomylnost a soudit druhého z jeho jednoho neúspěchu. Budiž ti ale útěchou, že v této disciplíně jsi skutečně lepší. Já bych docílil tak sotva polovičku bodů. Tu tvoji láhev si nechám jako upomínku na dnešní den a ty udělej totéž s tímhle Johnny Walkerem, který ti patří za tu jednu moji devítku!“
Takže jsme se dobře pobavili a vlastně si jen vyměnili dvě lahve lahodného nápoje. Tu od něho jsem choval ještě řadu let, až do jeho smrti, kdy jsem ji na jeho památku vypil, a na tuto příhodu také opravdu nezapomněl.
Doufám že tam někde daleko a vysoko teď baví všechny kolem tak, jako kdysi nás. Byl to velký nimrod před Bohem, veselý vyprávěč a moudrý člověk, můj přítel Jarda Herrmann. |
