| Co vyprávěla stará ručnice
Visela na stěně našeho pokoje odjakživa. Jako malý jsem se jí i trochu bál. Tatínek jí říkal medvědo-bijka a já jsem si představoval, že bila medvědy, ta hrozně velká silná zvířata, která jsem viděl v příkopu konopišťského zámku. A také, proto, že byla tak hrozně těžká, když jsem se ji jednou, když ji tatínek čistil, pokoušel zvednout. 
„Umíš z ní střílet, tati?“ zeptal jsem se.
„Kdepak, chlapče, z té se už střílet nedá, je moc a moc stará a nevydržela by to.“
„No jo, ale proč ji máme, když nestřílí?“ nechápal jsem.
„Protože je to památka na maminčina tatínka, dědečka a ještě jeho tatínka.“
„Hm, a co je to památka, tatínku?“ nedal jsem pokoj.
„Inu, to je každá věc, která člověku připomíná a nedá zapomenout na někoho, koho měl rád a kdo už umřel, víš? Máš maminku a mně rád, Luděčku?“
„Jo, a taky Áru .“vyznal jsem se k lásce rodičům a našemu psovi (bráška ještě nebyl na světě).
„Tak vidíš, až my umřeme, budeš mít tuhle flintu zase ty, jako památku na nás. Rozumíš?“
Moc jsem asi tenkrát nerozuměl, ale faktem je, že od smrti rodičů visela ta antikvita zase v mém pokoji, navíc ve společenství jezdecké pistole z poloviny sedmnáctého století (příležitostné koupě z pozůstalosti barona Wenziga) a mysliveckého tesáku po mém strýci Petrovi z Etynku.
Kolikrát jen jsem si pomyslil, co by mi asi ty zbraně o sobě řekly, kdyby mohly. Věřím, že by tak učinily rády, obě jsou ženského rodu a mají k tomu tedy předpoklady, zejména po takové době mlčení. Ostatně myslím, že tesák by se jistě také rád přidal.
V roce 1998, v úterý 11. února, jsme společně s rodinou bratra Jiřího vzpomínali stého výročí narození našeho otce. Přitom se stočila řeč i na památky, které kdo z nás na rodiče chová, a tak jsem si vzdechl: „Jo, kdyby ty tak mohly mluvit!“. Trvalo dlouho do večera, než skončily všechny ty vzpomínky na rodiče a naše dětství, a když pak po jedenácté bratr se švagrovou odjeli, dal jsem si ještě malý „šláftruňk“, zalehl a usnul.
Nespal jsem dlouho, když mne náhle probudil pocit, že slyším hlasy. A skutečně, někdo tu mluví! Nedovedu si to vysvětlit, žena má ložnici na druhé straně bytu a já slyším ten trochu chraplavý, ale zcela jistě ženský, šepot téměř vedle sebe. Již delší dobu trpím nedoslýchavostí, ale tentokrát jasně rozeznávám slova: „Chtěls to znát, tak si to tedy poslechni!“
„Co je, kdo to mluví,“ zašeptám do tmy se sevřeným hrdlem.
„Přece já, díváš se na mne, visím na stěně proti tobě, ta stará medvědobijka.
„Ale jak... jak to že ...“
„Neboj se, tiše lež a poslouchej!. Na svět jsem přišla v roce 1798 ve Vídni, v dílně Hanse Raubbacha. To byl žák starého Weinricha und Söhne, toho, co byl taky líferantem c. k. forstmajstrdecernatu. Nebyl to sice žádnej suhlskej Stockmar ani pražskej Lebeda, ale puškař byl dobrej. Dělal tenkrát fajnový kvéry pro šlechtu ale i levnější pro fořty a sedláky.
No, já byla spíš pro ty sedláky, takže nejsem signovaná, ani perlmutrem vykládaná. Jedinej luxus je na mně ta mosaz. Ale jinak jsem byla festovní a akurátní. První si mě koupil nějakej Max Liebscher, statkář z Mitterdorfu v Solnej Komoře, ale tam jsem dlouho nepobyla. Jednou nasypal moc prachu na pánvičku (byla jsem tehdy ještě křesadlová), bouchlo mu to do ksichtu a opálilo obočí. Takže jsem musela z domu. Prodal mě za dvanást zlatejch fořtovi Dietrovi ze Steinachu. Tomu jsem sloužila až do pětačtyřicátýho roku, ale protože v tom roce umřel, prodala mě vdova vídeňskýmu vetešníkovi Salzmannovi.
Jednou šel kolem jeho krámu tvůj prapradědek Hynek Wacek, tenkrát se psal s –W-, kterej tam byl v tej době u švagra na návštěvě, a protože jsem se mu líbila, koupil mne za dvacet zlatejch. Dovezl mne domů do Krumlova, ale vlastně k ničemu, protože neměl co, ani kde střílet. Visela jsem a pomalu rezavěla v kvelbu na věšáku.
Pak přišel osumačtyřicátej rok, s tím velkým povstáním, a tak jsem se málem dostala do tý šlamstyky i já, protože se tenkrát sbíraly zbraně na pomoc Praze, kde to jen šlo,. To už jsem ale byla zrzavá jak liška, takže mě k tomu účelu neuznali tauglich. Prapraděda mne potom sice nechal předělat na perkusní, však je to na mně pořád znát, ale pak měl jiný starosti a kupu dětí, a tak jsem zase zůstala dál viset na tom háku.
Teprve po smrti svýho táty si mne vzal do péče tvůj děda František Vacek, už s vlasteneckým – V-, otec tvojí maminky, co byl tehdá řídícím v mladovožickej škole, a já mu sloužila svědomitě až do čtrnáctýho roku, do začátku tý první světový války. Po roce 1918 se tvůj děda už myslivosti nevěnoval, ale stále se o mě svědomitě staral. Když pak v roce 1932 umřel, zdědila mě tvoje maminka, a jak to bylo dál, už víš, tak dobrou noc!“
Chvíli jsem ještě nevěřícně zíral na tu stěnu, slabě osvícenou odleskem pouličních lamp, a protože se ani tesák, ani pistole neozvaly, zakrátko jsem opět usnul. Když jsem se pak ráno na posteli probral a hleděl na tu starou zbraň, zdálo se mi, jakoby lučík se spouští tvořily oko, které na mne dvakrát šibalsky mrklo.
Nevím, zda to byla skutečnost nebo sen, ale jsem rád, že jsem konečně poznal historii té staré ručnice, na níž jsem se tenkrát zapomněl svého tatínka zeptat. Škoda, že mohu k těmto řádkům připojit jenom obrázek, protože všechny ty tři starobylé artefakty jsem před třemi lety věnoval jako svatební dar své vnučce a zdobí teď pracovnu jejího manžela v East Brunwicku, v americkém státě New Jersey.
Pro ni ta stará předovka už asi sotva představuje upomínku na moje dávné předky, ale já doufám, že díky ní si snad občas vzpomene alespoň na nás, svou babičku a svého dědu, odpočívající v té daleké české zemi. Dost bych si to přál.
Pokračování...
Předcházející díly najdete zde |
